25 Cdo 2700/2020 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2700/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 7. 2022 Spisová značka:25 Cdo 2700/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2700.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:čl. 11 odst. 3 předpisu č. 2/1993 Sb. § 2 odst. 1 písm. b) předpisu č. 183/2006 Sb. § 2 odst. 1 písm. d) předpisu č. 183/2006 Sb. § 2 odst. 1 písm. j) předpisu č. 183/2006 Sb. § 102 odst. 2 předpisu č. 183/2006 Sb. § 102 odst. 3 předpisu č. 183/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:25. 10. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2700/2020-203 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) J. N. , narozený XY a b) J. N., narozená XY, oba bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Janem Horkým, advokátem se sídlem Matějská 2357/22, 160 00 Praha 6, proti žalovanému: město Špindlerův Mlýn, IČO 00278343, se sídlem Svatopetrská 173, 543 51 Špindlerův Mlýn, zastoupený Mgr. Vojtěchem Metelkou, advokátem se sídlem Martinská 608/8, 301 00 Plzeň, o 1 892 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 109 C 18/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2020, č. j. 19 Co 100/2020-165, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2020, č. j. 19 Co 100/2020-165, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 2. 2020, č. j. 109 C 18/2019-99, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 14. 2. 2020, č. j. 109 C 18/2019-99, rozhodl, že základ žalobního nároku je v celém rozsahu opodstatněný a že o jeho výši a o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem. Soud vyšel ze zjištění, že stavební úřad žalovaného přípisem ze dne 31. 7. 2006, č. j. Výst. 1617/2006, informoval žalobce, že na pozemku parc. č. XY, druh pozemku trvalý travní porost, v katastrálním území XY (dále jen „pozemek parc. č. XY“) lze podle tehdy platného územního plánu povolit výstavbu mimo jiné rodinných domů v kombinaci s veřejným ubytováním. Dne 25. 8. 2006 žalobci uzavřeli kupní smlouvu, kterou tento pozemek nabyli do společného jmění manželů za kupní cenu 1 892 500 Kč. Žalobci následně neúspěšně usilovali o vydání rozhodnutí o umístění stavby na tomto pozemku. Dne 15. 11. 2011 schválilo zastupitelstvo města Špindlerův Mlýn opatření obecné povahy – územní plán Špindlerův Mlýn, kterým byl pozemek parc. č. XY zařazen do funkční plochy KO – ostatní krajinná zeleň, a stal se tak pozemkem, který nadále nebyl určen k zastavění. Na základě žalob podaných žalobci bylo Krajským soudem v Hradci Králové rozhodnuto o neplatnosti tohoto územního plánu, a to jednak v části, jíž byl pozemek parc. č. XY zařazen do funkční plochy KO – ostatní krajinná zeleň (rozsudek ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 30 A 130/2012), a jednak v části, jíž byl tento pozemek zařazen do nezastavěného území obce (rozsudek ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 A 34/2014), a to s účinky ex nunc. Dne 27. 4. 2016 nabyla účinnosti změna č. 1 územního plánu Špindlerův Mlýn, kterou byl pozemek parc. č. XY vymezen jako pozemek v zastavěném území obce, ostatní sídelní zeleň s podílem vysoké zeleně, a stal se tak pozemkem, na němž nelze umístit stavbu. Vycházeje z takto zjištěného skutkového stavu soud po právní stránce dovodil, že do přijetí územního plánu Špindlerův Mlýn ze dne 15. 11. 2011 byl pozemek parc. č. XY určen k zastavění, přičemž zaujal názor, že tento termín, který není ve stavebním zákoně definován, je nutno vykládat extenzivně. Žalobci byli v dobré víře, že na něm bude možno umístit stavbu, což odráželo i výši kupní ceny. To se změnilo účinností územního plánu ze dne 15. 11. 2011, avšak po určení jeho neplatnosti ve vztahu k pozemku parc. č. XY rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové nebylo od té doby upraveno, zda se pozemek parc. č. XY nachází v zastavěném či nezastavěném území obce a nebylo určeno zařazení pozemku do konkrétní funkční plochy [viz § 2 odst. 1 písm. g) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „stavební zákon“), vyhláška č. 501/2006 Sb.]