25 Cdo 2309/2019 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2309/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 11. 2019 Spisová značka:25 Cdo 2309/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2309.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 420 obč. zák. § 422 odst. 1 obč. zák. § 449 odst. 1 obč. zák. § 449 odst. 3 obč. zák. § 3028 o. z. § 3079 o. z. § 3036 o. z. § 7 předpisu č. 108/2006Sb. § 21 předpisu č. 108/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:15. 1. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2309/2019-294 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) J. N., narozená XY, b) E. N., narozený XY, c) K. N., narozená XY, všichni bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti žalovanému: Středočeský kraj, se sídlem úřadu Zborovská 81/11, Praha 5, IČO 70891095, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Česká pojišťovna, a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 45272956, o 139 899,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 179/2016, o dovolání žalobkyně c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, č. j. 20 Co 52/2019-279, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 10. 2018, č. j. 24 C 179/2016-210, zamítl žalobu ohledně žalobkyně a) a žalobce b) (výrok I), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni c) částku 27 559,20 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni c) částku ve výši 112 341,90 Kč s příslušenstvím (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení a povinnosti zaplatit soudní poplatek (výroky IV až IX). K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve vztahu k žalobci b) v rozsahu 77 582 Kč s příslušenstvím a ve vztahu k žalobkyni a) v rozsahu 49 657,70 Kč s příslušenstvím, ve vyhovujícím a v zamítavém výroku ve vztahu k žalobkyni c) a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní c) a žalovaným a vedlejším účastníkem (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve vztahu k žalobkyni a) tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni a) 27 924,30 Kč s příslušenstvím a žalovanému a vedlejšímu účastníku se nepřiznává vůči žalobkyni a) náhrada nákladů řízení (výrok II), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným vedlejším účastníkem se žalovanému a vedlejšímu účastníku náhrada nákladů nepřiznává (výrok III), změnil výši soudního poplatku (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok V). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. že žalobkyně c) je z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu, způsobeného poškozením mozku během jejího porodu v roce 1991 v Nemocnici s poliklinikou Příbram, jejímž zřizovatelem je žalovaný, neschopna samostatného života. Mezi účastníky nebyl sporný základ nároku a odpovědnost žalovaného za poškození zdraví žalobkyně c). V důsledku non lege artis postupu lékařů Nemocnice s poliklinikou Příbram došlo u žalobkyně c) k trvalému závažnému postižení mozku a porušení psychického i motorického vývoje. Žalobkyně c) trpí mentální retardací na bázi dětské mozkové obrny, která je ještě komplikována pravidelnými epileptickými záchvaty, při pohybu je prakticky odkázána na invalidní vozík a vyžaduje celodenní péči jiné osoby. Soud vzal za prokázanou výši nákladů vynaložených žalobkyní c) na udržení jejího současného zdravotního stavu (pobyt ve stacionáři, masáže, bazén, canisterapie) včetně cestovních výdajů při cestách do stacionáře, za fyzioterapeutem a na lékařská vyšetření. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně postupoval správně, když věc posoudil s odkazem na ustanovení § 3028 odst. 3, § 3079 a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“) podle § 420, § 422 odst. 1 a § 449 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) a správně snížil výši celkového nároku žalobkyně c) o příspěvek na péči, které je jí vyplácen podle § 7 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Z tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že příspěvek se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby a stát se jím podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci osobou blízkou (nebo asistentem sociální péče uvedeným v § 83 zákona č. 108/2006 Sb. nebo poskytovatelem sociálních služeb, který je zapsán v registru poskytovatelů sociálních služeb podle § 85 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., nebo dětským domovem anebo speciálním lůžkovým zdravotnickým zařízením hospicového typu). Z uvedených ustanovení je zcela zřejmé, že dotyčný příspěvek je účelově určen na zajištění pomoci při osobních úkonech mimo jiné i blízkými osobami a v rozsahu nákladů na pomoc, krytých tímto příspěvkem, nevzniká jeho příjemci škoda. Úvahy žalobců o tom, že tímto příspěvkem se stát nemůže podílet na náhradě škody způsobené cizím zaviněním, jsou proto nepřípadné. Ke stejnému závěru dospěl ve skutkově obdobné věci stejných účastníků i Nejvyšší soud v rozhodnutích ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1707/2017, a ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3094/2017, v nichž se také vypořádal se závěry svého rozhodnutí ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2127/2006, a nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/2012, vycházejícími z odlišné právní úpravy. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadeného rozsudku v rozsahu, v jakém odvolací soud přezkoumával náklady na péči ve vztahu k otázce odečítání příspěvku na péči dle ustanovení § 7 zákona č. 108/2006 Sb., tj. v rozsahu nepřiznání 72 000 Kč, napadla žalobkyně c) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která již byla dovolacím soudem vyřešena a má být řešena jinak. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Napadené rozhodnutí stojí na vyřešení právní otázky, zda má být od náhrady škody na zdraví v podobě nákladů léčení/péče o poškozenou žalobkyni c) odečten žalobkyní c) pobíraný příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb. Namítá, že výklad podaný dovolacím soudem v rozhodnutích, na které odkazuje ve svém rozsudku odvolací soud, je nesprávný. Vzhledem k tomu, že příspěvek na péči není pečující osobě vyplácen přímo, fakticky dochází ke vzniku škody, přičemž z příspěvku na péči obvykle dochází k následné finanční kompenzaci pro pečující osobu. Z ustanovení § 18 zákona č. 108/2006 Sb. vyplývá, že příspěvek se vyplácí v tom měsíci, za který náleží. Fakticky může dojít k výplatě nejdříve devátý den v měsíci. Ke vzniku škody tak nutně dochází, neboť příspěvek na péči je poškozenému vyplácen minimálně částečně až poté, co jsou ony úkony péče učiněny. Dle logiky rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1707/2017, a ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3094/2017, paradoxně ke vzniku skutečné škody nedocházelo za účinnosti zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“), a naopak k ní dochází až za nové úpravy. Podle zákona o sociálním zabezpečení byl příspěvek vyplácen osobě, která péči vykonávala, ke zmenšení majetku poškozeného tak fakticky nedocházelo. I za této situace však dovolací soud rozhodoval, že příspěvek na péči odečítán být nemá (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2127/2006). Dovolatelka dále namítá, že napadené rozhodnutí nezohledňuje dualitu soukromého a veřejného práva. Vyplácené příspěvky by neměly mít vliv na soukromoprávní vztahy, a proto nemohou být považovány za součást náhrady škody ze strany škůdce. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ani vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřily. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 o. z. se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle obč. zák. Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu otázku, zda je odůvodněno, aby výše náhrady nákladů léčení a péče o poškozeného dle § 449 obč. zák. byla snížena o