25 Cdo 443/2006 — Nejvyšší soud

25 Cdo 443/2006 citace  Název judikátu:*Náhrada škody, pronájem bankovní schránky*. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 4. 2008 Spisová značka:25 Cdo 443/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.443.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 420 předpisu č. 40/1964Sb. § 663 předpisu č. 40/1964Sb. § 700 předpisu č. 513/1991Sb. § 704 předpisu č. 513/1991Sb. § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 443/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. o. b., a. s., o 626.450,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 195/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2005, č. j. 13 Co 266/2005-80, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.                                           O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. března 2005, č. j. 13 C 195/2003-60, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované náhrady škody ve výši 626.450,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 12. dubna 1995 smlouvu o užívání bezpečnostní schránky, jíž banka zřídila žalobci právo užívat bezpečnostní schránku č. 1618 k úschově cenností a listin. Při povodních v srpnu roku 2002 byla tato bezpečnostní schránka zatopena a věci v ní uložené znehodnoceny, případně zničeny. Z celkové škody vyčíslené znaleckým posudkem částkou 1.655.010,- Kč žalovaná vyplatila žalobci jen částku 1.028.000,- Kč, kterou obdržela jako plnění od pojišťovny, se kterou měla pro tyto případy uzavřenou pojistnou smlouvu, a žalobce se v tomto řízení domáhal doplacení zbývající částky 626.450,- Kč s příslušenstvím. Soud posoudil smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako smlouvu nájemní podle § 663 a násl. obč. zák. a odpovědnost žalované podle § 420 obč. zák. Povodeň v r. 2002 byla zcela ojedinělou událostí a vzhledem k tomu, jak došlo k zaplavení suterénních prostor, soud uzavřel, že žalovaná nezpůsobila škodu na věcech žalobce, a protiprávní úkon neshledal ani v tom, že v době povodní dne 15. 8. 2002 neumožnila žalobci vstup do banky, když objekt byl již pro veřejnost uzavřen, neboť banka tak odvracela nebezpečí, které by klientům hrozilo a které ona nevyvolala. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. října 2005, č. j. 13 Co 266/2005-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že ve vztahu mezi účastníky se nejedná o odpovědnost podle § 704 obchodního zákoníku, jenž stanoví, že ze smlouvy o bankovním uložení věcí banka odpovídá za škodu způsobenou uložiteli ztrátou, zničením nebo poškozením předmětu uložení. Předmětem smlouvy mezi účastníky byl totiž pronájem bezpečnostní schránky, k jejímu obsahu měl přístup pouze žalobce, a jednalo se proto o vztah nájemní podle § 663 a násl. obč. Pokud na věcech uložených v bezpečnostní schránce vznikla škoda, nejedná se o objektivní odpovědnost banky podle § 704 obchodního zákoníku, ale o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák. Dovodil, že předpoklady této odpovědnosti nejsou dány. Škodám vzniklým při povodni v roce 2002 v Praze vzlínáním spodní vody nebylo možno zabránit a nebylo ji možno v takovém rozsahu ani předvídat. Pokud pracovníci žalované neumožnili žalobci v průběhu povodní dne 15. 8. 2002 na jeho žádost vstup do podzemních prostor budovy, kde se bezpečnostní schránka nacházela, když v budově již nešel elektrický proud a v podzemí byla voda, nelze v tom spatřovat zanedbání jejích povinností, když preferovala bezpečnost klientů a zaměstnanců před možnými hmotnými škodami. Plnění ve výši 1.028.000,- Kč poskytla žalovaná žalobci z finančních prostředků ze smluvního vztahu pojištění mezi ní a její pojišťovnou. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Přípustnost dovolání dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.  a otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení, zda v případě pronájmu bezpečnostní schránky odpovídá banka za škodu, která vznikla zatopením této schránky, když neumožnila žalobci přes opakované intervence přístup do této bezpečnostní schránky před samotným zatopením. Namítá, že jeho nárok nebyl správně posouzen po právní stránce, nebyly správně posouzeny provedené důkazy a v důsledku toho nebyl zjištěn správně skutkový stav. Je přesvědčen, že žalovaná odpovídá za celou jemu vzniklou škodu podle ust. § 704 obchodního zákoníku, podle nějž banka odpovídá za škodu způsobenou uložiteli poškozením předmětů uložení, ledaže nemohla škodu odvrátit při vynaložení odborné péče, a v tomto směru žalovaná existenci liberačního důvodu v průběhu řízení neprokázala. Poukazuje na to, že žalovaná banka jako pronajimatel byla povinna přenechat pronajatou věc nájemci ve stavu způsobilém smluvenému užívání a v tomto jí svým nákladem udržovat, a byla tedy povinna svoji budovu a schránky v ní udržovat ve stavu, aby do budovy nevnikla voda. Žalobce předpokládal, že věci ve schránce uložené budou chráněny proti případnému požáru i proti povodni. Ve čtvrtek 15. 8. 2002 si chtěl uložené věci z bezpečnostní schránky vyzvednout, čímž by bylo možno škodě předejít, ale nebylo mu to umožněno, neboť budova nebyla v provozu a nebyla tam zajištěna dodávka el. proudu. Poukazuje na to, že někteří klienti – na rozdíl od něj - byli odškodněni v plné míře. Navrhl, aby rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. pro otázku aplikace § 704 obch. zák., není však důvodné. Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku o věci samé se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, posuzuje právní otázky, které dovolatel označil a na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. V rozsudku odvolacího soudu řešená a dovoláním vymezená právní otázka musí mít zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Z tohoto hlediska shledal dovolací soud zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po stránce právní v závěru, z něhož rozhodnutí odvolacího soudu vychází a s nímž dovolatel nesouhlasí, že vztahu mezi účastníky je nejbližší právní vztah z nájemní smlouvy, a proto na práva a povinností účastníků, vyplývající z