25 Cdo 3029/2009 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3029/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 4. 2011 Spisová značka:25 Cdo 3029/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.3029.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. § 13 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 5. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 07.12.2011I.ÚS 2048/11JUDr. Vojen Güttlerodmítnuto09.20.2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3029/2009 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyň a) P. M. a b) nezletilé K. M., obou zastoupených Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, proti žalovanému Mgr. Otakaru Kořínkovi, soudnímu exekutorovi se sídlem v Praze 8 – Karlín, Pobřežní 34, IČO 70931623, zastoupenému JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 117/2005, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2009, č.j. 17 Co 373/2007-156, takto: Dovolání se zamítá. O d ů v o d n ě n í : Podanou žalobou ve znění jejích v průběhu řízení připuštěných změn se žalobkyně domáhaly uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni a) částku 52.005,- Kč s příslušenstvím a částku 19.365,- Kč s příslušenstvím a žalobkyni b) částku 1.430,- Kč s příslušenstvím a částku 1.690,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené žalovaným jako soudním exekutorem jeho nesprávným postupem při provádění exekuce. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 6. 6. 2007, č.j. 6 C 117/2005-135, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) částku 52.005,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% z této částky od 11. 5. 2005 do zaplacení a částku 19.365,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% z této částky od 11. 5. 2005 do zaplacení, a dále žalobkyni b) k rukám žalobkyně a) jako její zákonné zástupkyně částku 1.430,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% z této částky od 11. 5. 2005 do zaplacení a částku 1.690,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% z této částky od 11. 5. 2005 do zaplacení, soud rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně požadovaly náhradu škody po žalovaném, který byl jako soudní exekutor pověřen provedením exekuce proti povinnému P. M. k uspokojení pohledávky oprávněného Ing. O. F. ve výši 545.855,- Kč s příslušenstvím. Žalovaný provedl exekuci prostřednictvím svých zaměstnanců v bytě žalobkyně a) soupisem movitých věcí, které následně odvezl. V době provádění exekuce, tj. dne 26. 3. 2003, byla žalobkyně s povinným z exekuce již pravomocně rozvedena a vzájemné majetkové vztahy byly mezi nimi pro dobu po rozvodu vypořádány. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný exekutor je ve sporu o náhradu škody pasivně věcně legitimován (§ 32 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění účinném ke dni 26. 3. 2003 – dále jen „exekuční řád“). Dále uvedl, že odpovědnost exekutora je koncipována v ustanovení § 32 odst. 1, 2 exekučního řádu jako odpovědnost objektivní, tedy bez ohledu na zavinění. Soud prvního stupně shledal žalovaného odpovědným za škodu vzniklou provedením exekuce žalobkyním, neboť žalovaný nerespektoval skutečnost, že na adrese žalobkyně se s maximální pravděpodobností nenacházejí žádné věci, které by byly ve vlastnictví povinného, a které by tak mohly být postiženy v rámci exekuce. Naopak pojal do soupisu věci ve vlastnictví žalobkyně a), resp. leasingové společnosti (automobil Renault). Věci ve vlastnictví žalobkyně a) následně zpeněžil za částky zcela neodpovídající jejich faktickým hodnotám. Žalovaný v průběhu řízení netvrdil žádnou skutečnost odůvodňující aplikaci ustanovení § 32 odst. 2 exekučního řádu, tj. že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na exekutorovi požadovat. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 1. 2009, č.j. 17 Co 373/2007-156, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobkyni a) tak, že zamítl žalobu na zaplacení 28.415,- Kč s příslušenstvím a na zaplacení 2% úroku z prodlení z částky 19.365,- Kč od 11. 5. 2005 do 31. 5. 2007, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) částku 19.365,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 6. 2007 do zaplacení a ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni a) částku 23.590,- Kč s 2% úrokem z prodlení z této částky od 11. 5. 2005 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Ve vztahu k žalobkyni b) odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni b) k rukám žalobkyně a) jako její zákonné zástupkyně 1.690,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 6. 2007 do zaplacení, zamítl žalobu na zaplacení 2% úroku z prodlení z částky 1.690,- Kč od 11. 5. 2005 do 31. 5. 2007 a ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni b) částku 1.430,- Kč s 2% úrokem z prodlení z této částky od 11. 5. 2005 do zaplacení a v závislých nákladových výrocích rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalovaný soudní exekutor je ve sporu pasivně věcně legitimován a nárok na zaplacení částek 19.365,- Kč a 1.690,- Kč je po právu, jelikož se jednalo o částky získané v rámci dražby při prodeji movitých věcí, které byly vyloučeny z výkonu rozhodnutí a vlastnicky patřily žalobkyním. Co se týče nároku na zaplacení částky 28.415,- Kč (představující náklady vynaložené za nájem náhradního automobilu 23.535,- Kč a náklady na odtah automobilu sepsaného žalovaným v rámci exekuce 4.880,- Kč, jež byla žalobkyně nucena uhradit leasingové společnosti), shledal odvolací soud tyto dílčí nároky nedůvodné pro liberační důvody, které spočívaly především v tom, že povinný měl po celou dobu výkonu exekuce adresu trvalého pobytu v místě bydliště žalobkyň a exekutor mohl důvodně očekávat, že se v tomto místě nacházejí i jeho věci. Navíc se povinný při provádění soupisu věcí dne 26. 3. 2006 v místě, kde byl soupis prováděn, nacházel. Přestože při sepisu osobního automobilu Renault Clio Thalia 1,4 byla žalobkyně a) přítomna, z protokolu o soupisu nevyplývá, že by vznášela výhrady vůči jeho sepisu a že by namítala, že automobil je ve vlastnictví leasingové společnosti. Z pouhé skutečnosti, že v soupisu je zahrnuta leasingová smlouva, podle odvolacího soudu nelze dovodit, že by automobil neměl být sepsán, neboť se standardně sepisují i věci, o nichž jiné osoby tvrdí, že patří do jejich vlastnictví, a k ochraně těchto osob slouží vylučovací žaloba. Odvolací soud měl za to, že po žalovaném nebylo možno spravedlivě požadovat, aby zjišťoval vlastnické či nájemní vztahy vůči sepisovanému automobilu, a dospěl tak k závěru, že žalovaný se zprostil odpovědnosti ve vztahu ke škodě, která žalobkyni a) v této souvislosti měla vzniknout. Odvolací soud naopak shledal žalovaného odpovědným za škodu ve výši 23.590,- Kč a 1.430,- Kč, představující rozdíl mezi znalecky oceněnou hodnotou vydražených věcí a vydraženou částkou. Žalovaný totiž věděl o podání vylučovací žaloby ve vztahu k sepsaným věcem minimálně od 16. 6. 2003, předmětné věci však v rámci výkonu rozhodnutí v dražbě dne 10. 11. 2003 prodal. Podle odvolacího soudu nebyla dostatečně prokázána v řízení před soudem prvního stupně hodnota neoprávněně sepsaných a následně prodaných movitých věci, a tedy ani správnost částky, kterou žalobkyně požadovaly jako rozdíl mezi skutečnou hodnotou věcí a výtěžkem dražby. V tomto rozsahu proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně označil za nepřezkoumatelný a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu, jeho zamítavé části, podala žalobkyně a) dovolání. Jeho přípustnost dovodila z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do dovolacích důvodů výslovně odkázala na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasila s naplněním liberačních důvodů pro zproštění odpovědnosti žalovaného, které dovodil odvolací soud. Namítala, že žalovaný jako soudní exekutor měl vynaložit veškeré úsilí a být více aktivní, aby ke škodě nedošlo. Zejména měl zjišťovat údaje z dostupných registrů vozidel a evidence obyvatel a měl reflektovat tvrzení žalobkyně ohledně vlastnictví osobního automobilu, přičemž podle dovolatelky o leasingové smlouvě věděl. Dovolatelka shledávala v závěru odvolacího soudu absurdní konstrukci, že třetí osoba postižená třeba i omluvitelným postupem exekutora si vzni