25 Cdo 2786/2024 – Nejvyšší soud

25 Cdo 2786/2024-632 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: AKOFIS, s. r. o., IČO 27160599, se sídlem Palackého 715/15, Praha 1, proti žalované: Generali Česká pojišťovna, a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, zastoupená Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem Na Slupi 134/15, Praha 2, o 2 608 667 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 322/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, č. j. 23 Co 343/2023-587, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 8. 2023, č. j. 15 C 322/2014, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 2 608 667 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastnicemi a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla u žalované pojištěna pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem podnikatelské činnosti a požadovala pojistné plnění z důvodu pochybení při výkonu advokacie pro společnost cityTECH, s. r. o., (dále jen „poškozená“) ve věci vymáhání směnečného plnění vůči M. M. Směnka splatná dne 31. 12. 2007 nebyla žalobkyní (jí pověřenou společnicí – advokátkou Mgr. Lucií Benešovou) do 31. 12. 2010 uplatněna, došlo tedy k promlčení nároku. Poškozená uplatnila dne 1. 7. 2014 nárok na náhradu škody a nálezem rozhodce Mgr. Bc. Rudolfa Titze ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. RT 015/2014, byla žalobkyni uložena povinnost uhradit jí částku 2 600 000 Kč s příslušenstvím, kterou dne 2. 12. 2016 zaplatila Mgr. Lucie Benešová. Soud posoudil majetkovou situaci dlužníka M. M. a dospěl k závěru, že již v době uplatnitelnosti směnky i v následujících letech byl dlouhodobě v tak špatné finanční situaci, že nebyl schopen ani částečně uhradit předmětnou pohledávku. Byla proti němu vedena řada exekučních řízení (některá z nich byla zahájena již v roce 2009), v nichž nebylo ničeho vymoženo. Z provedeného dokazování tak vyplynulo, že dlužník nedisponoval exekučně postižitelným majetkem, a proto by ani při včasném uplatnění směnky nebyla pohledávka dobytná. Soud proto uzavřel, že žalobkyně sice porušila své povinnosti při výkonu advokacie tím, že neuplatnila směnku včas, avšak mezi tímto pochybením a tvrzenou škodou není vztah příčinné souvislosti, neboť poškozená by ani na základě včas uplatněné směnky neobdržela plnění. 2. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 20. 3. 2024, č. j. 23 Co 343/2023-587, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a v nákladovém výroku vůči státu, změnil jej v nákladovém výroku mezi účastnicemi ohledně výše náhrady a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, doplnil dokazování a ztotožnil se s jeho právními závěry. K námitce žalobkyně, že soud měl vycházet z rozhodčího nálezu, uvedl, že nález není závazný vůči žalované, která nebyla účastníkem rozhodčího řízení; soud proto posuzuje otázku odpovědnosti žalobkyně sám. Bylo prokázáno, že směnka na 2 600 000 Kč byla původně vystavena na řad společnosti Acquire CZ, s. r. o., a v jiném řízení proti A. T. byl v roce 2009 vydán směnečný platební rozkaz. Pokud by advokátka Mgr. Lucie Benešová včas (do konce roku 2010) podala návrh na vydání směnečného platebního rozkazu proti M. M., pravděpodobně by poškozená disponovala exekučním titulem v roce 2011. Ze sdělení exekutorů však vyplynulo, že M. M. byl v této době již dlouhodobě nemajetný, probíhalo proti němu již od roku 2009 několik neúspěšných exekucí a ani později nebylo vymoženo ničeho. I kdyby tedy poškozená měla na základě směnky vykonatelný titul, exekuce by nebyla úspěšná. Argumenty žalobkyně o existenci majetku M. M. či jeho manželky soud odmítl jako nepodložené; pokud by majetek existoval, byl by exekutory dohledán. I podle odvolacího soudu tedy pochybení Mgr. Benešové není příčinou tvrzené škody. Tvrzení žalobkyně o pasivitě advokátky a neuplatnění odporovatelnosti převodů majetku byla shledána právně irelevantní, neboť advokátka neměla od klienta pokyn činit takové úkony. 3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovolacím soudem vyřešené právní otázky mají být posouzeny jinak. Dovolatelka vymezuje následující otázky: 1) V rámci pojištění profesní či jiné odpovědnosti za škodu soud rozhodující o plnění povinnosti pojistitele podle § 44 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), v posledním účinném znění (dále jen „ZPS“), směrem k pojištěnému, musí vycházet podle § 135 odst. 2 o. s. ř. z dříve vydaného vykonatelného rozhodnutí jiného orgánu (soudu či rozhodce), jímž bylo rozhodnuto o náhradě škody a o odpovědnosti za tuto škodu ze strany pojištěného (jako škůdce) směrem k poškozenému. To platí zejména za situace, kdy pojistitel, o jehož povinnosti podle § 44 odst. 3 ZPS soud rozhoduje, měl předtím možnost (a s ohledem na znění pojistných podmínek tvořících součást příslušné pojistné smlouvy měl i povinnost), zúčastnit se jako vedlejší účastník na straně žalované podle § 93 o. s. ř. předcházejícího řízení, v němž byla řešena právě otázka odpovědnosti pojištěného za tuto škodu, avšak pojistitel se tohoto řízení vlastním rozhodnutím neúčastnil, tedy rozhodnutí v tomto předcházejícím řízení o náhradě škody mohlo být pro pojistitele závazné, pokud by se jej býval v duchu jeho povinností pojistitele podle všeobecných pojistných podmínek zúčastnil, avšak z vlastní vůle tak neučinil. Nejde zde o to, že by toto dřívější rozhodnutí zavazovalo přímo jiné účastníky (zejména pojistitele), kteří nebyli účastníky řízení předešlého o náhradě škody, ale soud je pouze povinen vyjít ze skutkových a právních zjištění a závěrů tohoto orgánu rozhodujícího o náhradě škody a pojmout tyto závěry a tato zjištění do svého rozhodování o plnění pojistitele podle § 44 odst. 3 ZPS. 2) Nelze usuzovat na nemajetnost dlužníka ani na jeho neschopnost splácet i dlouhodobě vykonatelné a rozsahem drobné pohledávky vymáhané v exekučních řízeních, soud nemůže takové závěry o nemajetnosti a neschopnosti splácet učinit, pokud podle skutkových zjištění učiněných v rámci řízení existoval stav, kdy prokazatelně existující majetek dříve vlastněný tímto dlužníkem, nebyl v době, kdy zmíněné exekuce byly vedeny, postižen žádnými úkony soudního či jiného orgánu pověřeného vedením těchto exekucí (tedy zejména nebyl postižen žádnými exekučními příkazy), ani nebyl prokazatelně zpeněžen v rámci těchto exekucí. 3) Odvolací soud vadně posoudil povinnosti advokáta vůči klientovi. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Ve vztahu ke všem otázkám dovolatelka apeluje na to, aby o dovolání rozhodoval velký senát, neboť právní posuzování všech otázek je nezbytné sladit se základními principy spravedlnosti běžně přijímanými v právním státě a posoudit věc jinak, než dosud byla posuzována v tomto řízení, jakož případně i v jiných podobných řízeních. Ve vztahu k první otázce dovolatelka namítá, že rozhodnutím jiného orgánu (rozhodce) bylo rozhodnuto tak, že žalobkyně (v rozhodčím řízení žalovaná) odpovídá poškozenému za škodu. Na tomto rozhodnutí již nelze nic měnit. Pojistitel je tedy podle § 44 ZPS povinen tuto škodu uhradit ve shodné výši, v jaké pojištěný podle rozhodčího nálezu za tuto škodu odpovídá poškozenému. Soudy v tomto řízení byly povinny toto zjištění jiného orgánu respektovat. Nebyly oprávněny v tomto směru již vést žádné další dokazování, naopak byly povinny rozhodnutí rozhodce v plném rozsahu přijmout do svého vlastního rozhodování. Jde o předběžnou otázku zásadní pro toto soudní řízení, která již byla v plném rozsahu jiným orgánem vyřešena a soud není oprávněn ji dále znovu přezkoumávat. Nejde o to, aby rozhodčí nález přímo zavazoval pojistitele k plnění, je však nutné, aby z tohoto nálezu soudy v tomto řízení plně vycházely a aby jej plně převzaly do svých rozsudků. K tomuto postupu je soud povinen podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Na podporu své argumentace dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, č. j. 30 Cdo 1354/2006, a na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07. Naopak se vymezuje vůči odvolacím soudem odkazovaným rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 800/2008, a ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 738/2015, a tuto judikaturu označuje za překonanou a pro daný případ nepřiléhavou. Ve vztahu k druhé otázce se dovolatelka vyjadřuje k jednotlivým provedeným důkazům, namítá, že M. M. a jeho manželka v minulosti byly vlastníky nemovitých věcí, poukazuje na příjem M. M., jehož v minulosti dosahoval, též na skutečnost, že oba manželé byli podnikateli a že byli vlastníky motorových vozidel. Následně se vyjadřuje k jednotlivým exekučním řízením. Dovolatelka ve vztahu k této