25 Cdo 462/2021 – Nejvyšší soud

25 Cdo 462/2021-103 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: Lesy České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, IČO 42196451, proti žalované: Česká republika – Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, se sídlem Kaplanova 1931/1, Praha 11, IČO 62933591, zastoupena JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, o 268.013 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 393/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 91 Co 243/2020-76, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 91 Co 243/2020-76, v části výroku I, jíž byl ohledně 238.673 Kč s 9,75% úrokem z prodlení z této částky ročně od 12. 5. 2019 do zaplacení změněn rozsudek soudu prvého stupně tak, že se žaloba zamítá, a ve výroku II o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. II. Dovolání v části, v níž směřovalo proti měnící části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 91 Co 243/2020-76, ohledně částky 29.340 Kč s 9,75% úrokem z prodlení z této částky ročně od 12. 5. 2019 do zaplacení, se odmítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 40 C 393/2019-46, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 268.013 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předmětem sporu je náhrada za ztížení lesního hospodaření za rok 2017 ve výši 238.673 Kč (z celkové částky 10.421.598 Kč již žalovaná 10.153.585 Kč uhradila) a náklady na znalecký posudek ve výši 29.340 Kč. Soud vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 17. 4. 2015, č. j. JMK 9493/2015, nebyl žalobci udělen souhlas k letecké aplikaci biocidů za účelem ošetření lesních porostů v ptačí oblasti Bzenecká Doubrava - Strážnické Pomoraví v době rojení chrousta maďalového v roce 2015, čímž mu byla odňata jediná možnost účinně regulovat přemnožení tohoto hmyzu, jenž v dané oblasti působí významné škody na lesních porostech. Soud dovodil, že nárok na náhradu podle § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, dále též jen „ZOPK“, kterou žalobci již žalovaná poskytla podle § 58 odst. 3 ve spojení s § 78 odst. 4 ZOPK, není důvodný, protože podle § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „o. z.“, se hradí skutečná škoda a ušlý zisk, avšak žalobci škoda nevznikla. Předmětná částka představuje ušetřené náklady na chemický postřik, který nebyl žalobce nucen pořídit a aplikovat právě pro zákaz zásahu proti hmyzu; přiznání takovéhoto domnělého nároku by bylo v rozporu s logikou a konstrukcí náhrady škody. Soud neaplikoval § 58 odst. 5 ZOPK, jenž podle jeho názoru „cílí na zamezení stavu, že by náhrada újmy přesáhla částku, která by byla rozdílem mezi situací při uplatnění omezení podle ZOPK a situací, kdy by tato omezení uplatněna nebyla“. Úhrada nákladů na zjištění škody (náklady na znalecký posudek) je předjímána toliko v § 14 odst. 3 vyhlášky č. 55/1999 Sb. u škod vzniklých mimořádným opatřením, o něž však v dané věci nešlo. S ohledem na dostatek odborného aparátu na straně žalobce by navíc nebylo možné mít náklady za účelně vynaložené. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, č. j. 91 Co 243/2020-76, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované, aby zaplatila žalobci 268.013 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Zdůraznil, že zákon o ochraně přírody a krajiny, který je ve vztahu k občanskému zákoníku předpisem speciálním, neupravuje jiné škody než ty, které byly upraveny tímto speciální předpisem, je proto třeba použít obecnou úpravu, tedy občanský zákoník. V souladu s výkladem tohoto předpisu jsou přitom škodou i skutečně vynaložené vedlejší náklady, jež jsou poškozeným vydány smysluplně, a to například na znalecký posudek. Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně mylně vyšel z toho, že se žalobce domáhá náhrady za postřik, aniž by jej provedl; žalobce však ve skutečnosti uplatnil nárok na náhradu za ztížení lesního hospodaření podle § 58 odst. 2 ZOPK, u nějž je výše náhrady určena zvláštními předpisy (§ 8 vyhlášky č. 55/1999 Sb.), jimiž je dán vzorec pro výpočet náhrady, aniž by v něm byl upraven údaj o ušetřených nákladech na letecký postřik. Ustanovení § 4 vyhlášky č. 335/2006 Sb. se přitom s ohledem na znění § 1 písm. b) tohoto předpisu nepoužije. Z toho je zřejmé, že žalovaná není oprávněna z uplatněného nároku žalobce na finanční náhradu újmy za ztížení lesního hospodaření odečíst hypotetické náklady na chemický postřik proti chroustu maďalovému; žalobce ostatně v daném roce ani neplánoval náklady na chemický postřik vynaložit. Žalovaná má podle § 58 odst. 2 ZOPK oprávnění snížit výši náhrady jen z důvodu, že by její celková výše přesáhla částku, jež je rozdílem mezi uplatněním omezení, a situací, za níž by tato omezení nebyla uplatněna, což však žalovaná nijak nezjišťovala a neporovnávala výši vzniklé škody se situací bez omezení. Soud tedy uzavřel, že požadavek žalobce na náhradu podle § 58 odst. 2 ZOPK vyčíslenou v souladu s § 8 vyhlášky č. 55/1999 Sb. je v plném rozsahu důvodný. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že rozhodnutí spočívá na právních otázkách, které Nejvyšší soud dosud neřešil. Dovolací soud se předně doposud nevyslovil k otázce, zda žadateli o náhradu újmy za ztížení lesního hospodaření ve smyslu § 58 ZOPK náleží kromě náhrady za samotnou újmu za ztížení lesního hospodaření také náhrada za skutečně vynaložené vedlejší náklady, v daném případě tedy náklady na vyhotovení znaleckého posudku. Podle dovolatelky zákon o ochraně přírody zakládá speciální soukromoprávní nárok zakotvený ve veřejnoprávním předpise, odvíjející se od povinnosti strpět omezení lesního či zemědělského hospodaření ve veřejném zájmu na ochraně přírody a krajiny, jenž vniká z jiného titulu než náhrada škody, jejíž obecnou úpravu v občanském zákoníku tudíž nelze na daný nárok aplikovat. Za neřešenou pokládá též otázku, zda žalovaná jakožto orgán ochrany přírody příslušný k poskytnutí náhrad za ztížení lesního hospodaření je podle § 58 odst. 5 věty druhé ZOPK oprávněna upravit výši vyplacené újmy vypočtené na základě vyhlášky č. 55/1999 Sb. tak, aby poskytnutá náhrada nebyla vyšší než zisk dosažitelný nebýt omezení. Úvaha soudu o aplikovatelnosti § 8 vyhlášky č. 55/1999 Sb. přitom podle dovolatelky neobstojí, předmětná vyhláška je prováděcím předpisem k lesnímu zákonu, výpočty v ní nemusí být pro účely náhrady újmy podle ZOPK konečné. Ustanovení § 8 vyhlášky č. 55/1999 Sb. stanoví náhradu škody za zničení lesního porostu, což však není v souladu s účelem § 58 ZOPK, jímž je náhrada skutečné újmy, tedy částky odpovídající zisku, který by žalobce mohl při hospodaření dosáhnout, nebýt omezení. Pokud by v daném případně nebyl žalobce omezen, aplikoval by na porosty chemický postřik (představující ekonomický náklad) za účelem snížení populace chrousta maďalového a ochrany lesních porostů. Zisk žalobce by v této situaci spočíval ve výnosu z obhospodařovaných porostů s odečtením nákladů na jejich chemické ošetření. Vyplacení plné újmy bez odečtení nákladů na letecký postřik by naopak bylo v rozporu s úpravou v ZOPK, jež, jak je zřejmé z § 58 odst. 4, tak § 58 odst. 5 ZOPK, předpokládá korekci částky stanovené podle prováděcího právního předpisu. Deklarovaná škoda na lesních porostech přitom vznikla v důsledku rozhodnutí z roku 2015, kdy probíhalo rojení chrousta maďalového, jenž má v dané oblasti čtyřletý vývojový cyklus, přičemž za roky 2015 a 2016 žalobce žádost o náhradu újmy nepodával, tudíž ani nebylo možné náklad na postřik zohledňovat. K výtce odvolacího soudu, že neporovnávala výši škody, která žalobci vznikla, s výší škody, jež by vznikla bez uplatnění omezení, žalovaná podotkla, že nezjišťuje efektivitu prováděných opatření a nezjišťuje, do jaké míry by byl letecký postřik účinný; nejde o skutečnosti, jež by bylo možné prokázat, přičemž jejich zjišťování by bylo jen k tíži žadatele o náhradu újmy. V dané situaci je však zjevné, že by žalobci bez omezení vznikly náklady na postřik, což při vyčíslení nároku nebylo zohledněno. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Žalobce ve vyjádření k dovolání zdůraznil, že vyhláška č. 55/1999 Sb. počítá toliko s hodnotou zničené věci, nikoliv s ekonomickou situací jejího vlastníka, přičemž okolnost, že znění § 58 odst. 5 ZOPK plně nekoresponduje s jeho prováděcími předpisy, nelze přičítat k tíži poškozeného vlastníka. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř