25 Cdo 301/2024 — Nejvyšší soud

25 Cdo 301/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 1. 2025 Spisová značka:25 Cdo 301/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.301.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Promlčení Dotčené předpisy:§ 620 odst. 1 o. z. § 619 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 301/2024-162 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: H. Š., zastoupená prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 1936/4, Praha 2, proti žalované: ČSOB Stavební spořitelna, a.s., IČO 49241397, se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, o zaplacení 353 024,29 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 14/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2023, č. j. 36 Co 279/2023-128, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 10. 2023, č. j. 36 Co 279/2023-128, potvrdil rozsudek ze dne 15. 6. 2023, č. j. 24 C 14/2023-94, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni 353 024,29 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V řízení o náhradu škody zahájeném žalobou podanou dne 8. 12. 2022 vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že vůči povinnému – manželu žalobkyně vydal exekutor dne 8. 11. 2016 exekuční příkaz, kterým přikázal provedení exekuce uspokojením v exekučním příkazu specifikované pohledávky přikázáním pohledávky z účtu žalobkyně a jejího manžela vedeného u žalované. Po vyrozumění o nabytí právní moci exekučního příkazu vyplatila žalovaná dne 16. 11. 2017 všechny finanční prostředky z účtu exekutorovi. Žalobkyně sdělila dne 29. 11. 2017 žalované, že je v exekučním řízení v postavení manželky povinného, že podala návrh na odklad a zastavení exekuce, že se na účtu nacházejí finanční prostředky nespadající do společného jmění manželů a že žádá jejich vyplacení. Žalovaná jí obratem dne 30. 11. 2017 informovala, že finanční prostředky již vyplatila exekutorovi a doporučila jí obrátit se přímo na exekutora. Dne 7. 5. 2019 zaslala právně zastoupená žalobkyně žalované výzvu k zaplacení 353 024,29 Kč (částka odpovídající dvojnásobku životního minima a polovině peněžních prostředků nacházejících se na účtu v den obdržení exekučního příkazu) a odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3524/2015, ze kterého dovozovala odpovědnost žalované za neoprávněné vyplacení této části finančních prostředků. Ta reagovala dopisy ze dne 30. 5. a 17. 6. 2019 s tím, že odmítá svou odpovědnost, polemizovala se závěry Nejvyššího soudu a jejich aplikací na nyní projednávanou věc a navrhla mimosoudní řešení sporu. Žalobkyně na dopisy žalované nereagovala, až před podáním žaloby znovu vyzvala žalovanou k zaplacení žalované částky dopisy ze dne 29. 4. a 5. 9. 2022. Žalovaná v řízení vznesla námitku promlčení nároku žalobkyně. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal nárok podle § 609 ve spojení s § 620 odst. 1 a 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) promlčeným. Žalobkyně již v roce 2017 věděla o škodě, když ji žalovaná informovala o tom, že z jejího účtu vyplatila veškeré finanční prostředky exekutorovi. Nejpozději v roce 2019 měla i informace o osobě škůdce, neboť disponovala dostatečnými skutkovými okolnostmi, ze kterých mohla usuzovat na odpovědnost žalované, přitom byla právně zastoupena a sama ve své výzvě adresované žalované formulovala svůj úsudek o její odpovědnosti s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Odvolací soud nepřisvědčil žalobkyni, že by promlčecí lhůta měla běžet až od roku 2022, kdy se žalobkyně seznámila s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 868/2022, (rozsudek vydaný v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 111/2020, ve kterém se žalobkyně totožné částky domáhá vůči státu pro pochybení exekutora), kde dovolací dospěl k závěru, že ochrana peněženích prostředků podle § 304b odst. 4 o. s. ř., ve znění zákona č. 139/2015 Sb., tj. ochrana poloviny peněžních prostředků, které byly na účtu v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, se uplatní i po odepsání vymáhané pohledávky z účtu podle § 307 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně si možné odpovědnosti žalované byla vědoma již v roce 2019, když sama ve výzvě ze dne 7. 