25 Cdo 233/2024

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2021, č. j. 3 Co 105/2020-277, potvrdil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 5. 2020, č. j. 25 Co 455/2012-253, kterým Krajský soud v Hradci Králové odmítl odvolání povinných proti svému usnesení ze dne 8. 4. 2020, č. j. 25 Co 455/2012-245, pro opožděnost. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podali povinní žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně usnesením ze dne 5. 6. 2023, č. j. 16 C 4/2023-20, odmítl žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2021, č. j. 3 Co 105/2020-277.

K odvolání povinných Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 9. 8. 2023, č. j. 4 Cmo 123/2023-27, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

Proti usnesení odvolacího soudu podali povinní včasné dovolání (spolu s námitkou podjatosti členů senátu odvolacího soudu, který ve věci rozhodoval) s návrhem na zrušení napadeného usnesení a na odklad jeho vykonatelnosti.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Nejvyšší soud předně uvádí, že povinní podáním ze dne 14. 2. 2024 vznesli námitku podjatosti vůči soudcům soudního oddělení 25 Nejvyššího soudu JUDr. Petru Vojtkovi, Mgr. Radku Kopsovi a JUDr. Robertu Waltrovi. Vznesenou námitku podjatosti povinní odůvodnili pouze tím, že „se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům a jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti, když bylo/je objektivně a nevyvratitelně prokazatelné, že nejen v této věci byly/jsou vědomě páchány a kryty velmi závažné zločiny, proto objektivně důvodné bylo a je i řádné vyvození kárné/trestní/ hmotněprávní odpovědnosti, k jejímuž konečně řádnému vyvození i tímto podáváme objektivně důvodný podnět.“

Nejvyšší soud nepřihlížel k vzneseným námitkám podjatosti vůči členům senátu odvolacího soudu, kteří vydali napadené rozhodnutí, jakož i vůči shora uvedeným soudcům Nejvyššího soudu. Povinnými takto vznesené námitky podjatosti neobsahují žádná konkrétní tvrzení o okolnostech, z nichž by bylo možno seznat, že je dán důvod pochybovat o nepodjatosti dotčených osob, tj. konkrétní tvrzení o jejich poměru k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, nikoliv pouze zcela vágní formulace o „vědomém páchání a krytí velmi závažných zločinů“. Ostatně z obsahu spisu je zřejmé, že povinní ve věci reagují obdobně odůvodněnými (resp. konkrétně neodůvodněnými) námitkami podjatosti v podstatě na jakékoliv vydané rozhodnutí všech stupňů soudů. Námitka podjatosti odůvodněná pouze těmi okolnostmi, které jsou nezpůsobilé být důvodem k vyloučení soudce, popřípadě neodůvodněná vůbec, není řádnou námitkou podjatosti, a je-li takto (přesto) vznesena, lze ji již proto hodnotit jako procesní obstrukci, která s přihlédnutím k § 2 o. s. ř. nepožívá právní ochrany [srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008, uveřejněné pod číslem 2/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 510/2021, ze dne 23. 12. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3516/2022, ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3182/2022, a ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3739/2022].

Nejvyššímu soudu je dále z jeho činnosti známo, a plyne to i z obsahu spisu, že povinní dlouhodobě zneužívají svého práva na soudní ochranu opakovaným podáváním neurčitých, popřípadě nedůvodných žalob, přičemž po zahájení řízení podávají značné množství vesměs neodůvodněných procesních podání, jakož i opravných prostředků včetně opravných prostředků mimořádných. Takové dlouhodobé a cílené počínání účastníka lze jednoznačně označit za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). K obdobným závěrům již dospěl i Nejvyšší soud, a to v obecné poloze např. v usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016, a konkrétně ve vztahu k osobám povinných např. v usnesení ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4138/2019, či ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3181/2022.

Nejvyšší soud tak má za nepochybné, že záměrem počínání povinných je nikoliv sledování ochrany jimi tvrzeného subjektivního práva (§ 1 o. s. ř.), nýbrž vyvolání procesních obtíží ať již na straně soudu nebo účastníků řízení odlišných od povinných. Takový zneužívající procesní postup povinných však ve shodě s § 2 a § 6 o. s. ř. nemůže požívat právní ochrany. Odborná literatura i judikatura shodně dovozují, že má-li zneužití práva ze strany účastníka podobu jeho procesního úkonu a není-li stanoveno jiné řešení, pak se k úkonu podle § 41 odst. 3 o. s. ř. jako k nepřípustnému nepřihlíží [viz Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250 l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 9–10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Nd 159/2016].

Z ustálené judikatury Ústavního (ale i Nejvyššího) soudu rovněž vyplývá, že poučení o důsledcích nesplnění podmínky povinného advokátního zastoupení v dovolacím řízení není nezbytné, jestliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti povinného zastoupení a o důsledcích jeho nesplnění. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13 (a v něm citovaná usnesení Ústavního soudu), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3993/2016, ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1226/2018, a ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1898/2020). Ačkoliv tedy soud prvního stupně dovolatele nevyzval k odstranění nedostatku povinného advokátního zastoupení v dovolacím řízení, neučinil tak ani Nejvyšší soud, neboť dovolatelé si této podmínky, včetně následků jejího nesplnění (zastavení řízení), musí být vědomi; byli o ní poučeni již nesčetněkrát v jiných řízeních, jak je Nejvyššímu soudu známo z jeho úřední činnosti.

S přihlédnutím k řečenému nezbývá než uzavřít, že povinní neodstranili nedostatek povinného zastoupení v dovolacím řízení, přestože ke splnění této procesní povinnosti měli celkově dostatečný časový prostor. Nejvyšší soud proto řízení o jejich dovolání podle § 243c odst. 3 věty třetí ve spojení s § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř. zastavil.

Konečně povinní do dovolání vtělili též návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Navíc v dané věci odložení vykonatelnosti napadeného usnesení nepřipadá v úvahu, neboť usnesením nebyla dovolatelům ani nikomu jinému uložena žádná povinnost, který by mohla být předmětem výkonu rozhodnutí.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť se v projednávané věci jednalo o dovolání podané v řízení o žalobě pro zmatečnost coby prostředku nápravy směřujícímu proti rozhodnutí vydanému v exekučním řízení, v němž v zásadě o náhradě nákladů nerozhoduje soud, nýbrž pověřený soudní exekutor [srov. § 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů].