25 Cdo 5640/2017 — Nejvyšší soud

25 Cdo 5640/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 3. 2018 Spisová značka:25 Cdo 5640/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.5640.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Zpětná účinnost právních předpisů Přechodná (intertemporální) ustanovení Dotčené předpisy:§ 36 odst. 3 předpisu č. 44/1988Sb. § 101 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:11. 6. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 5640/2017-127 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobců: a) J. P. a b) A. P., oba zastoupeni Mgr. Janem Balciarem, advokátem se sídlem U Studánky 250/3, Praha 7, proti žalovanému: hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem magistrátu Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2, o 168.871,71 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 325/2014, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, č. j. 11 Co 136/2017-105, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 8. 2017, č. j. 14 C 325/2014-77, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 168.871,40 Kč s příslušenstvím a nahradit jim náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že v noci z 28. 5. na 29. 5. 2014 došlo k propadu půdy na pozemku žalobců před jejich rodinným domem v P. Žalobci následně provedli sanaci propadliny a náklady za takto nezbytně provedené práce požadovali po žalovaném. Pravděpodobnou příčinou propadu byl vznik volné prostory v nedostatečně zhutněném zásypu 15 metrů hluboké šachty, vyhloubené v šedesátých letech minulého století, v důsledku mimořádných přívalových srážek. Pasivní věcnou legitimaci žalovaného dovodil ze skutečnosti, že šachtu nechala vyhloubit Výstavba hlavního města Prahy – výstavba inženýrských staveb (dále jen „VHMP-VIS“), jejímž právním nástupcem je Útvar hlavního architekta hl. města Prahy, jehož zřizovatelem je žalovaný. Soud dospěl k závěru, že odpovědnost žalovaného za škodu je dána dle § 36 odst. 3 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, neboť je zde příčinná souvislost mezi přítomností špatně zasypané šachty, vyhloubené za účelem zajištění důlního díla, a propadem půdy. K námitce žalovaného dodal, že k porušení prevenční povinnosti žalobců nedošlo, jelikož jejich pozemek byl určen k zástavbě, pro výstavbu svého rodinného domu získali příslušné stavební povolení a pozemek nijak nadměrně nezatížili. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2017, č. j. 11 Co 136/2017-105, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že jeho závěr o pasivní věcné legitimaci žalovaného je nepřezkoumatelný, neboť z něj nevyplývá, na základě jakých úvah dospěl k tomu, že žalovaný je právním nástupcem VHMP-VIS. Otázka nástupnictví je otázkou právní, musí vycházet z rozhodných skutečností, přičemž nejsou-li účastníky učiněny nespornými, musí být prokázány příslušnými důkazy. Takovým důkazem přitom nemůže být pouze zpráva České geologické služby p. o., se kterou se soud prvního stupně spokojil a učinil z ní nepřezkoumatelné závěry. Z označení „Výstavba hlavního města Prahy – výstavba inženýrských staveb“ dle odvolacího soudu nelze bez dalšího dovodit, o jaký subjekt se mělo jednat a zda byl ve své době vůbec nadán právní subjektivitou. Z žalobních tvrzení navíc nelze vyčíst, z jakých konkrétních skutečností lze dovozovat, že za jednání takového subjektu odpovídá v současné době žalovaný. Za správný přitom odvolací soud nepovažoval ani postup soudu prvního stupně, který na danou věc aplikoval horní zákon z roku 1988, účinný ode dne 1. 7. 1988, který se dle odvolacího soudu nemůže vztahovat na jednání, k němuž mělo dojít o více než 20 let dříve. Dle něj je třeba posuzovat předpoklady pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu podle právních předpisů účinných v čase zasypání šachty, tedy tehdejšího zákona č. 41/1957 Sb., o využití nerostného bohatství (horní zákon) - dále jen „horní zákon z roku 1957“, případně ustanovení obecných předpisů, tedy zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky zpětné působnosti horního zákona z roku 1988, konkrétně jeho ustanovení o odpovědnost za důlní škodu, na jednání učiněné před účinností tohoto zákona, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a otázky týkající se povinnosti tvrzení a důkazního břemene žalobce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé se domnívají, že daná věc by měla být posuzována dle horního zákona z roku 1988 s ohledem na okamžik vzniku škody, neboť přechodná ustanovení tohoto zákona neřeší jejich situaci, § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), se vztahuje pouze na případy deliktní odpovědnosti za újmu, přičemž odpovědnost za důlní škodu dle zmíněného horního zákona má objektivní charakter, tedy není nutné zkoumat, zda žalovaný porušil právní povinnost. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, dovolatelé dále namítají, že je odvolací soud zatížil nepřiměřeným břemenem tvrzení a důkazním břemenem ohledně právního nástupnictví VHMP-VIS a pasivní věcné legitimace žalovaného. Domnívají se, že předložili dostatečná tvrzení a podložili je důkazy, přičemž další již nemohou poskytnout z důvodu objektivního informačního deficitu, který by však měl odstranit žalovaný, jelikož disponuje potřebnými dokumenty. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. a z části první čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky zpětné účinnosti horního zákona z roku 1988, konkrétně jeho ustanovení o odpovědnosti za důlní škodu, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Z hlediska dovolacího důvodu, jak jej žalobci uplatnili, je rozhodující posouzení přípustnosti aplikace zákona č. 44/1988 Sb., konkrétně jeho ustanovení o náhradě škody způsobené v důsledku důlní činnosti (§ 36 odst. 3), na činnost žalovaného (jeho právního předchůdce) provozovanou v 60. letech 20. století, ze které žalobcům vznikla v roce 2014 škoda. Obecně platí, že nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak (zcela nebo jen zčásti) než dosavadní právní úprava, může mít vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností, je-li jeho vztah k dosavadnímu předpisu založen na principu tzv. zpětné účinnosti (retroaktivity). Jelikož výše zmíněný horní zákon neobsahuje přechodná ustanovení, podle kterých by bylo možné určit rozhodnou právní úpravu pro posuzovanou věc, musí být východiskem úvah zásady, ze kterých vychází při řešení otázky zpětné účinnosti právních předpisů obecná nauka právní. Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Pravá zpětná účinnost není v českém právním řádu přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvět