25 Cdo 3821/2018 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3821/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 10. 2020 Spisová značka:25 Cdo 3821/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3821.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Ochrana osobnosti Diskriminace Pasivní legitimace Dotčené předpisy:§ 2 odst. 2 předpisu č. 563/2004Sb. § 2 odst. 1 písm. a) předpisu č. 561/2004Sb. § 160 odst. 1 písm. c) předpisu č. 561/2004Sb. § 160 odst. 6 předpisu č. 561/2004Sb. § 1 odst. 1 písm. i) předpisu č. 198/2009Sb. § 2 odst. 3 předpisu č. 198/2009Sb. Kategorie rozhodnutí:C ESLP Zveřejněno na webu:9. 1. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 99/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3821/2018-330 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: T. P., narozená XY, zastoupená zákonnými zástupci P. P., narozenou XY, a K. P., narozeným XY, všichni bytem XY, zastoupená na základě plné moci JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem Malé náměstí 124/5, Hradec Králové, proti žalovaným: 1) Středočeský kraj, IČO 70891095, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, 2) Česká republika – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, IČO 00006947, se sídlem Karmelitská 529/7, Praha 1, 3) město Kutná Hora, IČO 000236195, se sídlem Havlíčkovo náměstí 552/1, Kutná Hora, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem Žižkovo náměstí 2, Čáslav, o uložení povinnosti odstranit následky diskriminačního jednání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 69/2015, o dovolání žalobkyně a žalované 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, č. j. 29 Co 466/2017-265, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, č. j. 29 Co 466/2017-265, se ve výroku III, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni částku 112.000 Kč, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 9. 2017, č. j. 21 C 69/2015-228, řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému 1) zajistit financování veškerých nákladů s působením asistenta pedagoga ve třídě žalobkyně, po částečném zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči všem žalovaným [1) kraj, 2) stát, 3) město] zaplacení 329.000 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V). Žalobkyně se domáhala po žalovaných odstranění následků diskriminačního jednání, spočívajícího v tom, že její rodiče částečně nesli náklady spojené s působením asistenta pedagoga ve třídě, kterou žalobkyně jako jejich dcera navštěvovala, a náhrady nemajetkové újmy způsobené jí tímto diskriminačním jednáním. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je postižena atypickým autismem se středně těžkou symptomatikou a vývojovou poruchou řeči. Její postižení jí umožňuje zařazení do hlavního proudu vzdělávání, avšak pro efektivní výuku byla psychology doporučena přítomnost asistenta pedagoga. Od září 2012 žalobkyně navštěvovala Základní školu XY. Ředitel školy požádal o souhlas se zřízením pozice asistenta pedagoga pro třídu, kterou žalobkyně navštěvovala a žalovaný 1) tento souhlas udělil. Následně Krajský úřad Středočeského kraje (dále jen „krajský úřad“) rozhodl o poskytnutí finančního zabezpečení pracovního místa asistenta pedagoga nad rámec normativního financování, poskytnuté plnění však zcela nepokrývalo plat asistenta na celou dobu výuky. Škola rovněž neměla prostředky na dofinancování, proto byla rodičům ředitelem školy nabídnuta možnost na plat asistenta přispívat. Ředitel školy rovněž nabídl rodičům možnost dofinancování platu ze strany soukromé nadace, ti však tuto možnost odmítli jako nesystémové řešení. Rodiče žalobkyně tak ve školním roce 2012/2013 přispěli na plat asistenta částkou 35.300 Kč, ve školním roce 2013/2014 částkou 38.600 Kč a ve školním roce 2014/2015 částkou 40.500 Kč (prostřednictvím občanského sdružení Rada rodičů). Od 1. 9. 