25 Cdo 3043/2018 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3043/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 7. 2020 Spisová značka:25 Cdo 3043/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3043.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Náhrada za ztrátu na výdělku Pracovněprávní vztahy Úroky z prodlení Dobré mravy Ušlý zisk Dotčené předpisy:§ 447 odst. 1 obč. zák. § 442 obč. zák. § 1 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 10. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 2949/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3043/2018-1104 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: D. C., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, se sídlem Malá Skála 397, proti žalovaným: 1) Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem U Prašné brány 1079/3, Praha 1, 2) Česká republika – Krajské státní zastupitelství v Brně, se sídlem Mozartova 18/3, Brno, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 66/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, č. j. 17 Co 466/2017-1042, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, č. j. 17 Co 466/2017-1042, se ve výroku II, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III tak, že se žaloba o náhradu za ztrátu na výdělku pro dobu od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2014 zamítá, a ve výroku III v rozsahu, jímž byly zrušeny výroky rozsudku soudu prvního stupně X a XII o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala pojistného plnění, respektive náhrady škody na zdraví utrpěné v důsledku dopravní nehody ze dne 29. 4. 2002, a to odškodnění bolesti ve výši odpovídající trojnásobku základního bodového ohodnocení (bolestné v základní výši již bylo uhrazeno), náhrady za ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) včetně zvýšení na trojnásobek základního bodového ohodnocení a odškodnění ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 4. 2017, č. j. 27 C 66/2005-947, uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobkyni 453.333 Kč a zamítl žalobu vůči žalované 1) ohledně částky 906.667 Kč (výrok I), uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobkyni 303.600 Kč a 296.333 Kč a zamítl žalobu vůči žalované 1) ohledně částky 592.667 Kč (výrok III), uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobkyni 4.090.902 Kč (výrok III), zamítl žalobu vůči žalované 1) ohledně povinnosti hradit žalobkyni peněžitý důchod ve výši 15.000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 1. 2015 (výrok IV), ohledně peněžitého důchodu ve výši 49.009 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 1. 2015 řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) zastavil (výrok V), ohledně částky 13.050 Kč řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) a ohledně částky 18.750 Kč řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) zastavil (výroky VI a VII), zamítl žalobu ohledně úroků z prodlení (výroky VIII a IX), uložil oběma žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení, a to žalované 1) částku 842.160 Kč a žalované 2) částku 142.280 Kč (výroky X a XI) a rozhodl, že se České republice vůči žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok XII). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla dne 29. 4. 2002 v Břeclavi na přechodu pro chodce, když světelné znamení signalizovalo „volno“, sražena nákladním vozidlem ve vlastnictví K. C., které bylo ke dni dopravní nehody pojištěno u žalované 1). Žalobkyně při střetu utrpěla vážná poranění, která si vyžádala dlouhodobé léčení a znemožnila jí vykonávat její dosavadní profesi státní zástupkyně. Byl jí přiznán částečný invalidní důchod, který od ledna 2004 činil 6.037 Kč měsíčně. Později jí byl přiznán plný invalidní důchod, který od ledna 2008 činil 13.514 Kč měsíčně. Od ledna 2016 pak žalobkyně pobírá starobní důchod ve výši 15.845 Kč. Uplatněné nároky soud posoudil podle právních předpisů účinných ke dni 29. 4. 2002 a uzavřel, že je dána platební povinnost obou žalovaných, a to ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) dle § 788 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.), a mezi žalobkyní a žalovanou 2) podle § 195 odst. 4 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, (dále jen „zák. práce“). Za opodstatněné považoval zvýšení základní náhrady bolestného o jednonásobek, tj. 453.333 Kč, a zvýšení náhrady ZSU podle § 7 vyhl. č. 440/2001 Sb. rovněž o jednonásobek, tj. 296.333 Kč. Současně žalobkyni přiznal doplatek náhrady ZSU v částce 303.600 Kč. Nárok na přiznání renty 15.000 Kč měsíčně od 1. 1. 2015 soud nepovažoval za opodstatněný co do základu, neboť dle něj nejde o ztrátu na výdělku, ani o nárok z titulu ušlého zisku. Úroky z prodlení ze žalobkyni již zaplacené náhrady za ztrátu na výdělku do 65 let věku a z přiznané náhrady po 1. 8. 2009 soud nepřiznal pro rozpor s dobrými mravy, jelikož žalované se svým povinnostem nevyhýbaly. Ohledně nároku na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2014 shledal žalobu důvodnou s ohledem na § 447 obč. zák., § 18 odst. 4 a § 21 odst. 1 písm. f) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění od 1. 7. 2003 do 30. 6. 2013, (dále jen „zákon o státním zastupitelství“). Deklaroval, že přiznáním starobního důchodu zaniká nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, nikoliv však samotným vznikem nároku na starobní důchod. I po dovršení věku 65 let, tedy až do 31. 12. 2014, žalobkyni náleží zmíněná náhrada. 3. K odvolání žalobkyně a žalované 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2018, č. j. 17 Co 466/2017-1042, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích IV, VIII, IX (výrok I), změnil ve výroku III ohledně náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2014 tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá (výrok II), zrušil ve výroku I ohledně částky 453.333 Kč, ve výroku II ohledně částek 303.600 Kč a 296.333 Kč a ve výrocích o nákladech řízení X, XI a XII (výrok III) a odmítl odvolání žalované 1/ (výrok IV). Odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu doplatku a zvýšení náhrady ZSU a zvýšení náhrady bolestného pro nepřezkoumatelnost. Ohledně náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2014 konstatoval, že i když před 1. 1. 2010 splnění předpokladů pro vznik nároku na starobní důchod samo o sobě neznamenalo zánik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, žalobkyni nárok nepřísluší s ohledem na § 195 odst. 4 zák. práce a § 21 odst. 1 písm. f) zákona o státním zastupitelství. Dovršením věku 65 let jí zanikla možnost vykonávat funkci státní zástupkyně, a pokud by se tak nestalo, došlo by k zániku jejího nároku ke dni 1. 1. 2010, kdy se její nárok na invalidní důchod změnil ze zákona na nárok na důchod starobní. V návaznosti na uvedené pak odvolací soud považoval za zřejmé, že žalobkyni nenáleží ani požadovaná renta od 1. 1. 2015 ve výši 15.000 Kč měsíčně. Jde-li o žalobkyní požadované úroky z prodlení, měl odvolací soud za to, že žalované musejí zacházet s jím svěřeným majetkem s péčí řádného hospodáře a mohou tedy odškodnit jednotlivé nároky až poté, co bude zřejmá jejich existence a výše. Žalovaná 1) přitom získala podklady až v roce 2011, žalované fakticky plnily bez zbytečného odkladu. Ohledně úroků z prodlení za dobu po zániku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku pak jde dle odvolacího soudu o nárok co do základu nedůvodný. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výrokům I a II) žalobkyně podala dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti při invaliditě poškozené (požadavek peněžité renty) po 70. roku věku poškozené; jde o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla na obdobném skutkovém základě řešena; dále v otázce náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2014, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, tedy předložena k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia (dle dovolatelky by nemělo být aplikováno řešení vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4066/2016), a v otázce nároku na úroky z prodlení z náhrady za ztrátu na výdělku, ve které se dle dovolatelky odvolací sou