25 Cdo 2077/2023 – Nejvyšší soud

25 Cdo 2077/2023-596 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: PRONTO autosalón, spol. s r. o., IČO 49609262, se sídlem Frýdlantská 2150, Frýdek-Místek, zastoupená Mgr. Jiřím Čaplou, advokátem se sídlem Poštovní 1794/17, Ostrava, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj, IČO 66002222, se sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1, o žalobě pro zmatečnost, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 27/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2023, č. j. 72 Co 352/2022-571, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 26. 7. 2022, č. j. 18 C 27/2014-546, zamítl žalobu pro zmatečnost proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 12. 2021, č. j. 18 C 27/2014-454, (výrok I), č. j. 18 C 27/2014-455, (výrok II) a č. j. 18 C 27/2014-456 (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Žalobkyně podala žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. proti výše uvedeným usnesením soudu prvního stupně, jimiž bylo rozhodnuto o nepřipuštění změn žaloby navržených podáními ze dne 13. 3. 2017, 29. 12. 2019, 9. 1. 2020, 18. 1. 2020, 27. 2. 2020 a 30. 11. 2020. Tvrdila, že žaloba ze dne 25. 4. 2014, na niž soud odkazuje v napadených rozhodnutích, byla nahrazena žalobou ze dne 30. 5. 2014, a soud tedy podle názoru žalobkyně vede řízení podle neplatné žaloby, čímž jsou zpochybněny jeho závěry včetně důvodů nepřipuštění změn žaloby. V případě jejích podání se však ve skutečnosti nemělo jednat o návrhy na změnu žaloby podle § 95 o. s. ř., ale toliko o upřesnění žaloby, její shrnutí nebo opravu. Soud prvního stupně žalobu pro zmatečnost podle § 235f o. s. ř. zamítl, protože není ve smyslu § 229 odst. 2 o. s. ř. přípustná, neboť brojí proti svou povahou procesním rozhodnutím, jimiž nebylo rozhodnuto ve věci samé. Připomněl, že mu v řízení o žalobě pro zmatečnost nepřísluší posuzovat případné věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, jak je namítala žalobkyně, a že žaloba pro zmatečnost slouží k nápravě procesních vad, nikoliv k posouzení oprávněnosti nároku vycházejícího z předpisů hmotného práva. 2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 1. 2023, č. j. 72 Co 352/2022-571, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, na něž odkázal, a zdůraznil, že rozhodnutí, jímž byla nebo nebyla připuštěna změna žaloby, není rozhodnutím ve věci samé, jedná se o rozhodnutí procesní povahy, které není způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost. 3. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „dovolacím soudem by řešená právní otázka mohla být řešena jinak eventuálně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Dovolatelka nesouhlasí se závěry nižších soudů, že v případě rozhodnutí, kterým nebyla připuštěna změna žaloby, nejde o rozhodnutí ve věci samé, a není tedy způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost. Nadto se v případě jejích podání ani o změnu žaloby nejedná. Žalobkyně přednesla argumentaci, jejímž prostřednictvím brojila proti věcné správnosti usnesení soudu prvního stupně, proti nimž podala žalobu pro zmatečnost. Soudy se podle jejího názoru měly zabývat obsahem podání, která byla dříve posouzena jako změna žaloby, neboť se jedná o oznámení soudu, vysvětlení stanovisek žalobkyně, její repliky, reakce na výzvy soudu, skutková tvrzení, důkazní návrhy a v případě jednoho z podání částečné zpětvzetí žaloby, které však soud ignoruje, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. IV. ÚS 157/02. Dovolatelka dále vyjádřila svou nespokojenost s průběhem řízení, popsala, jakých nároků se v řízení domáhá, a vyložila, jakým způsobem vyčíslila škodu, jež jí měla vzniknout. Uvedla, že řízení je „fakticky řízením o dvou samostatných a různých nárocích/předmětech, pro něž se řízení vede, a jedná se tedy proto ve svém důsledku o dva nároky ve věci samé, a proto také rozhodnutí o nepřipuštění tzv. změny žaloby je zprostředkovaně i rozhodnutím ve věci samé“. Dovolatelka rovněž polemizovala se způsobem, jakým soudy aplikovaly závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 997/2005, a odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3453/2010, podle nějž změna návrhu je podáním ve věci samé. 4. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. 6. Dovolací soud předně podotýká, že způsob, jakým žalobkyně vymezila přípustnost dovolání, není zcela přiléhavý. Uvádí-li, že „dovolacím soudem by řešená právní otázka mohla být řešena jinak“, nejspíše tím míní poslední z kritérií přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., avšak značně pozměnila jeho význam. Uvedené kritérium správně zní „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ a vztahuje se na situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že hodlá změnit svou ustálenou judikaturu (srov např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Dovolatelkou předestřená formulace však naznačuje, že jde o situaci, kdy odvolací soud podle názoru soudu dovolacího vyřešil určitou právní otázku nesprávně. Tato situace je však pokryta prvním z kritérií § 237 o. s. ř., které předpokládá rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou judikaturou. Jelikož však dovolatelka žádným způsobem neupřesnila, jaká ustálená judikatura Nejvyššího soudu nebyla odvolacím soudem respektována, případně má být nyní změněna, nemůže být tímto způsobem založena přípustnost dovolání. 7. Dovolatelka rovněž výslovně nespecifikovala, která otázka, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Z obsahu dovolání nicméně s určitými obtížemi lze dovodit, že má na mysli otázku výkladu pojmu rozhodnutí ve věci samé použitého v § 229 odst. 2 o. s. ř. V daném případě se však o neřešenou otázku nejedná a odvolacím soudem přijaté řešení je s ustálenou judikaturou dovolacího soudu v souladu. 8. Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2023, sen. zn. 29 ICdo 117/2022, uveřejněné pod číslem 52/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sen. zn. 21 ICdo 6/2015). Nutno dodat, že žaloba pro zmatečnost nespočívá na zásadě universality, která by umožňovala brojit proti kterémukoliv pravomocnému rozhodnutí soudu a z jakéhokoliv důvodu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1038/2023). Žalobu pro zmatečnost lze podat jen proti rozhodnutím uvedeným v § 229 o. s. ř. a jen z důvodů v tomto ustanovení uvedených; výčet důvodů zmatečnosti je taxativní (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2151/2023). 9. V usnesení ze dne 21. 12. 2023, sp. zn. 29 Cdo 2602/2023, uveřejněném pod číslem 95/2024 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud vyložil, že předmětem žaloby pro zmatečnost může být mimo jiné pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení těchto soudů, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé (§ 229 odst. 2 a 3 o. s. ř.), anebo pravomocný platební rozkaz (směnečný a šekový platební rozkaz) nebo elektronický platební rozkaz (§ 229 odst. 2 o. s. ř.), přičemž do této skupiny vedle označených platebních rozkazů může patřit v rámci „rozsudků“ (jimiž se vždy rozhoduje „ve věci samé“) nejen rozsudek konečný, ale i rozsudek částečný nebo mezitímní, a v rámci usnesení, „kterými bylo rozhodnuto ve věci samé“, např. usnesení o schválení smíru nebo některá z usnesení vypočtených pro rozhodování v insolvenčních věcech např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněném pod číslem 96/2011 Sb. rozh. obč. Režimu § 229 odst. 2 a 3 o. s. ř. naopak nepodléhají usnesení „kterými bylo řízení skončeno“ (§ 229 odst. 1 o. s. ř.), jestliže současně nejde o usnesení „kterými bylo rozhodnuto ve věci samé“; nepatří sem tedy např. usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení nebo o odmítnutí žaloby. 10. Ob