25 Cdo 78/2002 — Nejvyšší soud

25 Cdo 78/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 4. 2003 Spisová značka:25 Cdo 78/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.78.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 448 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 78/2002 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyň a/ J. M., a b/ nezletilé T. M., zastoupené matkou J. M., obou zastoupených advokátem, proti žalované S. U., o náhradu nákladů na výživu pozůstalých, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 C 57/99, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. září 2001, č. j. 11 Co 823/2000-67, takto : I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. září 2001, č. j. 11 Co 823/2000-67, ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2000, č. j. 10 C 57/99 - 41, o zamítnutí žaloby první žalobkyně na placení částky 2.000,- Kč měsíčně od 1. 6. 1997, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení; dovolání druhé žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se odmítá . II. Řízení o dovolání obou žalobkyň proti výroku rozsudku Okresního soudu ze dne 28. 8. 2000, č. j. 10 C 57/99 - 41, jímž byla zamítnuta žaloba první žalobkyně, se zastavuje . O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhaly, aby soud uložil žalované povinnost hradit každé z nich náklady na výživu peněžitým důchodem ve výši 2.000,- Kč měsíčně od 1. 6. 1997. Žalobu odůvodnily tím, že žalovaná odpovídá za škodu vzniklou usmrcením T. H., otce nezletilé druhé žalobkyně, který oběma žalobkyním poskytoval výživu; druhé žalobkyni přispíval od jejího narození na výživu částkou 2.000,- Kč měsíčně a stejnou měsíční částku poskytoval i na uspokojování potřeb její matky (první žalobkyně), a to i v době před narozením dítěte. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 8. 2000, č. j. 10 C 57/99 - 41, žalobu obou žalobkyň zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že T. H. zemřel 18. 5. 1997 následkem dopravní nehody, kterou zavinila žalovaná při jízdě osobním automobilem po předchozím požití alkoholu a bez řidičského oprávnění. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 1998, sp. zn. 11 C 21/98, bylo určeno, že T. H. je otcem nezletilé T. M., nar. 30. 1. 1997, z matky J. M. Dále bylo zjištěno, že jmenovaný přispíval na výživu nezl. žalobkyně od jejího narození měsíčně částkou 1.500,-Kč až 2.000,- Kč měsíčně a finančně se podílel i na dalších nákladech na zabezpečení jejích potřeb; s první žalobkyní nikdy nežil ve společné domácnosti, pořizoval jen různé nákupy apod. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je dána odpovědnost žalované za škodu podle § 420 odst. 2 obč. zák., přičemž shledal padesáti procentní spoluzavinění poškozeného H. na dopravní nehodě. Při zkoumání opodstatněnosti nároku nezl. žalobkyně na náhradu nákladů na výživu považoval za nepochybné, že je pozůstalou ve smyslu ust. § 448 odst. 1 obč. zák. a že nárok na výživné (§ 85 zákona o rodině) má v rozsahu, v jakém jí zesnulý přispíval na výživu, tj. ve výši 2.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že její výživa je pokryta přiznaným sirotčím důchodem ode dne úmrtí zemřelého ve výši 2.379 Kč,- a po valorizaci ve výši 2.433,- Kč měsíčně, soud žalobě nezl. žalobkyně nevyhověl. První žalobkyně dle názoru soudu prvního stupně není pozůstalou s nárokem na peněžitý důchod ve smyslu § 448 obč. zák., neboť se zemřelým nikdy nežila ve společné domácnosti, a pokud se zesnulý T. H. podílel na pořizování různých nákupů, nejednalo se o plnění pravidelné. K odvolání obou žalobkyň Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 9. 2001, č. j. 11 Co 823/2000-67, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ve věci samé ve vztahu k první žalobkyni potvrdil, ve vztahu k druhé žalobkyni jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a „žalobkyním přiznal právo podat dovolání“. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a řízení doplnil zprávou České správy sociálního zabezpečení, ze které zjistil, že sirotčí důchod pro nezl. žalobkyni je vyplácen v částce 2.490,- Kč měsíčně. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že první žalobkyni uplatněný nárok nenáleží, neboť s ním nežila ve společné domácnosti a neprokázala, že jí zemřelý T. H. výživu fakticky poskytoval; proto jí nepovažoval za pozůstalou ve smyslu ustanovení § 448 odst. 1 obč. zák. Pokud zesnulý zajišťoval např. různé nákupy či hradil víkendové pobyty, jednalo se o plnění příležitostné, nikoliv pravidelné, které by odpovídalo charakteru výživného. Ohledně nároku nezl. žalobkyně na náhradu nákladů na výživu shodně se soudem prvního stupně dovodil, že jej uplatnila důvodně, neboť se jedná o pozůstalou ve smyslu ustanovení § 448 odst. 1 obč. zák.; okresnímu soud avšak vytkl, že při určení výše nákladů na výživu vycházel nesprávně z částek, které jí zemřelý poskytoval, ačkoliv rozsah nároku se řídí rozsahem výživy, kterou byl zemřelý otec povinen ve smyslu § 85 a § 96 zákona o rodině nezletilé poskytovat s přihlédnutím k tomu, v jaké míře zemřelý rodič o dítě osobně pečoval. Protože soud prvního stupně se z těchto hledisek věcí nezabýval, rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, a krajský soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve vztahu k druhé žalobkyni zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud proti svému rozsudku připustil ve vztahu k první žalobkyni dovolání k otázce výkladu pojmu pozůstalý ve smyslu ust. § 448 odst. 1 obč. zák. a dále k otázce stanovení rozsahu nákladů na výživu dětí s přihlédnutím k poskytovanému sirotčímu důchodu. Proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba první žalobkyně, a proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, podaly žalobkyně dovolání. Nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že první žalobkyni nelze považovat za pozůstalou ve smyslu ust. § 448 odst. 1 obč. zák. z důvodu, že se zemřelým nežila ve společné domácnosti a že neprokázala, že jí zemřelý fakticky výživu poskytoval. Poukazují na účastnickou výpověď první žalobkyně, která uvedla, že zemřelý T. H. jí před i po narození dítěte přispíval částkou 2.000,- Kč měsíčně a že kromě toho platil i různé nákupy, které částečně kryly potřeby obou žalobkyň, což před soudem potvrdil i svědek V. H., otec zemřelého. Podle jejich názoru měly soudy obou stupňů při svých úvahách o poskytovaném plnění přihlédnout i k tomu, že v době úmrtí T. H. byly nezl. žalobkyni necelé 4 měsíce. Výklad § 448 odst. 1 obč. zák., který zaujaly, považují dovolatelky za nesprávný, neboť z tohoto ustanovení nevyplývá nutnost, aby pozůstalí vedli se zemřelým společnou domácnost. V této souvislosti poukazují na Komentář k občanskému zákoníku autorů J. B. a M. H., vydaný nakladatelstvím Linde, rok 1996, v němž se uvádí, že nárok na peněžitý důchod mají osoby, kterým zemřelý poskytoval výživu, že může jít o plnění doplňkové, i když pravidelné, a že se nevyžaduje odkázanost na výživu zemřelého. Mají za to, že za stavu, kdy první žalobkyně zemřelému vařila, prala, kdy společně s ním nakupovala a s dítětem chodili na procházky, navštěvovali rodiče zemřelého a dojížděli k nim na víkendové pobyty, jak ve své výpovědi před soudem uvedla, vedla se zemřelým fakticky společnou domácnost. Dovolatelky navrhly, aby rozsudky soudů obou stupňů byly v napadených výrocích zrušeny a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání první žalobkyně je opodstatněné a že dovolání druhé žalobky