25 Cdo 670/2005 — Nejvyšší soud

25 Cdo 670/2005 citace  Právní věta:Jestliže ten, kdo způsobil škodu při plnění pracovních či služebních úkolů nebo v souvislosti s tím, porušil právní povinnost zaviněně, přičítá se zavinění té právnické či fyzické osobě, která namísto přímého škůdce odpovídá za škodu a která je tak povinna i k náhradě nákladů zdravotní pojišťovny ve smyslu zvláštního ustanovení § 20a zákona č. 550/1991 Sb. (nyní ustanovení § 55 zákona č. 48/1997 Sb.) Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 5. 2006 Spisová značka:25 Cdo 670/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.670.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada nákladů zdravotní pojišťovně Dotčené předpisy:§ 420 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. § 55 odst. 2 předpisu č. 48/1997Sb. § 20a odst. 2 předpisu č. 550/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:49 / 2007 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 670/2005 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra České republiky proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o 585.820,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 8 C 273/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2005, č. j. 17 Co 471/2002-174, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 21. 10. 2002, č. j. 8 C 273/99-116, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 585.820,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 6. 10. 1994 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předchozí rozsudek okresního soudu ze dne 23. 9. 1999, č. j. 8 C 273/97-82, jímž byla žaloba zamítnuta, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2002, č. j. 13 Co 872/99-95a, a věc byla vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že v tomto sporu o nároku zdravotní pojišťovny podle  § 20a zákona č. 550/1991 Sb. je dána pasivní legitimace státu. Za stát podle odvolacího soudu v řízení jedná ministerstvo vnitra. Činnost policisty P. N., při níž byl poraněn policista J. B., který na následky zranění zemřel, měla totiž přímou souvislost s plněním jeho služebních povinností a nejednalo se o exces, přestože si počínal v hrubém rozporu se služebními předpisy. Rozhodnutí soudu vychází ze zjištění, že P. N. se dne 16. 3. 1994 v šatně v budově Policie ČR ve Z. připravoval do služby a při zasouvání nabité a nezajištěné služební pistole do pouzdra na opasku mu pistole upadla na zem, došlo k výstřelu a ke zranění přítomného policisty J. B., který na následky zranění a v důsledku sepse dne 12. 5. 1994 zemřel. P. N. byl v trestním řízení pravomocně uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 a 2 trestního zákona, neboť jinému způsobil smrt, přičemž tento čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, neboť měl povinnost mít pistoli zajištěnou, což konstrukce zbraně umožňovala, pojistka pistole byla funkční a u pistole nebyla zjištěna žádná individuální závada. Okresní soud, vázán právním názorem odvolacího soudu, dovodil, že zasouvání služební pistole do pouzdra v šatně budovy policie v rámci přípravy policisty do služby je činnost mající přímou souvislost s plněním služebních povinností, a nešlo o exces, přestože si P. N. při této činnosti počínal v hrubém rozporu s předpisy, neboť neměl pistoli zajištěnou. Soud uzavřel, že nárok na náhradu nákladů vynaložených na péči hrazenou zdravotním pojištěním, který má zdravotní pojišťovna podle ust. § 20a zákona č. 550/1991 Sb. proti třetím osobám, je ve smyslu § 420 odst. 2 obč. zák. dán proti žalovanému státu vzhledem k tomu, že P. N. se dopustil zaviněného protiprávního jednání v době, kdy byl ve služebním poměru u Policie ČR a nejednalo se při jeho činnosti o exces. Výši nároku pak určil podle stanovených sazeb a paušálů za ošetření. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 1. 2005, č. j. 17 Co 471/2002-174, rozsudek okresního soudu změnil jen tak, že zamítl žalobu na zaplacení 16 % úroku z prodlení ročně z částky 585.850,- Kč za dobu od 6. 10. 1994 do 28. 4. 1997, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením, které koresponduje s právním názorem vysloveným odvolacím soudem ve zrušujícím usnesení. Předpoklady vzniku nároku zdravotní pojišťovny se posuzují podle zvláštního právního předpisu, jímž je zákon č. 550/1991 Sb., avšak při řešení otázky, koho je možno považovat za třetí osobu, vůči které má zdravotní pojišťovna nárok na náhradu škody podle § 20a zákona č. 550/1991 Sb., je třeba použít občanský zákoník, zejména jeho § 420 odst. 2. Ve smyslu tohoto ustanovení lze za „třetí“ osobu odpovědnou za škodu považovat tu fyzickou či právnickou osobu, při jejíž činnosti byla způsobena škoda těmi, kteří byli k této činnosti použiti. P. N. při přípravě do služby sice hrubým způsobem porušil služební předpisy a dopustil se trestného činu, avšak toto jeho jednání nelze považovat za exces z činnosti mající přímou souvislost s plněním jeho služebních povinností. Vzhledem k tomu, že žalobkyně zaslala výzvu k plnění ze dne 13. 9. 1994 Policii České republiky, která není právnickou osobou ani nemá způsobilost být účastníkem soudního řízení, není tato výzva řádně uplatněným nárokem. Výzvou k náhradě škody je proto až platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 4. 1997, č. j. 5 C 62/97-4, který byl žalované doručen společně s žalobou dne 25. 4. 1997, a od následujícího dne se žalovaná dostala do prodlení. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ohledně úroku z prodlení za období od 6. 10. 1994 do 25. 4. 1997 žalobu zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Namítá, že soud po právní stránce nesprávně posoudil jednání P. N., k němuž sice došlo v souvislosti s přípravou na výkon služby příslušníka policie, avšak právě exces vylučuje souvislost jeho protiprávního činu s plněním služebních povinností. Poukazuje na to, že v daném případě se nejedná o vztah odpovědnosti za škodu, nýbrž o odvozený právní vztah vyplývající z práva na regres zdravotní pojišťovny vůči tomu, kdo se dopustil zaviněného protiprávního jednání. Protiprávním jednáním policisty vznikla škoda především poškozenému J. B., popř. zdravotnickému zařízení, kde byl léčen. Teprve dodatečně vznikla škoda zdravotní pojišťovně poté, co zaplatila náklady léčby nemocnici, s níž je v právním vztahu na základě systému zdravotního pojištění. Dovozuje, že žalobkyně měla správně uplatňovat svůj nárok na regresní náhradu proti P. N., který se dopustil trestného činu. Stát nemůže podle názoru dovolatelky odpovídat pojišťovně na základě speciální právní úpravy v zákoně č. 550/1991 Sb., protože se nemohl dopustit zaviněného protiprávního jednání, a to z toho důvodu, že jeho odpovědnost je vždy odpovědností objektivní bez ohledu na zavinění. Namítá, že odvolací soud nesprávně zhodnotil otázku, zda protiprávní jednání policisty P. N. bylo excesem, neboť právě spáchání trestného činu se s plněním služebních povinností neslučuje a je s nimi v přímém rozporu. Nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu ohledně úroku z prodlení vzhledem k okamžiku, od kterého se žalovaná dostala do prodlení, neboť úrok z prodlení mohl být přiznán až od 8. 2. 2002, kdy odvolací soud zrušil původní zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a vyslovil závazný právní názor – dle žalované nesprávný – z něhož teprve bylo možno odvodit žalobcův úspěch ve sporu a vznik pohledávky. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že z ust. § 420 odst. 2 obč. zák. a zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků PČR, vyplývá, že policisté neodpovídají přímo poškozeným subjektům za škody způsobené při činnosti, jež je v přímé souvislosti s plněním služebních povinností, a tím jsou i úkony potřebné k výkonu služby, během služby obvyklé nebo úkony nutné před počátkem nebo po skončení služby. Jestliže pracovník způsobil škodu v rámci plnění úkolů organizace zaviněně, nemůže se organizace zprostit odpovědnosti. Protiprávní jednání P. N. z hlediska věcného, účelového a místního vztahu nelze posoudit jako exces a