25 Cdo 348/2019 — Nejvyšší soud

25 Cdo 348/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 11. 2019 Spisová značka:25 Cdo 348/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.348.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Diskriminace Školství Zadostiučinění (satisfakce) Dotčené předpisy:§ 2 odst. 1 předpisu č. 198/2009Sb. čl. 16 odst. 4 předpisu č. 2/1993Sb. čl. 15 odst. 1 předpisu č. 2/1993Sb. § 3 odst. 1 předpisu č. 198/2009Sb. § 30 odst. 1 písm. c) předpisu č. 561/2004Sb. § 1 písm. i) předpisu č. 198/2009Sb. čl. 3 odst. 1 předpisu č. 2/1993Sb. § 7 odst. 1 předpisu č. 198/2009Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 3. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 348/2019-311 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: A. A. J., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Radkou Korbelovou Dohnalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Převrátilská 330/15, 390 01 Tábor, proti žalované: S., IČO XY, se sídlem XY, zastoupená Mgr. Radkem Suchým, advokátem se sídlem Vinohradská 2279/164, 130 00 Praha 3, o omluvu a peněžité zadostiučinění za porušení práva na rovné zacházení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 61/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2017, č. j. 12 Co 130/2017-228, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 12. 2017, č. j. 12 Co 130/2017-254, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2017, č. j. 12 Co 130/2017-228, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 12. 2017, č. j. 12 Co 130/2017-254, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 1. 2017, č. j. 17 C 61/2016-172, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 11. 2017, č. j. 17 C 61/2016-243, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. 1. 2017, č. j. 17 C 61/2016-172, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 11. 2017, č. j. 17 C 61/2016-243, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaslání písemné omluvy ve znění: „Vážená paní J., omlouváme se Vám tímto za újmu způsobenou tím, jste dne 2. 9. 2013 zcela neoprávněně byla vyzvána ředitelkou k odložení muslimského šátku na půdě naší školy a byla jste nucena zde ukončit z tohoto důvodu své vzdělání. Došlo tak k Vaší zřejmé diskriminaci. Zároveň s touto omluvou přijměte, prosím, naše ujištění, že učiníme veškerá opatření, aby se podobný případ již nemohl opakovat“, a zaplacení 60 000 Kč na náhradě nemajetkové újmy (výrok I), žalované pak nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně pocházející ze Somálska, jíž byl dne 13. 12. 2011 udělen v České republice azyl podle § 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., se ucházela o studium oboru ošetřovatel na žalované škole ve školním roce 2013/2014. Při jednání se zástupkyní ředitelky žalované v červnu 2013 souhlasila žalobkyně, že muslimský šátek (hidžáb) nebude nosit při výkonu ošetřovatelské praxe, a po předložení dokladu o získání základního vzdělání v České republice obdržela od žalované rozhodnutí o přijetí ke studiu a byla informována o nutnosti doložení dokladu o povolení k pobytu ještě před zahájením školního roku. Jelikož žalobkyně do zahájení školního roku dne 2. 9. 2013 tento doklad nepředložila, byla ředitelkou žalované předvolána do ředitelny, kde ředitelka vyjádřila svou nelibost nad tím, že má na hlavě muslimský šátek.  V návaznosti na negativní reakci ředitelky školy na muslimský šátek projevila žalobkyně úmysl ke studiu nenastoupit, ze školy odešla a později téhož dne osobně doručila žalované částečně vyplněný formulář o zanechání studia. Soud uzavřel, že jelikož žalobkyně nepředložila požadovaný doklad o povolení k pobytu na území České republiky, nestala se pro nesplnění formálně právních podmínek studentkou žalované, a není proto ani osobou oprávněnou k uplatnění nároku vyplývajícího z ust. 10 odst. 2 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, ve znění účinném v rozhodné době (dále též jen „antidiskriminační zákon“). Současně dovodil, že se ředitelka školy nedopustila diskriminačního postupu ve smyslu § 2 odst. 1 tohoto zákona, pokud vyjádřila nelibost nad tím, že má žalobkyně na hlavě hidžáb a připomněla jí ustanovení školního řádu obsahující zákaz nošení pokrývek hlavy, neboť tím, že žalobkyně bezprostředně poté ze školy odešla a následně projevila svou vůli nezahájit vzdělávání u žalované, nedala jí další prostor k případnému smírnému řešení. 2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2017, č. j. 12 Co 130/2017-228, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 12. 2017, č. j. 12 Co 130/2017-254, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak uzavřel, že žalobkyně po absolvování pohovorů nastoupila v září 2013 ke studiu a výuky se účastnila, a proto se zabýval oprávněností požadavku žalované z hlediska antidiskriminačního zákona. Dovodil, že absence výslovné zákonné úpravy zákazu nošení muslimského šátku neznamená, že bylo porušeno právo žalobkyně svobodně projevovat své náboženské přesvědčení či došlo k porušení čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Řím, 4. XI. 1950, dále jen „Úmluvy“). S odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) uvedl, že v České republice jsou (stejně jako ve Francii) viditelné náboženské znaky přijímány jako protiklad k roli škol, jejichž prostředí má zůstat neutrální, být místem pro rozvoj, včetně kritického myšlení, a že tyto symboly narušují principy rovnosti mužů a žen. Povinná tolerance náboženských symbolů nemá v České republice zákonný podklad a je dána pouze opakem práva na náboženskou svobodu, proto proti právu žalobkyně projevovat své náboženství navenek stojí právo být svobodně bez vyznání, náboženské symboly nemít, nebýt vystaven jejich působení a nemuset se zabývat jejich významem. Česká republika odděluje své instituce od náboženských a uznává i právo být bez náboženského vyznání; právo projevovat své náboženství kdykoli a kdekoli neexistuje. Uzavřel, že z uvedených důvodů žalobkyně nemá právo na užívání šátku jako projevu náboženského přesvědčení navenek bez jakéhokoliv omezení na půdě veřejné školy a nepovolení takovéto výjimky (dané obecnými zvyklostmi v České republice a školním řádem, vydaným ředitelkou školy v rámci zákonného zmocnění podle § 30 odst. 1 písm. c) zákona č. 561/2004 Sb. (dále jen „školský zákon“) není přímou ani nepřímou diskriminací z důvodu náboženského vyznání. V případě žalobkyně nedošlo k rozdílnému zacházení ve srovnání s ostatními studenty, žalobkyně nebyla nijak znevýhodněna, neboť bez pokrývky hlavy studovat mohla, naopak se domáhala výsady nosit pokrývku hlavy, kteroužto výsadu ostatní žáci nemají. Nešlo ani o diskriminaci nepřímou, neboť ustanovení školního řádu omezovalo v nošení pokrývky hlavy nejen žalobkyni, ale i všechny ostatní studenty, nejde proto o situaci, kdy je na základě zdánlivě neutrálního kritéria zacházeno s dotčenou osobou méně příznivě. 3. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky doposud dovolacím soudem neřešené, zda je zástupce střední školy oprávněn požadovat po studentce muslimského vyznání, s odkazem na neutrální ustanovení školního řádu o obecném zákazu nošení pokrývek hlavy, aby nenosila při teoretickém vyučování muslimský šátek (hidžáb). Namítá, že odvolací soud svým závěrem, že v České republice je škola oprávněna omezit projev náboženského vyznání studenta bez výslovné zákonné úpravy, zcela popřel čl. 4 a čl. 16 odst. 4 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“), jakož i judikatorní závěry ESLP, že daná otázka má být řešena v souladu s tradicí a nastavením v daném smluvním státě. Projevy náboženského přesvědčení navenek lze totiž dle čl. 9 Úmluvy, resp. dle čl. 16 odst. 4 Listiny, omezit pouze za současně splněných podmínek stanovených zákonem, které musí sledovat legitimní cíl a být v demokratické společnosti nezbytné. Školní řád (resp. podzákonné předpisy) ani judikatura nejsou způsobilé nahradit toto zákonné omezení a pro jednání ředitelky žalované školy tak neexistuje zákonný podklad. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 poukázala na to, že jestliže v projednávaném případě zaručuje vnitrostátní úprava obsažená v Listině vyšší míru ochrany práv, než jak jej upravují uvedená ustanovení m