5. 2019 odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3524/2015, podle kterého se ochrana peněženích prostředků podle § 304b odst. 1 o. s. ř., tj. peněžních prostředků do výše dvojnásobku životního minima, uplatní i poté, co bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Promlčecí lhůta započala běžet nejpozději na jaře 2019, žalobkyně podala žalobu až dne 8. 12. 2022, tj. po uběhnutí tříleté promlčecí lhůty. Současně odvolací soud uzavřel, že nebyly splněny podmínky, pro které by promlčecí lhůta měla začít běžet později či po určitou dobu neběžet podle § 647 o. z., neboť mezi účastníky v době od května do června 2019 a ani poté neprobíhala žádná mimosoudní jednání. Žalovaná jen nabídla mimosoudní řešení věci a žalobkyně na to nijak nereagovala. Konečně měl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za to, že vznesení námitky promlčení žalovanou nebylo v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná pouze v rámci komunikace s žalobkyní popírala svou odpovědnost, nečinila tak však ve zlém úmyslu, nepřesvědčovala žalobkyni, aby uplatnila nárok vůči někomu jinému, a ani v uplatnění nároku vůči ní žalobkyni nikterak nebránila. 2. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, potažmo se jedná o otázky doposud dovolacím soudem neřešené. Podle dovolatelky nepostačí k počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pouze znalost skutkových okolností, neboť v některých případech k tomu v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, přistupuje rovněž schopnost věřitele učinit si právní úsudek o tom, že mu právo vzniklo. V této souvislosti se žalobkyně dovolává závěrů německé doktríny, která výjimečně umožňuje oddálit počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, pokud by podání žaloby pro věřitele bylo neúnosné. Pokud právní hodnocení neumožňuje věřiteli s dostatečnou jistotou určit osobu za škodu odpovědnou, nelze po něm požadovat, aby nárok uplatnil u soudu. Podle dovolatelky byla právní situace nejasná až do vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 868/2022. Až tímto rozhodnutím vyřešil Nejvyšší soud spornou právní úpravu a dospěl k závěru, že stejně jako ochrana dvojnásobku životního minima podle § 304b odst. 1 o. s. ř. se i ochrana poloviny peněžních prostředků na účtu podle § 304b odst. 4 o. s. ř. poskytuje i po odepsání vymáhané pohledávky z účtu podle § 307 odst. 1 o. s. ř., tedy že peněžní prostředky musí zůstat k dispozici i poté, co exekutor doručil peněžnímu ústavu vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Dřívější judikatura Nejvyššího soudu k tomuto závěru dospěla jen ve vztahu ke dvojnásobku životního minima podle § 304b odst. 1 o. s. ř. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3524/2015). Proto měla dovolatelka o odpovědnosti žalované pochybnosti, které odůvodňují posunutí počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Její výzvy z roku 2019 nelze vnímat jako výzvy k náhradě škody, neboť se těmito dopisy domáhala pouze výplaty poloviny částky v souladu s procesními předpisy. Odvolací soud dále pochybil i při aplikaci § 647 o. z., když podle dovolatelky je pojem dohody o mimosoudním jednání nezbytné vykládat široce jako jakýkoliv shodný projev vůle dlužníka a věřitele vyjadřující zájem mimosoudně jednat. Za návrh na zahájení mimosoudních jednání měl považovat již výzvu žalobkyně k uhrazení dluhu, nikoli až dopis žalované ze dne 17. 6. 2019, ve kterém žalovaná nabídla mimosoudní jednání výslovně. Dopis žalované měl odvolací soud naopak vyložit jako faktické přistoupení na mimosoudní jednání, tedy uzavřít, že od roku 2019 strany spolu jednaly a běh lhůty nepokračoval, neboť žádná ze stran ve smyslu § 647 o. z. výslovně n