25 Cdo 3820/2007 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3820/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 2. 2009 Spisová značka:25 Cdo 3820/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.3820.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 27 předpisu č. 119/1990Sb. § 24 odst. 2 předpisu č. 119/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3820/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně T. B., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany ČR, o 100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 181/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2007, č. j. 19 Co 189/2007 - 31, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2007, č. j. 19 Co 189/2007-31, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. února 2007, č. j. 18 C 181/2006-17, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 6. února 2007, č. j. 18 C 181/2006-17, zamítl žalobu na zaplacení částky 100.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na odškodnění podle § 27 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Soud vyšel ze zjištění, že manžel žalobkyně J. B. byl odsouzen rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 9. 2. 1949 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 6. 1949 k trestu těžkého žaláře v trvání deseti let za vojenské trestné činy, a to přípravu úkladů, vojenskou zradu a zběhnutí, a následně rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 12. 5. 1950 byl odsouzen pro zločin velezrady k trestu těžkého žaláře v trvání dvaceti let. J. B. dne 11. 8. 1957 ve výkonu trestu zemřel. Trest uložený v roce 1949 vykonal v době od 3. 5. 1948 do 3. 5. 1955, kdy mu byl na základě amnestie prezidenta republiky prominut zbytek trestu, a od 4. 5. 1955 až do své smrti vykonával trest uložený v roce 1950 za velezradu. Usnesením Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 3. 4. 1991 byl jmenovaný rehabilitován ve věci trestného činu přípravy úkladů a vojenské zrady. Pro trestný čin velezrady byl rehabilitován usnesením Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 9 Rt 65/93, jež nabylo právní moci 22. 11. 1993; v souvislosti s touto rehabilitací byla žalobkyně odškodněna s výjimkou náhrady za úmrtí manžela ve výkonu trestu podle § 27 zákona, o niž též žádala, a byla poučena o možnosti podat žalobu. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2006 byl J. B. rehabilitován pro trestný čin zběhnutí a v souvislosti s rehabilitací týkající se všech tří vojenských trestných činů bylo žalobkyni vyplaceno odškodnění ve výši 228.360,- Kč a 200,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť manžel žalobkyně zesnul ve výkonu trestu, který mu byl uložen za trestný čin velezrady, pro který byl rehabilitován již v roce 1993 Krajským soudem v Plzni, sp. zn. 9 Rt 65/93, a že nárok je v současné době prekludován (§ 24 odst. 2 zákona). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2007, č. j. 19 Co 189/2007-31, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Protože manžel žalobkyně zemřel ve výkonu trestu, uloženého za trestný čin, pro který byl rehabilitován rozhodnutím Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 9 Rt 65/93, které nabylo právní moci 22. 11. 1993, bylo třeba nárok na jednorázové odškodnění ve smyslu § 27 zákona uplatnit u soudu ve lhůtě tří let od právní moci uvedeného rozhodnutí, jinak nárok podle ust. § 24 odst. 2 zákona zanikl. Protože žaloba byla podána dne 11. 9. 2006, nárok zanikl prekluzí. Skutečnost, že manžel žalobkyně byl v roce 2006 rehabilitován pro jiný trestný čin, není pro posouzení včasnosti uplatněného nároku podstatná. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. S odkazem na ust. § 27 zákona předkládá dovolacímu soudu dvě otázky, které mají dle jejího názoru zásadní právní význam: zda odvolací soud pochybil, když se nezabýval tvrzením žalobkyně, že její manžel zemřel při výkonu prvního, nikoli druhého trestu, a zda je pro výplatu částky podle § 27 zákona vůbec podstatné, při výkonu kterého trestu odsouzený zemřel, jestliže byl za minulého režimu opakovaně odsouzen, jednotlivé tresty na sebe bezprostředně navazovaly, zemřel ve vězení a posléze byl postupně plně rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb. Dovolatelka uvádí, že její manžel zemřel po devíti a půl letech výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v trvání 10 let. Dovozuje, že amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1955 se na jejího manžela nemohla vztahovat, neboť byl odsouzen za činy obdobné těm, které byly z amnestie vyjmuty. Ačkoliv tuto argumentaci uvedla v odvolání, odvolací soud se tím nezabýval a automaticky přejal stanovisko obvodního soudu o jeho úmrtí při výkonu druhého trestu. Dovolatelka má navíc za to, že v případě jako je tento, není pro odškodnění oprávněných osob podle § 27 zákona podstatné, který konkrétní trest její manžel vykonával v době smrti. Ust. § 27 zákona váže nárok na podmínku rehabilitace a na úmrtí ve výkonu trestu odnětí svobody v souvislosti s činy uvedenými v § 1 zákona, a nikoliv na výkon trestu uložený konkrétním odsuzujícím rozsudkem. S poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/2000, I. ÚS 605/03 a II. ÚS 290/05 je přesvědčena, že rehabilitační předpisy je třeba vykládat extenzivním způsobem. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozsudky soudů obou stupňů považuje za správné. Poukazuje na žádost žalobkyně ze dne 24. 6. 1992 adresovanou bývalému Federálnímu ministerstvu obrany ČSFR, v níž sama uvádí amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1955, a po celou dobu projednávání věci u soudu prvního stupně nebyl považován za sporný vliv amnestie na délku výkonu trestu uloženého rozsudkem Státního soudu v Praze v roce 1949. Žalobkyně se svou dcerou požádala v r. 1994 Ministerstvo spravedlnosti ČR o jednorázové odškodnění a pokud jí nebylo přiznáno, měla možnost se jej domáhat podáním žaloby. Této možnosti nevyužila a v současnosti je její nárok podle ust. § 24 odst. 2 zákona prekludován. Navrhla proto zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Otázka aplikace ust. § 27 zákona č. 119/1990 Sb. na obdobný skutkový stav věci nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Z tohoto hlediska má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Podle ust. § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. je účelem zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně o