25 Cdo 2061/2024 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2061/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 7. 2025 Spisová značka:25 Cdo 2061/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.2061.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada za ztrátu na výdělku Dotčené předpisy:§ 2962 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 9. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2061/2024-102 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: J. P., zastoupený Mgr. Tomášem Maxou, advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti žalované: Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o zaplacení 152 889 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 224/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 70 Co 45,46/2024-86, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 70 Co 45,46/2024-86, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 10. 2023, č. j. 40 C 224/2022-43, ve výrocích I a III a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 11. 2023, sp. zn. 40 C 224/2022-48, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 10. 2023, č. j. 40 C 224/2022-43, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 110 843,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu v částce 42 045,50 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Usnesením ze dne 9. 11. 2023, č. j. 40 C 224/2022-48, uložil obvodní soud žalované zaplatit soudní poplatek. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 23. 8. 2021 při dopravní nehodě zaviněné řidičkou osobního vozu pojištěného u žalované utrpěl žalobce újmu na zdraví, byl v pracovní neschopnosti po dobu 41 dní, a to od 23. 8. 2021 do 30. 9. 2021 a od 30. 11. 2021 do 2. 12. 2021, kdy byl ještě hospitalizován. Žalobce je osoba samostatně výdělečně činná, na základě mandátní smlouvy poskytuje poradenské služby společnosti Deloitte Advisory s.r.o., jeho měsíční odměna je stanovována vždy na určité období dodatkem k mandátní smlouvě. V době pracovní neschopnosti nepobíral žádné nemocenské dávky. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle § 2962 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti mají i osoby samostatně výdělečně činné a při určení výše ušlého výdělku podnikatele je nutno vycházet z částky, kterou by za obvyklých okolností poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by na dosažení těchto výnosů musel vynaložit (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 912/2009 a sp. zn. 25 Cdo 1920/99). Soud prvního stupně zohlednil charakter podnikatelské činnosti žalobce, který se v daném případě blíží pracovnímu poměru. Vyšel proto z příjmů žalobce za období ledna 2021 až června 2021 včetně v červnu vyplacené odměny v částce 204 000 Kč. Výši příjmu z podnikatelské činnosti zjistil z daňového přiznání za rok 2021, výdaje z daňových dokladů o pronájmu pracovního místa a o nákupu pohonných hmot, z vyúčtování telekomunikačních služeb apod. a shledal je přiměřenými. Při stanovení výše ztráty na výdělku soud prvního stupně vycházel z rozdílu mezi celkovým příjmem a výdaji za 181 dnů prvního pololetí roku 2021 (1 444 347,44 Kč minus 104 575,96 Kč), který činil 1 336 771,48 Kč bez DPH, z čehož zjistil ušlý hrubý příjem žalobce 7 385,50 Kč za jeden kalendářní den. Náhradu za ztrátu na výdělku za 41 dní pracovní neschopnosti stanovil částkou 302 805,50 Kč (7 385,50 x 41), od které odečetl 191 962 Kč, které žalovaná žalobci již uhradila, a uložil jí zaplatit žalobci 110 843,50 Kč s příslušenstvím. Ve zbylé části nároku (42 045,50 Kč) soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. 2. Rozsudkem ze dne 14. 3. 2024, č. j. 70 Co 45,46/2024-86, Městský soud v Praze k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu zamítl (výrok I), změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalované neuložil povinnost zaplatit soudní poplatek, (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Odvolací soud nepřisvědčil soudu prvního stupně v závěru o existenci ztráty na výdělku žalobce ani co do způsobu výpočtu případného nároku na její náhradu. Odvolací soud vyšel z daňového přiznání žalobce za celý rok 2021 a z tam uvedeného celoročního příjmu 2 717 028 Kč (který vydělil 13, tj. 12 měsíců a mimořádná odměna za I. čtvrtletí vyplacená v červnu 2021) vypočetl, že v roce 2021 žalobce dosahoval průměrného výdělku cca 209 002 Kč měsíčně. Z tohoto zjištění dovodil, že žalobci byla měsíční paušální odměna zřejmě vyplacena i za období jeho pracovní neschopnosti, a tudíž mu žádná újma v podobě ušlého výdělku nevznikla. Vyzval proto žalobce, aby předložil faktury, které vystavil společnosti Deloitte Advisory s.r.o. za srpen, září a listopad 2021, a aby doložil, kolik mu bylo v tomto období zaplaceno. Žalobce považoval výzvu odvolacího soudu v již zkoncentrovaném řízení za nadbytečnou a namítl, že pro posouzení jeho nároku na ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti je rozhodující doba, po kterou nemohl vykonávat svou podnikatelskou činnost, a jeho předchozí výdělek, přičemž délka jeho pracovní neschopnosti nebyla spornou. Upozornil, že mezi stranami jedinou spornou skutečností je výše jím vynaložených nákladů v období před škodní událostí. Odvolací soud daný nárok posoudil podle § 2962 o. z. jako ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a měl za to, že ji lze analogicky podřadit pod ušlý zisk podle § 6 odst. 2 písm. c) zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“, a požadovat ji po pojistiteli. Jde o majetkovou újmu spočívající v tom, že v důsledku pracovní neschopnosti vyvolané poškozením zdraví, které poškozenému brání vykonávat výdělečnou činnost, přichází poškozený o výdělek, kterého by jinak dosáhl. Způsob zjištění výše náhrady vychází z rozdílu mezi příjmem dosahovaným před pracovní neschopností a částkami, které poškozený pobírá po dobu pracovní neschopnosti. Vzhledem k tomu, že náhradou ušlého výdělku se neodškodňuje neschopnost výkonu práce, ale jde o náhradu majetkové újmy, k jejímuž vzniku dochází pouze tehdy, projeví-li se důsledky zhoršení zdravotního stavu v majetkové sféře poškozeného tím, že se sníží jeho výdělky po poškození oproti předešlému stavu, je žalobce povinen ztrátu příjmu v rozhodném období prokázat. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu k náhradě ušlého zisku (výdělku) podnikatele (např. rozsudek ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008, usnesení ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2335/2011, usnesení ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 474/2016, či usnesení ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3376/2019). Uzavřel, že žalobce vznik a výši ztráty na zisku v důsledku pracovní neschopnosti neprokázal. 3. Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž namítl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť jeho nárok měl být posouzen jako ztráta na výdělku podle § 2962 odst. 1 o. z. a nikoli jako ušlý zisk. Dovolatel měl za to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a odkázal na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3947/2008, sp. zn. 25 Cdo 2319/2018 a sp. zn. 25 Cdo 1147/2000. Odvolací soud pochybil při vyčíslení ztráty na výdělku, neboť zohlednil příjem, kterého žalobce dosáhl po ukončení pracovní neschopnosti ve zbývající části roku, kdy mu již jeho zdravotní stav umožnil vykonávat jeho podnikatelskou činnost. Dále dovolatel namítl, že odvolací soud zvýhodnil žalovanou, když v rozporu s principem neúplné apelace doplnil dokazování v odvolacím řízení daňovým přiznáním za celý rok 2021 navzdory tomu, že řízení již bylo zkoncentrováno (srov. sp. zn. 29 Cdo 3197/2022). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaná se k dovolání stručně vyjádřila tak, že napadený rozsudek odvolacího soudu nevykazuje žalobcem vytýkané vady a že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl nebo zamítl. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky kvalifikovaného zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné a je i důvodné, neboť od