25 Cdo 3144/2021 – Nejvyšší soud

25 Cdo 3144/2021-190 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: M. A. L., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Pod křížkem 428/4, Praha 4, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem  Na Florenci 2116/15, Praha 1, 182 500 EUR s příslušenstvím a peněžitý důchod 5 000 EUR měsíčně, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 242/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2021, č. j. 18 Co 179/2021-167, takto: I. Dovolání proti výroku ve věci samé rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2021, č. j. 18 Co 179/2021-167, se zamítá; ve zbývající části se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 49 320 Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 12. 2. 2021, č. j. 22 C 242/2019-138, zamítl žalobu o zaplacení 182 500 EUR s příslušenstvím, o peněžitý důchod 5 000 EUR měsíčně od 1. 12. 2019 a o 5 000 EUR měsíčně od 1. 1. 2020 upravených podle valorizačních předpisů České republiky a rozhodl o nákladech řízení. V řízení o pojistné plnění za náhradu nákladů na výživu pozůstalé osoby vyšel ze zjištění, že dne 16. 12. 2016 u obce XY v České republice při dopravní nehodě zaviněné řidičem vozidla pojištěného pro případ vzniku odpovědnosti za újmu způsobenou jeho provozem u žalované zemřel jako spolujezdec pan M. W. (dále jen „poškozený“), druh žalobkyně. Žalobkyně s ním a se svými dvěma dětmi z předchozího manželství (nar. XY a XY) žila od roku 2010 ve společné domácnosti. Do května 2016 byla nezaměstnaná, poškozený jí i jejím dětem zajišťoval ze svého příjmu 28 651 EUR měsíčně vysoký životní standard. Bydleli v jeho nově zrekonstruovaném velkém domě v Grazu, užívali čtyři vozidla, karavan, motorový člun, kupovali potraviny vysoké kvality, navštěvovali restaurace, věnovali se sportu, jezdili na luxusní dovolené. Do roku 2022 žije žalobkyně s dětmi se souhlasem pozůstalých dětí poškozeného v domě po zemřelém, náklady na jeho provoz hradí sama, poté si bude muset najít jiné bydlení. Od května 2016 je zaměstnána s příjmem 112 838 EUR za rok 2017 a 98 782 EUR za rok 2018. Soud věc posoudil podle § 6 a § 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, § 2927 a § 2966 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že žalobkyni nevznikl nárok na pojistné plnění ani za náhradu ztráty na výživě, ani za náhradu příspěvku na výživu, neboť právo na náhradu nákladů na výživu náleží podle § 2966 odst. 1 o. z. jen pozůstalým osobám, jimž náleželo vůči zemřelému právo na výživné ze zákona, což žalobkyně jako družka nebyla. Žalobkyni nevznikl ani nárok na příspěvek na výživu podle § 2966 odst. 2 o. z., podle něhož z důvodu slušnosti lze přiznat příspěvek na výživné i jiné osobě, pokud jí usmrcený poskytoval takové plnění, aniž k tomu byl povinen. Při výkladu § 2966 odst. 2 o. z. soud přihlédl ke smyslu a účelu institutu výživného, jímž je uspokojení potřeb oprávněné osoby, a uzavřel, že předpokladem pro přiznání příspěvku na výživné podle § 2966 odst. 2 o. z. je „neschopnost oprávněné osoby se samostatně živit (§ 911 o. z.), pravidelné dlouhodobé poskytování prostředků ze strany zemřelého za účelem uspokojení odůvodněných potřeb příjemce“ (§ 913 odst. 1 o. z.) – k tomu odkázal i na odbornou literaturu a komentář k občanskému zákoníku. Soud prvního stupně vyložil, že z hlediska výkladu jazykového, teleologického i systematického je zřejmé, že jednotlivé odstavce § 2966 o. z. upravují odlišné nároky (výživné a příspěvek na výživu) různého okruhu oprávněných osob (osob, jimž náleželo vůči zemřelému právo na výživné ze zákona a jiných osob, jimž takové právo nesvědčilo). Zákon zakládá vzájemnou vyživovací povinnost mezi manžely, nikoli však mezi druhem a družkou, u nichž ji nelze dovodit ani za použití analogie. Současně soud zdůraznil, že těm, kterým zemřelý nebyl povinen poskytovat výživu ze zákona, nenáleží plnění k zajištění výživy ve stejném rozsahu, jakého se jim dostávalo od zemřelého, ale jen příspěvek na výživné, a to nikoli vždy, ale jen z důvodu slušnosti, čímž je třeba rozumět zejména k uspokojení nezbytných životních potřeb, které si oprávněná osoba není schopna zajistit sama. Žalobkyně dosahuje příjmů, které výrazně převyšují průměrnou mzdu v Rakousku. Sice s nimi nemůže udržet stejnou životní úroveň, jíž se těšila při soužití s poškozeným, své nezbytné životní potřeby však zajišťuje. Sama ostatně netvrdí, že by v důsledku úmrtí poškozeného upadla do nouze, ale požaduje plnění k zachování své původní životní úrovně. Kritérium slušnosti tak nebylo naplněno. