25 Cdo 3495/2012 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3495/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 6. 2013 Spisová značka:25 Cdo 3495/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.3495.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 420 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 7. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3495/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce ČAS – SERVICE, a.s., IČO 46346716, se sídlem Znojmo, Dobšická 2, zastoupeného Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem se sídlem Brno, Kopečná 11, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 31 C 40/2000, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, č.j. 11 Co 519/2010-203, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Dovolání žalované se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se na žalované České republice domáhal zaplacení 1.754.862,- Kč s příslušenstvím z důvodu náhrady škody spočívající v ušlém zisku způsobeném nesprávným postupem při privatizaci státního majetku. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 3. 9. 2010, č.j. 31 C 40/2000-178, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalující akciová společnost (dále jen „žalobce“) vznikla 29. 4. 1992 poté, co ji (resp. jejího právního předchůdce) založil Fond národního majetku České republiky (dále jen „FNM ČR“), přičemž součástí privatizačního projektu bylo i vlastnictví k nemovitostem v něm uvedeným, a to pozemku p. č. 1155/3 s budovou, nacházejícím se v katastrálním území Znojmo, ačkoli v té době bylo vlastnické právo k týmž nemovitostem zapsáno ve prospěch jiného subjektu („ČR – Středisko praktického vyučování Znojmo“), čímž došlo k tzv. duplicitnímu zápisu vlastnictví. Žalobce následně k odstranění tohoto právního stavu podal u Okresního soudu ve Znojmě žalobu na určení svého vlastnictví k těmto nemovitostem, které bylo pravomocně vyhověno k 1. 10. 1999. Po celou dobu žalobce nemohl předmětné nemovitosti pronajímat, tudíž mít z takového pronájmu zisk. Obvodní soud rozhodoval ve věci poté, kdy jeho dvě předchozí rozhodnutí byla zrušena odvolacím soudem, mj. s tím, že „pasivně legitimována“ ve sporu je organizační složka státu Ministerstvo financí (nikoliv Ministerstvo vnitra) a dále, že vzhledem k vyvíjející se soudní praxi a judikatuře opětovně posoudil uplatněný nárok na náhradu škody, která měla žalobci vzniknout tak, že rozhodnutí státu o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. je rozhodnutí státu jako vlastníka privatizovaného majetku, který neodpovídá podle speciálního zákona č. 58/1969 Sb., čímž však není dotčen nárok žalobce na náhradu škody podle občanskoprávních předpisů. Obvodní soud vázán právním názorem odvolacího soudu, podle něhož je ve sporu pasivně legitimována žalovaná Česká republika – Ministerstvo financí, neboť se jedná o škodu, která podle žaloby měla vzniknout v důsledku jednání FNM ČR (zřizovatele), který byl zrušen zákonem č. 178/2005 Sb. a do jehož práv a povinností dnem zrušení vstoupil žalovaný stát, dospěl k závěru, že nárok žalobce je promlčen. FNM ČR vznikl na základě ustanovení § 4 zákona č. 172/1991 Sb., a to jako právnická osoba, která se zapisuje do obchodního rejstříku. S účinností od 1. 1. 2006 byl podle ustanovení § 1 a § 2 zákona č. 178/2005 Sb. FNM ČR zrušen, do všech jeho práv a povinností vstoupil stát a jeho působnost přešla na Ministerstvo financí, kterému přísluší hospodařit s majetkem, který na stát přešel. Jestliže byl ve věci pasivně legitimován FNM ČR, pak ke dni 1. 1. 2006 byl nárok žalobce proti FNM ČR a tím i proti žalované České republice - Ministerstvu financí podle ustanovení § 106 odst. 1, 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) promlčen. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. 6. 