. Podle soudu se tak neobnovil stav existující do dne 15. 11. 2011 (právní režim tohoto pozemku nebyl upraven), k tíži žalobců však nemůže jít, že kvůli formálním a obsahovým vadám došlo k částečnému zrušení územního plánu právě ve vztahu k pozemku parc. č. XY. To musí jít k tíži žalovaného, který územní plán vydal a nebýt jeho vadného postupu při vydání územního plánu, nenastala by situace, že právní režim pozemku parc. č. XY po vydání zrušujících rozsudků krajského soudu nebyl upraven. Proto soud dovodil, že po zrušení části územního plánu schváleného dne 15. 11. 2011 bylo třeba na tento pozemek znovu pohlížet jako na pozemek určený k zastavění. Až přijetím změny č. 1 územního plánu Špindlerův Mlýn účinné od 27. 4. 2016 došlo ke zrušení určení pozemku parc. č. XY k zastavění ve smyslu § 102 odst. 2 stavebního zákona, a to před uplynutím pětileté lhůty stanovené v § 102 odst. 3 stavebního zákona. Jsou proto splněny hmotněprávní podmínky nároku na náhradu podle § 102 odst. 2 stavebního zákona. 2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, č. j. 19 Co 100/2020-165, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel z jím zjištěného skutkového stavu. I když v důsledku toho, že řízení nebylo podle § 119a o. s. ř. koncentrováno, doplnil řízení o důkazy navržené žalovaným, z nichž zjistil, že žalovaný ve svém stanovisku ze dne 31. 7. 2006, č. j. Výst. 1617/2006, žalobce informoval i o stavební uzávěře vyhlášené nařízením č. 1/2004 ze dne 11. 3. 2004, která se týkala i nových staveb ubytovacích zařízení a bytových domů, neshledal žádný důvod ke změně skutkových závěrů. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně. Vyhlášení stavební uzávěry na území města Špindlerův Mlýn nic nemění na tom, že byl pozemek parc. č. XY určen územním plánem z roku 1994 k zastavění. Odvolací soud zdůraznil, že k definitivní změně charakteru pozemku parc. č. XY na pozemek neurčený k zastavění došlo až přijetím změny územního plánu v roce 2016. Žalovaný se nemůže hájit svým postupem, který byl následně v soudním řízení shledán neplatným a který vedl k částečnému zrušení územního plánu z roku 2011. 3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalovaný dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 102 odst. 2 stavebního zákona, a to zejména význam slovního spojení „určení pozemku k zastavění“. Extenzivní výklad použitý soudy dovolatel považuje za neudržitelný a ve svém důsledku popírající právo na samosprávu obcí. Zastavění v daném případě nejprve znemožňovala stavební uzávěra. V zastavitelné ploše nebo v zastavitelném území ho nevymezoval ani předchozí územní plán sídelního útvaru Špindlerův Mlýn a ani územní plán Špindlerův Mlýn. Pozemek parc. č. XY se nestal pozemkem určeným k zastavění ani po částečném zrušení územního plánu správními soudy, neboť po zrušovacích rozhodnutích správních soudů se nevrací řešení stanovené předchozím územním plánem, a dospěl-li soud k jinému závěru, nesprávně věc právně posoudil. Z pozemků se v rámci územního plánu stala v daném případě neregulovaná plocha, tzv. bílé místo, jehož existenci musí pořizovatel územního plánu řešit postupem podle § 55 odst. 3 stavebního zákona. Odkazuje na komentářovou literaturu, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008-136, a § 6 odst. 3 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí. Namítá dále, že odvolací soud rovněž nesprávně posoudil běh pětileté lhůty stanovené v § 102 odst. 3 stavebního zákona. K jejímu uplynutí by došlo již v roce 1999, pokud by ale § 102 stavebního zákona byl v té době platný a účinný. Upozorňuje i na stanovisko Ústavu územního rozvoje k běhu lhůty zveřejněné na internetu. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalobci ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že výklad učiněný žalovaným nemá oporu v zákoně. Považují za správný extenzivní výklad provedený zejména soudem prvního stupně. Navrhují, aby bylo dovolání žalovaného odmítnuto. Je-li přípustné, aby ho dovolací soud zamítl. 5. Nejvyšší sou