25 Cdo 462/2021 — Nejvyšší soud

25 Cdo 462/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 4. 2022 Spisová značka:25 Cdo 462/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.462.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Omezení vlastnictví (náhrada) Ušlý zisk Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:čl. 11 odst. 4 předpisu č. 2/1993 Sb. § 238 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb. § 58 odst. 2 předpisu č. 114/1992 Sb. § 58 odst. 5 předpisu č. 114/1992 Sb. § 8 předpisu č. 55/1999 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:19. 7. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 462/2021-103 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: Lesy České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, IČO 42196451, proti žalované: Česká republika – Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, se sídlem Kaplanova 1931/1, Praha 11, IČO 62933591, zastoupena JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, o 268.013 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 393/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 91 Co 243/2020-76, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 91 Co 243/2020-76, v části výroku I, jíž byl ohledně 238.673 Kč s 9,75% úrokem z prodlení z této částky ročně od 12. 5. 2019 do zaplacení změněn rozsudek soudu prvého stupně tak, že se žaloba zamítá, a ve výroku II o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. II. Dovolání v části, v níž směřovalo proti měnící části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 91 Co 243/2020-76, ohledně částky 29.340 Kč s 9,75% úrokem z prodlení z této částky ročně od 12. 5. 2019 do zaplacení, se odmítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 40 C 393/2019-46, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 268.013 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předmětem sporu je náhrada za ztížení lesního hospodaření za rok 2017 ve výši 238.673 Kč (z celkové částky 10.421.598 Kč již žalovaná 10.153.585 Kč uhradila) a náklady na znalecký posudek ve výši 29.340 Kč. Soud vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 17. 4. 2015, č. j. JMK 9493/2015, nebyl žalobci udělen souhlas k letecké aplikaci biocidů za účelem ošetření lesních porostů v ptačí oblasti Bzenecká Doubrava - Strážnické Pomoraví v době rojení chrousta maďalového v roce 2015, čímž mu byla odňata jediná možnost účinně regulovat přemnožení tohoto hmyzu, jenž v dané oblasti působí významné škody na lesních porostech. Soud dovodil, že nárok na náhradu podle § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, dále též jen „ZOPK“, kterou žalobci již žalovaná poskytla podle § 58 odst. 3 ve spojení s § 78 odst. 4 ZOPK, není důvodný, protože podle § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „o. z.“, se hradí skutečná škoda a ušlý zisk, avšak žalobci škoda nevznikla. Předmětná částka představuje ušetřené náklady na chemický postřik, který nebyl žalobce nucen pořídit a aplikovat právě pro zákaz zásahu proti hmyzu; přiznání takovéhoto domnělého nároku by bylo v rozporu s logikou a konstrukcí náhrady škody. Soud neaplikoval § 58 odst. 5 ZOPK, jenž podle jeho názoru „cílí na zamezení stavu, že by náhrada újmy přesáhla částku, která by byla rozdílem mezi situací při uplatnění omezení podle ZOPK a situací, kdy by tato omezení uplatněna nebyla“. Úhrada nákladů na zjištění škody (náklady na znalecký posudek) je předjímána toliko v § 14 odst. 3 vyhlášky č. 55/1999 Sb. u škod vzniklých mimořádným opatřením, o něž však v dané věci nešlo. S ohledem na dostatek odborného aparátu na straně žalobce by navíc nebylo možné mít náklady za účelně vynaložené. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, č. j. 91 Co 243/2020-76, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované, aby zaplatila žalobci 268.013 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Zdůraznil, že zákon o ochraně přírody a krajiny, který je ve vztahu k občanskému zákoníku předpisem speciálním, neupravuje jiné škody než ty, které byly upraveny tímto speciální předpisem, je proto třeba použít obecnou úpravu, tedy občanský zákoník. V souladu s výkladem tohoto předpisu jsou přitom škodou i skutečně vynaložené vedlejší náklady, jež jsou poškozeným vydány smysluplně, a to například na znalecký posudek. Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně mylně vyšel z toho, že se žalobce domáhá náhrady za postřik, aniž by jej provedl; žalobce však ve skutečnosti uplatnil nárok na náhradu za ztížení lesního hospodaření podle § 58 odst. 2 ZOPK, u nějž je výše náhrady určena zvláštními předpisy (§ 8 vyhlášky č. 55/1999 Sb.), jimiž je dán vzorec pro výpočet náhrady, aniž by v něm byl upraven údaj o ušetřených nákladech na letecký postřik. Ustanovení § 4 vyhlášky č. 335/2006 Sb. se přitom s ohledem na znění § 1 písm. b) tohoto předpisu nepoužije. Z toho je zřejmé, že žalovaná není oprávněna z uplatněného nároku žalobce na finanční náhradu újmy za ztížení lesního hospodaření odečíst hypotetické náklady na chemický postřik proti chroustu maďalovému; žalobce ostatně v daném roce ani neplánoval náklady na chemický postřik vynaložit. Žalovaná má podle § 58 odst. 2 ZOPK oprávnění snížit výši náhrady jen z důvodu, že by její celková výše přesáhla částku, jež je rozdílem mezi uplatněním omezení, a situací, za níž by tato omezení nebyla uplatněna, což však žalovaná nijak nezjišťovala a neporovnávala výši vzniklé škody se situací bez omezení. Soud tedy uzavřel, že požadavek žalobce na náhradu podle § 58 odst. 2 ZOPK vyčíslenou v souladu s § 8 vyhlášky č. 55/1999 Sb. je v plném rozsahu důvodný. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že rozhodnutí spočívá na právních otázkách, které Nejvyšší soud dosud neřešil. Dovolací soud se předně doposud nevyslovil k otázce, zda žadateli o náhradu újmy za ztížení lesního hospodaření ve smyslu § 58 ZOPK náleží kromě náhrady za samotnou újmu za ztížení lesního hospodaření také náhrada za skutečně vynaložené vedlejší náklady, v daném případě tedy náklady na vyhotovení znaleckého posudku. Podle dovolatelky zákon o ochraně přírody zakládá speciální soukromoprávní nárok zakotvený ve veřejnoprávním předpise, odvíjející se od povinnosti strpět omezení lesního či zemědělského hospodaření ve veřejném zájmu na ochraně přírody a krajiny, jenž vniká z jiného titulu než náhrada škody, jejíž obecnou úpravu v občanském zákoníku tudíž nelze na daný nárok aplikovat. Za neřešenou pokládá též otázku, zda žalovaná jakožto orgán ochrany přírody příslušný k poskytnutí náhrad za ztížení lesního hospodaření je podle § 58 odst. 5 věty druhé ZOPK oprávněna upravit výši vyplacené újmy vypočtené na základě vyhlášky č. 55/1999 Sb. tak, aby poskytnutá náhrada nebyla vyšší než zisk dosažitelný nebýt omezení. Úvaha soudu o aplikovatelnosti § 8 vyhlášky č. 55/1999 Sb. přitom podle dovolatelky neobstojí, předmětná vyhláška je prováděcím předpisem k lesnímu zákonu, výpočty v ní nemusí být pro účely náhrady újmy podle ZOPK konečné. Ustanovení § 8 vyhlášky č. 55/1999 Sb. stanoví náhradu škody za zničení lesního porostu, což však není v souladu s účelem § 58 ZOPK, jímž je náhrada skutečné újmy, tedy částky odpovídající zisku, který by žalobce mohl při hospodaření dosáhnout, nebýt omezení. Pokud by v daném případně nebyl žalobce omezen, aplikoval by na porosty chemický postřik (představující ekonomický náklad) za účelem snížení populace chrousta maďalového a ochrany lesních porostů. Zisk žalobce by v této situaci spočíval ve výnosu z obhospodařovaných porostů s odečtením nákladů na jejich chemické ošetření. Vyplacení plné újmy bez odečtení nákladů na letecký postřik by naopak bylo v rozporu s úpravou v ZOPK, jež, jak je zřejmé z § 58 odst. 4, tak § 58 odst. 5 ZOPK, předpokládá korekci částky stanovené podle prováděcího právního předpisu. Deklarovaná škoda na lesních porostech přitom vznikla v důsledku rozhodnutí z roku 2015, kdy probíhalo rojení chrousta maďalového, jenž má v dané oblasti čtyřletý vývojový cyklus, přičemž za roky 2015 a 2016 žalobce žádost o náhradu újmy nepodával, tudíž ani nebylo možné náklad na postřik zohledňovat. K výtce odvolacího soudu, že neporovnávala výši škody, která žalobci vznikla, s výší škody, jež by vznikla bez uplatnění omezení, žalovaná podotkla, že nezjišťu