2015 rodiče přispívat přestali z důvodu finanční tísně, asistent ve třídě žalobkyně však i nadále působil. Krajský úřad rozepisoval a přiděloval školám, které zřizují obce, finance na mzdové náklady z prostředků státního rozpočtu. V rozhodném období byly prostředky na plat asistenta pedagoga poskytovány normativně (základní zdroj financování – základní částka a příplatek) a nenormativně (jednotná částka podle disponibilních zdrojů z vytvořené rezervy). Krajské normativy vytvářel krajský úřad podle vyhlášky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. 492/2005 Sb., o krajských normativech, stejně tak i tvorba rezervy byla v kompetenci krajského úřadu. Škola mohla získat nadnormativní finance např. z vlastního rozpočtu, z rozpočtu zřizovatele, z rozvojového programu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy apod. Soud uzavřel, že žalobkyně sice je žákyní se speciálními vzdělávacími potřebami ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon, ve znění účinném do 31. 8. 2016 (dále jen „školský zákon“), a je jí podle § 16 odst. 6 téhož zákona zaručeno právo na vzdělání, jehož obsah, formy a metody budou odpovídat jejím vzdělávacím potřebám a možnostem, včetně práva na vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umožní, avšak na zřízení místa asistenta pedagoga není právní nárok a nejedná se ani o jediné podpůrné opatření pro žáky se specifickými vzdělávacími potřebami. Uvedené přitom neodporuje právu na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jelikož toto právo není neomezené a lze se jej domáhat právě v mezích zákonů, které jej provádějí. Funkce asistenta pedagoga se navíc zřizuje pro školní třídu nebo studijní skupinu, nikoliv pro konkrétního žáka. Z žádného ustanovení školského zákona přitom nevyplývá, že prostředky ze státního rozpočtu jsou jediným způsobilým zdrojem financování zmíněné pracovní pozice. Finanční prostředky jdoucí nad rámec prostředků ze státního rozpočtu může škola hradit z jiných zdrojů, zejména z vlastních zdrojů, prostředků zřizovatele, sponzorských darů či z Evropského sociálního fondu. Jelikož v dané věci neměla škola dostatek financí na zvýšený úvazek asistenta pedagoga, přispívali na jeho plat rodiče žalobkyně, přičemž tak činili dobrovolně, tedy šlo o jejich soukromé rozhodnutí. Žalobkyně tedy nebyla diskriminována a vzhledem k tomuto závěru se již soud nezabýval požadovanou náhradou za nemajetkovou újmu ani věcnou pasivní legitimací. 2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2018, č. j. 29 Co 466/2017-265, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích II, III a V ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 3) [výrok I], změnil ve výroku II ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) tak, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni 112.000 Kč, jinak (ohledně částky 217.000 Kč) tento výrok zrušil, stejně jako nákladový výrok IV mezi těmito účastníky (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 3) [výrok II]. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením, neboť tento soud zcela pominul právní úpravu obsaženou v zákoně č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon, v rozhodném znění (dále jen „antidiskriminační zákon“). Odvolací soud vyloučil, že by žalobkyně byla diskriminována nepřímo ve smyslu § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona, jelikož ředitel základní školy žalobkyni ke studiu přijal, po souhlasu žalovaného 1) zřídil pozici asistenta pedagoga a umožnil jeho činnost po celou dobu výuky. Uzavřel však, že žalobkyně byla ze strany státu diskriminována přímo ve smyslu § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona tím, že při poskytování vzdělání, na které měla právní nárok, byli její rodiče nuceni k finančnímu příspěvku na vzdělání, ačkoliv rodiče ostatních dětí (bez zdravotního postižení) takový příspěvek poskytovat nemuseli. Na této úvaze pak dle odvolacího soudu nic nemění ani skutečnost, že v rozhodné době školský zákon umožňoval vícezdrojové financování platu asistenta pedagoga. Právě stát je garantem ústavního práva na bezplatné vzdělání v základních a středních školách a státní rozpočet je primárním zdrojem financování platu asistenta pedagoga. Jde tak o diskriminační jednání, které je přičitatelné státu bez ohledu na to, zda administ