2011, č.j. 11 Co 519/2010-203, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 342.183,- Kč s příslušenstvím tak, že žalovaný je povinen zaplatit uvedenou částku; ohledně zbývající částky s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a konstatoval, že FNM ČR byl právnickou osobou, která byla zřízena na základě zákona č. 172/1991 Sb., z něhož vyplynulo, že uvedený subjekt měl vlastní majetek, jenž netvořil součást státního rozpočtu, a nebyl jakýmkoliv způsobem za svou činnost odpovědný státu. K otázce odpovědnosti za škodu podle speciálního zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem odvolací soud odkázal na své předchozí zrušovací usnesení ze dne 18. 3. 2009, č.j. 11 Co 518/2008-151, podle něhož v daném případě přichází v úvahu obecná odpovědnost ve smyslu ustanovení § 420 a násl. obč. zák. Rozhodování státu o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. je rozhodováním státu jako dosavadního vlastníka privatizovaného majetku a jakákoliv dispozice s tímto majetkem je výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle, je tedy rozhodnutím státu jako vlastníka privatizovaného majetku, který je ve smyslu tohoto zákona privatizován, když tato privatizace byla FNM ČR pouze prováděna. Otázku promlčení nároku v projednávané věci je třeba posuzovat ve vztahu k žalovanému subjektu (ČR), vůči němuž byla žaloba podána 19. 4. 2000. Ve smyslu obecných ustanovení § 106 odst. 1, 2 obč. zák. je proto třeba podle odvolacího soudu uvažovat o dvouleté promlčecí době – tedy žalobou uplatněný nárok je promlčen do 19. 4. 1998. Zákonem požadované porušení povinnosti odvolací soud spatřuje v žalobou tvrzené a prokázané skutečnosti, že žalobce nemohl realizovat své vlastnické právo v důsledku pochybení státu v rámci privatizace, když k témuž majetku bylo v katastru nemovitostí zapsáno vlastnictví jiného subjektu. Odvolací soud uzavřel, že nárok žalobce není promlčen od 20. 4. 1998 a ušlý zisk žalobce požaduje do 23. 8. 1999, jedná se tedy o ušlý zisk na nájemném za 16 a 1/3 měsíce po 20.950,- Kč, celkem tedy 342.183,- Kč. K této částce soud dospěl tak, že vyšel z tzv. cenové mapy města Znojma v inkriminovaném období stanovující minimální výši nájemného 300,- Kč za 1 m2 ročně za kanceláře a sklady; částku 300,- Kč vynásobil plochou nebytových prostor ve sporném objektu (838 m2) a dospěl k ročnímu nájemnému ve výši 251.400,- Kč, potažmo měsíčnímu nájemnému ve výši 20.950,- Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaná. Žalobce přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné posouzení otázky běhu promlčecí doby podle § 106 odst. 1, 2 obč. zák., které mělo podle jeho názoru vliv na měnící i potvrzující výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu. Má za to, že ke dni podání žaloby nemohly být splněny obě podmínky uvedené v § 106 odst. 1 obč. zák., neboť žalobce sice věděl, že škoda vznikla, ale nevěděl, kdo za ni odpovídá. V dané věci uvedené ustanovení o subjektivní promlčecí době neměl odvolací soud aplikovat, měl správně aplikovat § 106 odst. 2 obč. zák. a přiznat žalobci plnění za objektivní promlčecí dobu – tj. nejméně za tříleté, resp. i desetileté období, a měl se zabývat žalobcem tvrzeným úmyslem způsobit mu škodu. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná považuje dovolání do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že FNM ČR (ani bývalé Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci) neporušily žádnou svou povinnost ani zákonná ustanovení, což podle žalované vyplývá z rozsudků o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Má za to, že žalobci nevznikla škoda v souvislosti s neplatným převodem privatizovaného majetku, neboť vedle absence porušení povinnosti nelze dovodit ani příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Žalobce nemohl podle žalované realizovat své vlastnické právo v důsledku pochybení Ministerstva vnitra a nikoli v důsledku pochybení FNM ČR. Pokud by FNM ČR porušil povinnost při privatizaci, pak by vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo soudem přiznáno příspěvkové organizaci Středisko praktického vyučování