25 Cdo 2274/2003 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2274/2003 citace  Právní věta:Nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb., za nějž nese stát odpovědnost, nebyl postup zakladatele státního podniku při udělení výjimky ze zákazu převodu majetku státu podle § 1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb.*) Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2004 Spisová značka:25 Cdo 2274/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.2274.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 18 předpisu č. 58/1969Sb. § 1 předpisu č. 364/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:73 / 2006 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 163/04 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2274/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce JUDr. V. V., správce konkurzní podstaty úpadce C.-W., spol. s r. o., proti žalované České republice – ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, pro 46,356.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 129/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2000, č. j. 13 Co 263/2000, 13 Co 164/2000 a 13 Co 403/2000-107, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu byla způsobena tím, že na základě výjimky ze zákazu převodu státního majetku (§ 1 odst. 2 zákonného opatření předsednictva FS č. 364/1990 Sb.), udělené ministerstvem zemědělství dne 29. 3. 1991, převedl Státní statek V., státní podnik, do vlastnictví žalobce část majetku, který byl následně rozhodnutími Okresního úřadu v Mělníku ze dne 14. 6. 1993, 26. 4. 1994 a 29. 9. 1994 podle zákona č. 229/1991 Sb. vydán do vlastnictví ing. dr. F. K. Jelikož nový vlastník se domáhal vyklizení nemovitosti, byl žalobce nucen zrušit výrobu, zavedenou v této nemovitosti. Vznikla mu tak škoda nejméně ve výši 3,200.000,- Kč, spočívající v rozdílu mezi skutečnou cenou pozemků a staveb v době jejich vydání, kterou by žalobce mohl získat při jejich prodeji, a cenou, kterou za ně při koupi zaplatil a která mu byla v roce 1994 vrácena, dále v nákladech na rozdělanou a nedokončenou výrobu a v ušlém zisku z nedokončené výroby ve výši 7,226.800,- Kč, v penále za nedodržení smluv ve výši 2,000.000,- Kč, v nákladech na likvidaci provozu ve výši 380.000,- Kč a v ušlém zisku nerealizováním smluv o budoucích smlouvách ve výši 33,550.000,- Kč, celkem 46,356.800,- Kč. Žalobce spatřuje nesprávný úřední postup ministerstva zemědělství v tom, že výše uvedená výjimka byla udělena, aniž byly řádně posouzeny všechny okolnosti případu a aniž byla vzata v úvahu připravovaná právní úprava – zákon, který byl přijat dne 21. 5. 1991 pod č. 229/1991 Sb., s tím, že při správném postupu neměla být výjimka povolena, resp. rozhodnutí o ní mělo být odloženo. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 10. 1996, č. j. 13 C 129/96-10, kterým byla žaloba zamítnuta, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 1997, č. j. 13 Co 12/97-21, zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení s tím, že v dalším řízení je třeba posoudit, zda udělení výjimky k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví lze považovat za nesprávný úřední postup. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 11. 1999, č. j. 13 C 129/96-74, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 9. 3. 2000, č. j. 13 C 129/96-83, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 8. 2000, č. j. 13 C 129/96-100, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že Státní statek V. dopisem ze dne 11. 2. 1991 požádal ministerstvo zemědělství o povolení odprodeje provozu truhlárny a katru včetně strojního vybavení v obci S. žalobci. Poté, co zástupce žalobce tuto záležitost projednal na ministerstvu zemědělství a s ministrem pro správu národního majetku a jeho privatizaci, byla výjimka udělena Ing. R. B., tehdejším náměstkem ministra pro privatizaci a alternativní zemědělství, k čemuž byl tento oprávněn organizačním řádem Ministerstva zemědělství ČR č. j. 1087/91-100. Žalobce vzápětí uzavřel se státním statkem hospodářskou smlouvu o převodu tohoto majetku. Soud posoudil uplatněný nárok podle § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. a odpovědnost státu za škodu způsobenou  nesprávným úředním postupem ministerstva zemědělství neshledal. Vzhledem k tomu, že pro vyřizování žádostí o povolení výjimky ze zákazu převodu vlastnictví majetku, k němuž mají právo hospodaření státní podniky (§ 1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb.), nebyl předepsán žádný zvláštní postup ani nebyla stanovena hlediska, z nichž by se mělo vycházet, záviselo povolení výjimky na úvaze osoby, jíž bylo rozhodování svěřeno. V tomto případě příslušný náměstek ministra měl k dispozici sdělení Státního statku V. o možnosti využití provozu a věc byla se žalobcem projednána. I když rozhodnutí o  udělení výjimky není odůvodněno, vyřízení žádosti byla věnována náležitá pozornost a nebylo povinností žalovaného upozorňovat na stupeň přípravy zákona o půdě. Nebylo  tedy prokázáno, že by při udělení výjimky došlo k nesprávnému úřednímu postupu. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2000, č. j. 13 Co 263/2000, 13 Co 164/2000 a 13 Co 403/2000-107, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání k řešení právní otázky, zda nezajištění, aby bylo přihlédnuto k připravované právní úpravě, jmenovitě k zákonu č. 229/1991 Sb., a nezjistitelnost důvodů pro udělení výjimky, bylo nesprávným úředním postupem. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že odpovědnost žalované za škodu, která žalobci vznikla tím, že pro povinnost vydat nemovitosti získané smlouvou se státním statkem se nezdařily jeho podnikatelské záměry, není podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb. dána. K námitkám žalobce, že rozhodování o výjimce probíhalo nesystémově a bez uvažování o její důvodnosti a že vzhledem k připravovanému zákonu o půdě neměla být povolena, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v povolení výjimky ze zákazu převodu státního vlastnictví podle § 1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. nelze spatřovat nesprávný úřední postup Ministerstva zemědělství. Uvedl, že účelem ust. § 1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. (které neobsahuje žádná kriteria pro rozhodování) je umožnit zakladateli státního podniku řízení hospodářské politiky v souladu s ekonomickou reformou a opravňuje ho k povolení výjimky v odůvodněných případech. Posouzení, zda jde o  odůvodněný případ, záleží na zakladateli a přezkoumání takového jeho postupu by bylo ze strany soudu nepřípustným zásahem do pravomoci zakladatele státního podniku. Žalobce sám ve prospěch udělení výjimky intervenoval u obou dotčených ministerstev a okolnost, že v době, kdy byla výjimka udělena, byl projednáván návrh zákona, později schváleného pod č. 229/1991 Sb., není v této věci rozhodné. Žalovaná jednala v rámci své pravomoci a její postup není nesprávným úředním postupem. Kromě toho, jak vyplynulo z výsledků dokazování, žalobce uzavřel smlouvu o převodu majetku jako obchodní společnost, která v té době ani právně neexistovala. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 239 odst. 2 o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení, zda pod pojem nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. lze zahrnovat i další projevy v činnosti státních orgánů, „než jak se obvykle dosud judikují,“ tedy zda rozhodování o nakládání s majetkem ve vlastnictví státu, které se dotýká soukromých osob a může pro ně v konečném důsledku znamenat újmu, je úředním postupem, za nějž stát nese vůči těmto osobám odpovědnost. Namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud hodnotil rozhodování státního orgánu o výjimkách podle ust. § 1 odst. 2 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. obecně jako postup, na nějž nelze vztáhnout  odpovědnost podle zákona č. 58/1969 Sb. a jako nesprávný úřední postup ve smyslu tohoto zákona nekvalifikoval rozhodovací proces, v němž nebylo přihlédnuto k připravované právní úpravě, a nebylo ani možno zjistit důvody, které vedly k udělen