25 Cdo 765/2024 — Nejvyšší soud

25 Cdo 765/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2025 Spisová značka:25 Cdo 765/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.765.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Vyvlastnění Dotčené předpisy:§ 23 odst. 4 předpisu č. 184/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:9. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 765/2024-136 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: M. J., zastoupený Mgr. Markétou Runštukovou, advokátkou se sídlem Jeremenkova 1021/70, Praha 4 - Braník, proti žalovanému: Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČO 65993390, se sídlem Čerčanská 2023/12, Praha 4 - Krč, zastoupený Mgr. Jiřím Sitou, advokátem se sídlem Ovocný trh 573/12, Praha, o zaplacení 90 810,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 33/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2023, č. j. 53 Co 308/2023-108, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2023, č. j. 53 Co 308/2023-108, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 6. 2023, č. j. 40 C 33/2023-74, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 8. 2023, č. j. 40 C 33/2023-79, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. 6. 2023, č. j. 40 C 33/2023-74, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 8. 2023, č. j. 40 C 33/2023-79, zamítl žalobu na zaplacení 90 810,50 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. V řízení o náhradu škody sestávající z výdajů vynaložených na právní služby a znalecký posudek v souvislosti s vyvlastňovacím řízením vyšel ze zjištění, že dne 6. 12. 2021 bylo na základě žádosti žalovaného zahájeno vyvlastňovací řízení. Jeho účastníky byli žalobce jakožto vyvlastňovaný a žalovaný jakožto vyvlastnitel. Na základě zpětvzetí žádosti žalovaným vyvlastňovací úřad vyvlastňovací řízení usnesením zastavil. Žalobce v souvislosti s vyvlastňovacím řízením vynaložil za právní služby a znalecký posudek celkem 90 810,50 Kč. Obvodní soud nárok žalobce na náhradu škody posoudil podle § 2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a § 23 odst. 4 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), a dospěl k závěru, že nárok žalobci nevznikl. Náklady na znalecký posudek a na odměnu advokáta považoval z procesního hlediska za náklady řízení, které se ve vyvlastňovacím řízení podle § 79 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, nenahrazují, neboť se nejedná o řízení sporné, a náklady řízení si tak každý z účastníků nese sám. Proto není možné je považovat za škodu nahraditelnou podle § 23 odst. 4 zákona o vyvlastnění. Navíc žalobce navzdory poučení soudu dostatečně netvrdil, jakou povinnost žalovaný svým jednáním porušil. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2023, č. j. 53 Co 308/2023-108, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a sám rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se (s výjimkou úvahy ohledně prokazování porušení povinnosti žalovaným) s jeho právním posouzením. Žalobce za škodu označuje náklady řízení vynaložené ve vyvlastňovacím řízení. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 7 As 335/2016-52, je však nárok podle § 23 odst. 4 zákona o vyvlastnění hmotněprávním nárokem, který nelze ztotožnit či zaměňovat s nárokem na náhradu nákladů řízení podle § 79 správního řádu. O těchto nákladech by muselo být rozhodnuto výhradně v rozhodnutí, kterým se správní řízení končilo (tedy v rozhodnutí o zastavení vyvlastňovacího řízení), a je vyloučeno, aby o nich rozhodovaly civilní soudy jako o hmotněprávním nároku. 3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly doposud dovolacím soudem řešeny. Dovolatel je přesvědčen, že skutková podstata náhrady škody podle § 23 odst. 4 zákona o vyvlastnění zakotvuje objektivní odpovědnost vyvlastnitele, který vzal žádost o vyvlastnění zpět, tedy předpokladem vzniku nároku není jeho protiprávní jednání, jak se mylně domníval soud prvního stupně. Předpokladem pro odpovědnost vyvlastnitele je pouze zpětvzetí žádosti, vznik škody nebo jiné újmy vyvlastňovaného a absence liberačního důvodu. Škodou nebo jinou újmou ve smyslu § 23 odst. 4 zákona o vyvlastnění lze podle dovolatele rozumět i náklady vynaložené na právní zastoupení a na znalecký posudek. To odpovídá účelu zakotvení skutkové podstaty náhrady škody při zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu do zákona o vyvlastnění, kterým se zákonodárce snažil preventivně předejít podávání žádostí, pro které nejsou splněny zákonné podmínky, popř. které jsou šikanózní. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. 4. Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu a navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), a je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky povahy škody nebo jiné újmy ve smyslu § 23 odst. 4 zákona o vyvlastnění, která nebyla dosud za daných skutkových okolností dovolacím soudem řešena. Dovolání je důvodné. 6. Podle § 23 odst. 4 zákona o vyvlastnění zastaví-li vyvlastňovací úřad vyvlastňovací řízení z důvodu zpětvzetí žádosti, je vyvlastnitel povinen nahradit vyvlastňovanému škodu a jinou újmu, která mu vznikla v souvislosti s podáním žádosti, ledaže by ke škodě nebo jiné újmě došlo i jinak. 7. Podle § 79 odst. 1 až 3 správního řádu jsou náklady řízení zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně správního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočné a odměna za zastupování. Rozhodnutí ve věci nákladů řízení může být ve výrokové části jiného rozhodnutí nebo může být vydáno samostatně; lze je vydat i v průběhu řízení. Rozhodnutí se oznamuje pouze osobám, jichž se týká. Nestanoví-li zákon jinak, nese správní orgán nebo dotčený orgán (§ 136) a účastník své náklady. 8. Ustanovení § 23 odst. 4 zákona o vyvlastnění představuje skutkovou podstatu náhrady škody založené na objektivní odpovědnosti vyvlastnitele. Předpokladem jeho odpovědnosti není zavinění a ani protiprávní jednání; v řízení tudíž nebylo nezbytné zkoumat, zda vyvlastnitel zpětvzetím své žádosti porušil svou právní povinnost či nikoli. Předpokladem odpovědnosti je pouze zpětvzetí žádosti, vznik škody nebo jiné újmy v souvislosti s podáním žádosti, a absence liberačního důvodu (že by škoda či jiná újma nastala, i kdyby nebyla podána žádost o vyvlastnění). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 7 As 335/2016-52, představuje § 23 odst. 4 zákona o vyvlastnění hmotněprávní nárok uplatnitelný v občanskoprávním řízení, který nelze zaměňovat či ztotožňovat s otázkou náhrady nákladů řízení podle § 79 správního řádu. O tomto soukromoprávním nároku tak nemohou rozhodovat správní orgány ve správním řízení. Z citovaného rozsudku, o jehož závěr odvolací soud opřel své zamítavé rozhodnutí, však nevyplývá, že by náklady na právní služby či na zpracování posudku o ceně nemovitostí byly náklady řízení a nikoli majetkovou újmou vzniklou v důsledku zahájení vyvlastňovacího řízení. Nejvyšší správní soud jen konstatuje, že jde o hmotněprávní nárok, o němž rozhoduje soud v občanském soudním řízení. 9. Otázkou tedy je, zda lze pod tento nárok podřadit a za škodu a jinou újmu ve smyslu § 23 odst. 4 zákona o vyvlastnění považovat náklady, které vyvlastňovaný v reakci na podání žádosti o vyvlastnění vynaložil na právní zastoupení a na znalecký posudek. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu k § 142 o. s. ř. má nárok na náhradu nákladů řízení základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, publikované pod číslem 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo