25 Cdo 652/2020 — Nejvyšší soud

25 Cdo 652/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 9. 2020 Spisová značka:25 Cdo 652/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.652.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Ochrana osobnosti Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 12. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 3477/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 652/2020-300 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) M. M., narozený XY, b) H. V., narozená XY, oba bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, proti žalované: T. N., se sídlem XY, IČO XY, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 75/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2019, č. j. 3 Co 28/2019-263, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. 32 C 75/2013-221, zamítl žalobu, jíž se každý ze žalobců domáhal po žalované zaplacení částky 300.000 Kč a uveřejnění omluvy ve znění: „Omluva panu M. M. a paní H. V. Dne XY jsme při vysílání hlavní zpravodajské relace XY informovali o podezření z údajné trestné činnosti třetích osob, označovanou jako jeden z největších daňových úniků v historii, se kterou jsme neoprávněně a opakovaně spojovali jméno pana M. M. a paní H. V. a v souvislosti s tím jsme neoprávněně vytkli panu M. M. jeho minulost, čímž jsme se dopustili narušení jejich soukromých práv a neoprávněného zásahu do jejich osobnostních práv. Za to se panu M. M. a paní H. V. omlouváme.“; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o žalobě na náhradu nemajetkové újmy, která měla být žalobcům způsobena odvysíláním reportáže informující o trestní věci, v níž jako jeden z obviněných figuroval syn žalobce a) A. M. Po provedeném dokazování soud uzavřel, že ve věci nelze dovodit neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců. Jméno žalobkyně b) bylo v předmětné reportáži uvedeno toliko v souvislosti s tím, že je manželkou žalobce a), což je všeobecně známá skutečnost. To, že byl žalobce a) v minulosti vazebně stíhán, bylo v řízení prokázáno, údaj v tomto směru proto nelze považovat za nepravdivý, stejně jako sdělení, podle něhož vazba hrozila v souvislosti s probíhajícím trestním řízením rovněž jeho synovi. V reportáži pak nezaznělo, že by byl žalobce a) za jakoukoli trestnou činnost odsouzen. Jmenovaný dostal celkem třikrát prostor k vyjádření, čehož využil, přičemž ze způsobu jeho projevu je zřejmé, že nahrávání bylo se zástupci žalované domluveno. Reportáž jako taková sledovala legitimní cíl, tj. informovat o závažné trestné činnosti, byla vyvážená, relativně krátká a z jejího obsahu nelze dovodit, že by žalobci měli mít s předmětnou trestní věcí cokoli společného, než rodinný vztah k A. M. Vzhledem k tomu, že informace o trestním řízení byly žalovanou uveřejněny pravdivě, se pak nemůže jednat ani o porušení principu presumpce neviny (ostatně v tomto směru by žalobci ani nebyli vůči žalované aktivně věcně legitimováni, neboť se jich dané trestní stíhání nikterak netýkalo). Výroky o žalobcích byly svou povahou neutrální, obsah ani forma nebyly nepřiměřené a bylo-li vůči někomu užito kritiky, byl to výhradně syn žalobce a). K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2019, č. j. 3 Co 28/2019-263, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Plně se ztotožnil se skutkovými zjištěními městského soudu i s jeho právním posouzením. Uzavřel, že reportáž odvysílaná dne 8. 12. 2012 byla v zásadě založena na pravdivých údajích a že z jejího obsahu nelze jakýkoli neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců dovodit. Skutečnost, že žalovaná i ve zpravodajství preferuje především osoby mediálně známé, čímž se zpravidla snaží zvýšit svou sledovanost, existenci takového zásahu sama o sobě neprokazuje. Žalobci v pozici známých osobností, tzv. celebrit, musí strpět vyšší míru zájmu médií a jejich kritiky, což se týká i projednávané věci. Bylo-li namítáno, že předmětnou reportáží došlo k porušení presumpce neviny syna žalobce a), pak takové porušení nepředstavovalo předmět sporu, neboť jmenovaný nebyl účastníkem řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním. Namítají, že soudy obou stupňů na ně nepřípustně přenesly povinnost prokazovat nepravdivost tvrzení obsažených v předmětné reportáži, ačkoli by to měl být vždy původce zásahu, kdo by měl prokázat, že jím uváděné údaje jsou pravdivé. Mají za to, že zveřejněním osobních údajů a podoby syna žalobce a), potažmo zdůrazněním jeho rodinných vazeb k žalobcům došlo rovněž k porušení jejich osobnostních práv, v souvislosti s čímž poukazují především na judikaturu vztahující se k výkladu § 8d zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „trestní řád“). Nepřípustnou dehonestací žalobce a) pak bylo rovněž zveřejnění údaje o jeho dřívějším vazebním stíhání (tzv. výčitka trestního stíhání). Občanskoprávní ochrana může být podle českého práva poskytnuta také proti skutkovým tvrzením, která jsou pravdivá, jsou-li podávána difamačním způsobem, což je právě případ předmětné reportáže, v níž byla informace o dřívějším omezení žalobce a) na svobodě v rámci využití institutu vazby dána do souvislosti s trestní věcí jeho syna, o níž se hovoří jako o jedné z největších, které kdy policie řešila, a to aniž by bylo současně zmíněno, že stíhání žalobce a) skončilo pravomocným zproštěním obžaloby. Jsou přesvědčeni, že ve vztahu k žalobci a), jakož i jeho synovi, byla porušena zásada presumpce neviny a že informace o totožnosti A. M. jako jednoho z obviněných v probíhajícím trestním řízení se staly předmětem nelegálního a nepřípustného poskytování informací některým médiím ze strany policie. Pochybení pak spatřují rovněž v tom, že se žalovaná zaměřila především na zdůrazňování rodinných vazeb na úkor informací o předmětné trestní věci, potažmo že v souvislosti s trestním řízením informovala výhradně o synovi žalobce a), ačkoli v něm bylo obviněno celkem osm osob. Činnost žalované označují za bulvár, jenž se vydává za seriózní, objektivní a pravdivé zpravodajství, avšak ve skutečnosti narušuje soukromí osob a ohrožuje jejich zdraví a bezpečnost nevyváženými a nepravdivými reportážemi vedenými s cílem poškodit dotčené osoby a zvýšit vlastní sledovanost. Jsou přesvědčeni, že takovou činnost nelze považovat za zpravodajství, a označuje-li ji tak žalovaná, dopouští se nekalosoutěžního jednání a klamání spotřebitelů. Nalézacím soudům vytýkají, že ani jeden z nich neprovedl test proporcionality řešící střet práva na svobodu projevu a práva na ochranu osobnosti. V neposlední řadě mají za to, že odvolací soud zcela pominul námitky a důkazy, které žalobci předložili společně s podaným odvoláním a které nastaly (vznikly) až po jeho vyhlášení [§ 205a písm. f) o. s. ř.], resp. nikterak se s nimi v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal. Rovněž pak nesouhlasí s tím, jakým způsobem nalézací soudy odůvodnily neprovedení důkazu texty „XY“ a „Nevlastní syn V., zatkli ho za daňové úniky“. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření zpochybnila předestřenou dovolací argumentaci žalobců a vyjádřila souhlas jak se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, tak s jeho právními závěry. Navrhla, aby dovolací soud podané dovolání odmítl, popř. zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem (§ 241 o. s. ř.), avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení rozhodných právních otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Při střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, č