25 Cdo 2479/2020 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2479/2020 citace  Právní věta: Za újmu způsobenou povinným očkováním v době od 1. ledna 2014 do 7. dubna 2020 odpovídá stát za podmínek zákona č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené povinným očkováním. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 8. 2021 Spisová značka:25 Cdo 2479/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.2479.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:předpisu č. 116/2020 Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:23. 9. 2021 Publikováno ve sbírce pod číslem:58 / 2022 Anotace:Nalézací soud zamítl žalobu na náhradu nemajetkové újmy za poškození zdraví žalobce povinným očkováním. Žalobce byl ve věku 4 měsíců povinně očkován očkovací látkou Infanrix, přičemž týden po očkování utrpěl levostrannou obrnu lícního nervu těžkého stupně s trvalými následky. Žalovaná odmítla na výzvu žalobce uhradit náhradu nemajetkové újmy. Odvolací soud k odvolání žalobce potvrdil rozsudek nalézacího soudu a plně se ztotožnil s jeho názorem, že žádný právní předpis nezakotvuje odpovědnost státu za újmu způsobenou povinným očkováním, proto oba soudy žalobu zamítly. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním a Nejvyššímu soudu byla k řešení předložena otázka odpovědnosti za újmu způsobenou povinným očkováním v období od 1. ledna 2014 do 7. dubna 2020. Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 17.12.2021II.ÚS 3372/21 JUDr. Ludvík David, CSc. odmítnuto pro nepřípustnost17. 1. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2479/2020-186 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: nezletilý AAAAA (pseudonym), narozený XY, zastoupený zákonnými zástupci: P. D., narozenou XY, a J. D., narozeným XY, všichni bytem XY, právně zastoupený Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 6, Brno, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého nám. 4, Praha 2, o zaplacení 4 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 40/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, č. j. 13 Co 429/2019-156, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, č. j. 13 Co 429/2019-156, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 3. 2019, č. j. 17 C 40/2017-129, se zrušují, a věc se obvodnímu soudu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, č. j. 13 Co 429/2019-156, potvrdil ve věci samé zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 3. 2019, č. j. 17 C 40/2017-129, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V řízení o náhradu nemajetkové újmy za poškození zdraví žalobce povinným očkováním vyšly oba soudy ze zjištění, že nezletilý žalobce se ve věku 4 měsíců dne 28. 5. 2015 podrobil povinnému očkování očkovací látkou Infanrix a za týden poté utrpěl levostrannou obrnu lícního nervu těžkého stupně s trvalými následky, kterou žalobce označuje za komplikaci po očkování. Na výzvu ze dne 2. 6. 2016 žalovaná odmítla poskytnout žalobci náhradu za tuto újmu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žádný právní předpis nezakotvuje odpovědnost státu za újmu způsobenou povinným očkováním. Na danou věc nedopadá žádné ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), ani zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a není ani žádný jiný právní předpis, který by bylo možno na věc aplikovat. Odvolací soud konstatoval, že v době jeho rozhodování sice byl v parlamentu projednáván návrh zákona o náhradě za újmu způsobenou povinným očkováním, ale do doby jeho přijetí neviděl odvolací soud možnost jeho absenci jakkoli nahrazovat, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3826/2016. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou právní otázku odpovědnosti státu za újmu na zdraví způsobenou povinným očkováním v době od 1. 1. 2014. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), upravoval objektivní odpovědnost zdravotnického zařízení za škodu na zdraví způsobenou podáním očkovací látky v § 421a. V zákoně č. 89/2012 Sb. zákonodárce opomněl výslovně určit, kdo tuto odpovědnost ponese od 1. 1. 2014 a neučinil tak ani přijetím jiného právního předpisu, přestože podle čl. 24 sdělení č. 96/2001 Sb. m. s. Ministerstva zahraničních věcí o přijetí Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (dále též jen „Úmluva o biomedicíně“) má osoba, které vykonaným zákrokem vzniklo nepřiměřené poškození, resp. újma, právo domáhat se spravedlivé náhrady v souladu se zákonem a Česká republika se v roce 2001 ratifikací Úmluvy o biomedicíně k přijetí takové vnitrostátní právní úpravy zavázala. Žalobce odkázal též na obiter dictum nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 19/14, podle něhož „stanovil-li stát sankci pro případ odepření povinnosti strpět vakcinaci, musí se zamýšlet i nad situací, při níž eventuálně způsobí výkonem práva očkované osobě újmu na zdraví“. Uvedený nepřijatelný deficit právní úpravy stát napravil až přijetím zákona č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené povinným očkováním, jenž nabyl účinnosti 8. 4. 2020. Právní závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace státu pro absenci právní úpravy by vedl k nepřijatelnému stavu, že osoby, jimž byla způsobena újma na zdraví povinným očkováním, by na rozdíl od těch, u nichž újma vznikla do 31. 12. 2013 a od 8. 4. 2020, neměly právo na žádnou náhradu. Rozhodnutí odvolacího soudu je formalistické, nespravedlivé a zakládá nerovnost mezi osobami, jimž byla způsobena obdobná újma v různých obdobích. Odmítnutím práva na náhradu soud porušil právo žalobce na ochranu jeho zdraví a integrity zaručené čl. 31 Listiny základních práv a svobod. Žalobce je přesvědčen, že jeho právo na náhradu za utrpěnou újmu lze za využití analogie legis posoudit jako právo na náhradu podle 2925 o. z., neboť podávání očkovacích látek státem, jemuž jsou občané povinni se podrobit, lze přirovnat k provozu zvlášť nebezpečnému. Očkovací látku sice aplikuje zdravotnické zařízení, na to by však bylo možno hledět jako na pomocníka státu ve smyslu § 2914 o. z. Neshledal-li by soud využitelným pravidlo analogie legis, bylo namístě posoudit, zda by situace s odkazem na § 10 odst. 2 o. z. nebyla řešitelná za použití analogie iuris a principů ekvity, tedy zásad spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá občanský zákoník. V duchu těchto zásad je třeba pokládat za neakceptovatelné, aby za způsobenou újmu, kterou nelze přičíst poškozenému ani vyšší moci, nebyl nikdo odpovědný. Žalobce je přesvědčen, že chybějící výslovnou zákonnou úpravu je soud v daném případě oprávněn nahradit svým výkladem, neboť, jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09, „… je úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného přirozenoprávního principu“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, jímž za újmu způsobenou povinným očkováním shledá odpovědným stát. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí dovolání. Konstatovala, že v době od 1. 1. 2014 do 7. 4. 2020 v právním řádu absentovala úprava odpovědnosti za újmu způsobenou povinným očkováním, tuto odpovědnost žalované nelze v daném období dovodit ze zákona č. 82/1998 Sb. ani z jiného právního předpisu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené právní otázky odpovědnosti za újmu způsobenou povinným očkováním v období od 1. 1. 2014 do 7. 4. 2020, a je důvodné. Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.