25 Cdo 4066/2016 – Nejvyšší soud

25 Cdo 4066/2016-246 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1615/1, 110 00 Praha 1, proti žalované Krajské zdravotní, a.s., IČO 25488627, se sídlem Sociální péče 3316/12a, 400 11 Ústí nad Labem, zastoupené JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem Jiráskova 413, 436 01 Litvínov, za účasti České pojišťovny, a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 113 04 Praha 1, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu za ztrátu na výdělku, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 30 C 677/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2016, č. j. 8 Co 30/2016-208, takto: I.  Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.133,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Daniela Voláka, advokáta se sídlem v Litvínově, Jiráskova 413. Odůvodnění: Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 10. 2015, č. j. 30 C 677/2011-166, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 ve výši 122.088,- Kč, od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 ve výši 106.596,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z těchto částek od 23. 12. 2011 do zaplacení, a dále měsíční renty ve výši 8.883,- Kč od 1. 1. 2012 nadále; rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v souvislosti s operací, kterou žalobce podstoupil dne 16. 3. 1989 u právní předchůdkyně žalované, došlo v důsledku jejího protiprávního jednání k trvalému poškození zdraví žalobce, byla proto povinna platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Tato povinnost přešla na žalovanou, za niž ji plnila vedlejší účastnice až do 1. 1. 2010, kdy žalobci vznikl ze zákona nárok na výplatu starobního důchodu. Soud po právní stránce uzavřel, že přiznáním starobního důchodu zaniklo žalobci právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě, přičemž je nerozhodné, zda mu byl starobní důchod přiznán na základě žádosti či bez jeho žádosti. Dovodil rovněž, že přiznáním nároku na starobní důchod vzniklo žalobci právo na náhradu za ztrátu na důchodu podle § 447a zákona č. 40/1964 Sb. (dále též jen „obč. zák.“), pro úspěšné uplatnění takového nároku ale žalobce ani po příslušeném poučení neuvedl potřebná skutková tvrzení a nenavrhl důkazy. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 4. 2016, č. j. 8 Co 30/2016-208, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry, že za situace, kdy se žalobce stal poživatelem starobního důchodu, nemá již nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a je nepodstatné, zda se tak stalo v důsledku vlastní volby žalobce anebo na základě objektivní skutečnosti (zákonné transformace invalidního důchodu na důchod starobní). Svůj závěr opřel o řadu soudních rozhodnutí (Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1140/2012, ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1100/2000, ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3258/2010, a Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 1995, sp. zn. 6 Cdo 127/94) a uzavřel, že jakmile je poškozený příjemcem starobního důchodu, tak si své potřeby vlastní prací nezajišťuje a dochází u něj k takové změně poměrů, která způsobuje, že již nemá nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, ale pouze na náhradu za případnou ztrátu na důchodu. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda v režimu občanského zákoníku žalobci trvá nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti i poté, co mu byl invalidní důchod automaticky, tj. bez žádosti žalobce a proti jeho vůli, transformován na starobní důchod v souladu se zákonem č. 306/2008 Sb. Namítá, že na rozdíl od pracovněprávní úpravy, občanský zákoník žádný věkový limit pro skončení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku nestanoví (jak potvrzuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 788/2012), a že nebylo úmyslem zákonodárce změnou veřejnoprávního předpisu zasáhnout do soukromého práva tak, že fakticky zavede i v režimu občanského zákoníku věkový limit 65 let pro výplatu tohoto nároku. K citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu dovolatel uvádí, že v nich dovolací soud podmiňuje trvání nároku na náhradu ztráty na výdělku i subjektivním prvkem v podobě vůle poživatele důchodu, že jeho jediným příjmem má být nadále nikoli výdělek, nýbrž starobní důchod. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že je považuje za nepřípustné, neboť navržená otázka hmotného práva již byla v řadě rozhodnutí dovolacího soudu řešena (např. v rozsudku ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1100/2000), a že právní důvod, pro který došlo ke změně druhu zdroje příjmu žalobce, není významný. Navíc žalobce měl prostor pro nevyužití automatické přeměny invalidního důchodu na starobní důchod, když mohl požádat o zastavení výplaty starobního důchodu podle § 61a odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. Plně se ztotožnila s odůvodněním odvolacího soudu a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto či zamítnuto a dovolateli uložena povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka zda nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě trvá i poté, kdy byl poškozenému invalidní důchod bez jeho žádosti a proti jeho vůli změněn zákonem na důchod starobní, nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena. Dovolání není důvodné. Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), které žalobce uplatňuje jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Podle § 447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu. Podle odstavce 2 náhrada za ztrátu na výdělku spolu s výdělkem poškozeného a s případným invalidním důchodem nebo částečným invalidním důchodem nesmí přesahovat částku stanovenou předpisy pracovního práva pro náhradu škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně; z důvodů zvláštního zřetele hodných může soud určit vyšší částku náhrady též tehdy, byla-li škoda způsobena hrubou nedbalostí. Podle § 447a obč. zák. náhrada za ztrátu na důchodu náleží v částce rovnající se rozdílu mezi výší důchodu, na který poškozenému vznikl nárok, a výší důchodu, na který by mu vznikl nárok, jestliže by do průměrného měsíčního výdělku, z něhož byl vyměřen důchod, byla zahrnuta náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kterou fyzická osoba pobírala v období rozhodném pro vyměření důchodu. Podle § 61a odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném od 1. 1. 2010, nárok na invalidní důchod zaniká dnem, kterým jeho poživatel dosáhl věku 65 let; tímto dnem vzniká tomuto poživateli nárok na starobní důchod. Podle čl. II bodu 5., věta prvá, přechodná ustanovení, zákona č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dosáhl-li poživatel plného invalidního nebo částečn