25 Cdo 2123/2001 – Nejvyšší soud

25 Cdo 2123/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Z. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ Ing. M. G. a 2/ Ing. J. Š., o 31. 875,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 231/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2000, č. j. 11 Co 910/2000 - 64, takto : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2000, č. j. 11 Co 910/2000 - 64, ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla proti prvnímu žalovanému zamítnuta, a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu žalobce a prvního žalovaného, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobce odmítá. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně částku 31. 875,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 17. 6. 1997 žalovaní nařídili vyhrnout 85 kusů balíků slisovaného sena ve vlastnictví žalobce z haly v areálu Zemědělského družstva v H. Ž. na nezastřešenou plochu se zbytky hnoje a močůvky, čímž došlo ke znehodnocení sena a ke vzniku škody ve výši žalované částky. Rozsudkem ze dne 25. 5. 2000, č. j. 7 C 231/99 - 42, rozhodl Okresní soud v Novém Jičíně tak, že prvnímu žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 31.875,- Kč s 21 % úrokem od 5. 3. 1998 do zaplacení, žalobu proti druhému žalovanému zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 1995, sp. zn. 13 K 188/94, jímž byl s účinky ke dni 31. 10. 1995 prohlášen konkurs na majetek Zemědělského družstva N. H. Ž., byl první žalovaný ustanoven správcem konkursní podstaty; družstvo se nacházelo v likvidaci od 13. 5. 1994, přičemž jedním z jeho likvidátorů byl ustanoven druhý žalovaný. Dne 12. 6. 1997 si žalobce v areálu družstva v objektu nazývaném odchovna mladého dobytka uskladnil dočasně bez souhlasu družstva 85 balíků slisovaného sena. Vzhledem k tomu, že dne 17. 6. 1997 se podle tvrzení prvního žalovaného měla konat prohlídka objektu ze strany potencionálního kupce a protože žalovaným nebylo známo, kdo seno v objektu uskladnil, nařídil první žalovaný druhému žalovanému, aby zjistil, komu seno náleží, a aby zajistil jeho vyklizení, což bylo provedeno téhož dne za deště, přičemž seno bylo vyhrnuto na volnou betonovou plochu s hnojištěm, čímž došlo k jeho znehodnocení. Trestní stíhání proti oběma žalovaným vedené pro trestný čin poškozování cizí věci bylo ve stadiu podání obžaloby zastaveno v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998. Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z ust. 8 odst. 2 a § 14 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a dále z ust. § 415 a 420 odst. 1 obč. zák. a dovodil, že první žalovaný jako správce konkursní podstaty, který je po prohlášení konkursu jedinou osobou oprávněnou nakládat s majetkem podstaty, porušil své povinnosti postupovat s odbornou péčí a nepočínal si tak, aby nedošlo k poškození majetku jiného; skutečnost, že seno bylo v objektu uskladněno protiprávně, přitom není podstatná, neboť nezakládá právo prvního žalovaného poškozovat cizí majetek. Vzhledem k tomu, že druhý žalovaný jako likvidátor jednal na základě pokynů prvního žalovaného, jemuž byl podřízen, a s přihlédnutím ke tomu, že prohlášením konkursu se likvidace po dobu jeho trvání přerušuje a likvidátor vykonává svou působnost pouze v rozsahu, v jakém nepřešla na správce, soud prvního stupně žalobu proti druhému žalovanému zamítl. Ohledně výše škody vycházel okresní soud z listinným důkazů, ze svědeckých výpovědí a z obsahu trestního spisu. K odvolání prvního žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 12. 2000, č. j. 11 Co 910/2000 - 64, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby mu žalovaní zaplatili společně a nerozdílně 31. 875,- Kč s 21 % úrokem od 5. 3. 1998 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a dospěl k závěru, že žalovaní nejsou ve věci pasivně legitimováni. Vycházeje z ust. § 14a odst. 1 a § 8 odst. 2, věta první, a z ust. § 13a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v nichž je upraveno právní postavení správce konkursní podstaty a likvidátora, dovodil, že případné porušení povinností žalovanými je třeba posuzovat podle ust. § 420 odst. 2 obč. zák., neboť žalobcem tvrzená škoda vznikla při činnosti prvního žalovaného jako správce konkursní podstaty a druhého žalovaného jako likvidátora, a nemohou tudíž za škodu odpovídat jako fyzické osoby. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu a má za to, že v dané věci je dána přímá odpovědnost obou žalovaných, neboť se dopustili jednání, které bylo orgány činnými v trestním řízení posuzováno jako úmyslný trestný čin podle § 257 odst. 1 tr. zák. Pokud by v úvahu připadala odpovědnost právnické osoby podle § 420 odst. 2 obč. zák., jak krajský soud dovodil, je třeba jednání žalovaných posoudit jako exces, a na danou věc aplikovat ust. § 420 odst. 1 obč. zák. Odpovědnost prvního žalovaného je podle názoru dovolatele dána i podle § 8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání v souvislosti s ust. § 14a odst. 1 tohoto zákona, neboť jako správce konkursní postaty porušil svoji povinnost při výkonu této funkce postupovat s odbornou péčí, kterou mu ukládá zákon. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Oba žalovaní ve svých písemných vyjádření k dovolání uvedli, že se ztotožňují s rozsudkem odvolacího soudu, a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto. Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ust. § 240 odst. 1 o.s.ř., osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné a částečně není přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soudu návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. K posouzení toho, zda jde o rozsudek měnící ve smyslu ust. § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., však není rozhodující, jak je samotný výrok rozsudku odvolacího soudu formálně označen, nýbrž to, zda skutečně znamená změnu oproti původnímu rozhodnutí. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je totiž založena na zásadě tzv. diformity, tj. rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v pr