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2021, č. j. 18 Co 179/2021-167, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho výkladem § 2966 o. z., s podřazením uplatněného nároku skutkové podstatě § 2966 odst. 2 o. z., jakož i s vymezením rozhodných okolností pro interpretaci pojmu „slušnost“ jako kritéria pro přiznání nároku na peněžitý důchod družce zemřelého. Odmítl snahu žalobkyně ztotožněním zákonem nedefinovaného pojmu „pozůstalá osoba“ (ve smyslu § 2966 odst. 1 o. z.) s pojmem „osoby blízké“, dosáhnout podřazení jejího nároku pod skutkovou podstatu § 2966 odst. 1 o. z., přičemž vysvětlil, že pojem „pozůstalé osoby“, použitý v citovaném ustanovení, nemá z hlediska určení oprávněných osob žádný význam. Pro rozlišení osob, které se vzhledem k blízkosti (příbuzenského či jiného) vztahu k zemřelému považují za pozůstalé, je z hlediska formy náhrady škody upravené v § 2966 o. z. (peněžitého důchodu) významná existence či neexistence zákonného nároku na výživné, jak vyplývá z výslovného znění § 2966 odst. 1 o. z. v porovnání s odst. 2 citovaného ustanovení. Výklad § 2966 o. z. je tedy bez ohledu na obsah pojmu „pozůstalá osoba“ (který by mohl obdobně jako v odstavci 1 figurovat i ve znění odstavce 2) jednoznačný v tom, že (pozůstalé) osoby, spadající do odstavce 1, mají na peněžitý důchod zásadně nárok, ledaže je uplatnění nároku výrazem zneužití práva (§ 8 o. z.), resp. v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.); naopak osoby, kterým nesvědčil vůči zemřelému zákonný nárok na výživné, tj. osoby spadající pod hypotézu § 2966 odst. 2 o. z., nemají na peněžitý důchod zásadně nárok, přičemž uplatnění této zásady je obecně omezeno výkladovou zásadou souladu s obyčejným lidským cítěním (§ 2 odst. 3 o. z.) a konkrétně ve vztahu k tomuto typu nároku dále kritériem slušnosti (§ 2966 odst. 2 o. z.), které je nutno vzhledem k relativně neurčité hypotéze citovaného ustanovení (v pojmu „slušnost“) vymezit individuálně ve vztahu ke každému souzenému případu. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že rozhodné skutečnosti pro interpretaci pojmu „slušnost“, který je podle § 2966 odst. 2 o. z. kritériem pro přiznání výživného, vymezil pomocí obecných zásad pro vznik nároku na výživné (§ 911 o. z., § 913 o. z.), včetně závěrů, k nimž při hodnocení splnění těchto kritérií dospěl. Připomněl, že ačkoli žalobkyně dovozuje, že se při posouzení kritéria slušnosti ve smyslu § 2966 odst. 2 o. z. v daném případě neuplatní dílčí podmínka pro vznik práva na výživné, spočívající v neschopnosti oprávněné osoby samostatně se živit, současně poukazuje na účel ustanovení § 2966 o. z., jímž je zajištění výživy osobám, jež o výživu přišly z důvodu smrti vyživovatele a přitom ani netvrdí, že byla na zemřelého odkázána výživou, nýbrž pouze tvrdí, že v soužití s ním měla vyšší životní standard, než jí umožňuje vlastní příjem. Odvolací soud dále s odkazem na judikaturu dovolacího soudu konstatoval, že na základě zákonné vyživovací povinnosti mezi manžely nelze „analogicky“ vyvodit existenci zákonné vyživovací povinnosti mezi druhem a družkou, že k dovození analogie mezi institutem manželství a spolužití dvou osob zcela jistě nepostačuje jen znak vedení společné domácnosti s úmyslem takto žít po neurčitou dobu, pokud spolužijící osoby současně svým jednáním vyloučily, aby se do jejich poměrů promítla zákonná úprava manželského majetkového práva, která je mimo jiné zdrojem vzájemné vyživovací povinnosti manželů. Důsledkem vyloučení dopadů manželského majetkového práva vedením nesezdaného soužití je absence nároků vyplývajících z manželské majetkové solidarity při skončení soužití. V daném případě z hlediska podmínek § 2966 odst. 2 o. z. odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že účast na vysoce nadstandardním životním stylu zemřelého nelze považovat za uspokojování odůvodněných potřeb žalobkyně ve smyslu § 9