25 Cdo 3837/2011 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3837/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 8. 2013 Spisová značka:25 Cdo 3837/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.3837.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 58 odst. 2 předpisu č. 114/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:15. 10. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3837/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, proti žalované České republice - Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 65, zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Na Jetelce 69/2, o 990.107,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 306/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2011, č. j. 21 Co 84/2011-64, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2011, č. j. 21 Co 84/2011-64, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal vůči státu náhrady újmy podle § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále též jen „zákon o ochraně přírody“), ve výši 990.107,- Kč s příslušenstvím, která mu měla v roce 2007 vzniknout v důsledku omezení hospodaření ponecháním lesa samovolnému vývoji v porostní skupině na pozemku p. č. 4560 v k. ú. Třešť v Národní přírodní rezervaci Velký Špičák (dále též jen „rezervace“ nebo „pozemek“) a která představuje ušlý zisk, jehož by žalobce dosáhl bez omezení hospodaření. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 1. 12. 2010, č. j. 17 C 306/2009-47, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 990.107,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že předmětný lesní pozemek se nachází v území, na němž byla výnosem Ministerstva kultury ze dne 21. 12. 1987 vyhlášena rezervace Velký Špičák, která je od roku 1992 národní přírodní rezervací. Žalobce je státním podnikem zapsaným v obchodním rejstříku od 1. 1. 1992 hospodařícím podle § 2 odst. 5 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, s pozemky ve vlastnictví státu určenými k plnění funkce lesa a vykonávajícím ohledně těchto pozemků práva vlastníka, tudíž je v řízení aktivně legitimován. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalované, že v dané věci vystupuje stát současně jako subjekt práva a subjekt povinnosti, a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 119/2003, z jehož odůvodnění vyplývá, že žalobce (taktéž Lesy České republiky, s. p.) se může domáhat vůči orgánu státní správy náhrady újmy vzniklé v důsledku omezení hospodaření v lese, a to jako vlastník lesa, kterému tato náhrada náleží. Dovodil, že z § 58 odst. 2 zákona o ochraně přírody nevyplývá, že by nárok na náhradu újmy nebylo možno uplatnit v případě přechodu či převodu vlastnického práva, navíc zde došlo pouze k tomu, že majetek státu se stal majetkem určeným podle § 2 odst. 5 zákona č. 77/1997 Sb. Žalobce tak uplatnil nárok na náhradu újmy důvodně, výše újmy představuje ušlý zisk, který spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku žalobce, které mohl, nebýt omezení hospodaření ponecháním lesa samovolnému vývoji, očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2011, č. j. 21 Co 84/2011-64, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ohledně aktivní legitimace žalobce uvedl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 119/2003 neřešilo nárok se stejným nebo obdobným skutkovým základem, neboť žalobci ušel zisk tím, že nemohl prodat dřevo ze stromů pokácených v rámci zásahu proti kůrovci. V této věci však žalobce jako státní podnik získal právo hospodaření s pozemky, ohledně nichž žádá náhradu, v době, kdy již platilo rozhodnutí – výnos Ministerstva kultury ze dne 21. 12. 1987 o vzniku státní přírodní rezervace Velký Špičák. Vzhledem k této skutečnosti, která představuje zákonné omezení hospodaření v lese zvláštního určení, nemohl proto očekávat zisk z těžby dřeva. Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 193/2007, které uvádí, že zákaz těžby dřeva v některých lokalitách národní přírodní rezervace je omezením hospodaření v lese zvláštního určení vyplývajícím přímo ze zákona, s nímž je spojen nárok vlastníka na náhradu zvýšených nákladů, nikoliv na náhradu ušlého zisku za neprovedenou těžbu dřeva. Žalobce však vznik takové škody netvrdil ani neprokazoval. Státní podnik sice hospodaří s určeným majetkem jako vlastník, neboť vykonává práva i povinnosti vlastníka, ale vlastníkem ani nájemcem není; ustanovení § 58 odst. 2 zákona o ochraně přírody přitom výslovně hovoří pouze o subjektech tohoto charakteru. Žalobce je v postavení správce svěřených pozemků a žalovaný je jejich vlastníkem, který rozhoduje např. i o omezení těžby dřeva nebo o zařazení lesního pozemku do určité kategorie, která těžbu zcela vylučuje. Takto rozhoduje stát jako vlastník, zatímco žalobce, který vlastníkem není, takto rozhodovat nemůže. Odvolací soud se proto neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně a dovodil, že žalobce nárok na náhradu újmy nemá a nelze jej podřadit ani pod žádné jiné ustanovení, které by takový nárok odůvodňovalo. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nesprávným právním posouzením věci. Nesouhlasí s odvolacím soudem, že v případě projednávaném Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 119/2003, jehož závěry byly soudu prvního stupně podkladem k řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobce, se nejednalo o nárok s obdobným skutkovým základem, neboť v obou případech jde o nemožnost dosáhnout zpeněžení dříví z lesních porostů na pozemcích, k nimž žalobce získal právo hospodařit v době, kdy již ve vztahu k těmto pozemkům platilo omezení dané důvody ochrany přírody. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí potvrdil, že žalobce jako státní podnik je oprávněn domáhat se na státu náhrady újmy spočívající v zisku ušlém pro nemožnost dosáhnout zpeněžení dříví z lesních porostů nacházejících se v lesích na území národní přírodní rezervace z důvodu ochrany přírody vzniklého dříve, než státní podnik nabyl k těmto pozemkům právo hospodařit. S odkazem na § 16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 537/2001, 25 Cdo 119/2003 a 25 Cdo 325/2002 uzavřel, že státní podnik, který vykonává právo hospodařit s lesním národním majetkem, je ve vztahu ke státu subjektem relevantního hmotněprávního vztahu, jehož obsahem jsou práva a povinnosti vycházející z úpravy náhrady újmy podle § 58 zákona o ochraně přírody proti těm, kdo jsou povinni tuto újmu nahradit, tedy i proti státu. Pro řešení sporu není významné, že žalobce je v postavení správce svěřených pozemků a žalovaná je jejich vlastníkem. Dovolatel se ztotožnil s argumentací uvedenou v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 193/2007 a poukazuje na skutečnost, že uplatnil svůj nárok nikoliv na základě lesního zákona, nýbrž § 58 zákona o ochraně přírody, podle něhož má vlastník právo nejen na náhradu újmy vzniklé z důvodu omezení vyplývajícího z individuálního správního aktu, ale též na náhradu újmy vzniklé omezením vycházejícím přímo z obecně závazného právního předpisu. Z § 58 zákona o ochraně přírody a vyhlášky č. 335/2006 Sb., kterou se stanoví podmínky a způsob poskytování finanční náhrady za újmu vzniklou omezením lesního hospodaření, vzor a náležitosti uplatnění nároku, vyplývá, že újma, jejíž náhradu právní předpis přiznává, je přímo svou podstatou a vyjádřením jejího vyčíslení ušlým ziskem. Závěry odvolacího soudu považuje za zmatečné, neboť odvolací soud pouze mechanicky aplikoval závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 193/2007 na zcela odlišný případ, aniž reflektoval změnu právního stavu, čímž dospěl k absurdním závěrům znamenajícím popření samotné existence § 58 zákona o ochraně přírody. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že žalobce nemohl očekávat zisk z těžby dřeva na pozemcích, k nimž získal právo hospodaření v době, kdy již bylo omezeno. Ze znění § 58 odst. 2 zákona o ochraně přírody dovozuje, že právo na náhradu újmy má nejen ten, za jehož držby (správy) omezení (újma) vznikla, nýbrž též jeho právní nástupce, pokud újma (omezení) trvalo. Novelizací tohoto ustanovení provedenou zákonem č. 349/2009 Sb., vložením věty „Tento nárok tr