25 Cdo 963/2006 — Nejvyšší soud

25 Cdo 963/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 8. 2008 Spisová značka:25 Cdo 963/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.963.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 420 předpisu č. 40/1964Sb. § 6 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2743/08JUDr. Vojen Güttlerodmítnuto28.07.2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 963/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka  a  soudců  JUDr. Marty  Škárové  a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. T., proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a 2) m. B., o 7.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 27/97, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005, č. j. 23 Co 422/2005-210, takto: Rozsudek  Krajského  soudu  v  Praze ze dne 13. prosince 2005, č. j. 23 Co 422/2005-210, a  rozsudek  Okresního  soudu  v Berouně ze dne 2. května 2005, č. j. 3 C 27/97-190, se zrušují a věc se vrací Okresnímu  soudu  v Berouně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní  soudu  v Berouně mezitímním rozsudkem ze dne 2. 5. 2005, č. j. 3 C 27/97-190, rozhodl, že žaloba na zaplacení částky 7.000.000,- Kč je co do základu důvodná pouze proti první žalované a že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Shledal opodstatněným základ nároku na „majetkové vypořádání“ z titulu uvalení národní správy na movitý majetek M. P. (otce žalobkyně) v roce 1951. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na movitý majetek M. P., sloužící k provozování autodopravy, byla v souvislosti s jeho trestním stíháním výměrem M. n. v. (dále též jen „MNV“) v B. ze dne 28. 7. 1951, č. j. VIII-191.1-1951/SK/Pá, zavedena podle dekretu prezidenta republiky národní správa, a výměrem téhož orgánu ze dne 16. 8. 1951, č. j. VIII-191.1-16/8-1951/PA/Já, byl národním správcem tohoto majetku jmenován obchodní referent ČSAD B., A. V. Nejvyšší soud ČSR rozsudkem ze dne 25. 1. 1957, sp. zn. 1 Tz 404/56, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 1952, sp. zn. 7 Tk 207/52, jenž poté zrušil rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 24. 6. 1952, č. j. T 258/51-155, kterým byl M. P. odsouzen za trestný čin zkrácení daně a ohrožení zásobování k trestu odnětí svobody na dobu dvou let, k peněžitému testu, a jeho majetek specifikovaný v tomto rozsudku byl prohlášen za propadlý ve prospěch státu. Lidový soud v Berouně následně usnesením ze dne 11. 10. 1960, sp. zn. T 24/57, trestní stíhání M. P. zastavil. Na návrh M. P. Okresní úřad v Berouně rozhodnutím ze dne 5. 10. 1995, sp. zn. Fin 83/95, národní správu uvalenou na jeho majetek zrušil s tím, že „otázka finančního vypořádání zrušené národní správy bude řešena samostatně, vzhledem ke specifikaci celé záležitosti“. K odvolání žalobce Ministerstvo hospodářství ČR rozhodnutím ze dne 10. 6. 1996, č. j. 815091/95-14, zrušilo toto rozhodnutí Okresního úřadu v B. a uvedlo, že národní správa majetku M. P. byla zrušena již výměrem MNV v B. ze dne 6. 7. 1953, č. j. VIII 191-1953/Pa/Já, přičemž listina sp. zn. VII/3, ev. č. 160 Dr. J. ze dne 24. 6. 1954, kterou měla být podle Okresního úřadu v B. národní správa opětovně zavedena, nemá náležitosti správního rozhodnutí a nelze ji ani podle obsahu považovat za rozhodnutí o opětovném zřízení národní správy. Rozhodnutí Ministerstva hospodářství ČR ze dne   10. 6. 1996 bylo pro nepřezkoumatelnost zrušeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 1998, č. j. 6 A 77/96-29, a věc byla tomuto orgánu vrácena k dalšímu řízení. O odvolání M. P. proti rozhodnutí Okresního úřadu v B. pak již nebylo žádným příslušným orgánem státní správy rozhodnuto, dne 7. 8. 2004 vzala žalobkyně (M. P. dne 15. 7. 2002 zemřel) odvolání zpět, ovšem žádné rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení pro zpětvzetí odvolání vydáno nebylo. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že trestní rozhodnutí, kterým měl majetek M. P. propadnout do vlastnictví státu, nikdy nenabylo právní moci, M. P. tedy nepřestal být nikdy jeho vlastníkem, a proto mu měl být vrácen, popř. „vydáno bezdůvodné obohacení, nahrazena vzniklá škoda či provedeno jiné majetkové vypořádání“. Podle soudu prvního stupně národní správa zanikla rozhodnutím Okresního úřadu v B. ze dne 5. 10. 1995, sp. zn. Fin 83/95, které se stalo také pravomocné vzhledem k uvedenému zpětvzetí odvolání, byť o tomto úkonu nebylo procesně rozhodnuto; byla-li tedy žaloba podána dne 28. 2. 1997, nárok žalobkyně promlčen není. Druhý žalovaný pak není pasivně legitimován, neboť MNV v B. při vydávání těchto rozhodnutí působil jako místní orgán státní správy, a nelze jej považovat za právního předchůdce města B.       K odvolání první žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2005, č. j. 23 Co 422/2005-210, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že o náhradě nákladů odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Odvolací soud uvedl, že národní správa byla na majetek M. P. uvalena v rozporu s dekretem prezidenta republiky, neboť i kdyby spáchal trestné činy, pro které byl trestně stíhán, není osobou státně nespolehlivou ve smyslu § 4 dekretu. Národní správa byla zrušena nejpozději rozhodnutím Okresního úřadu v B. ze dne 5. 10. 1995 (jelikož neměl odvolací soud k dispozici výměr MNV, vycházel z rozhodnutí Ministerstva hospodářství ČR ze dne 10. 6. 1996, podle něhož nebyla tímto „rozhodnutím“ národní správa opětovně zavedena), neboť podané odvolání proti němu bylo vzato zpět, a i když správní řád (zákon č. 71/1967 Sb.) výslovně neřeší situaci, která nastane po zpětvzetí odvolání, je třeba podle odvolacího soudu přiměřeně použít ustanovení § 30 správního řádu a považovat odvolací řízení za zastavené. Jelikož nebylo vlastnické právo k předmětným věcem M. P. nikdy odňato, stále mu (resp. žalobkyni) svědčí, a proto má právo domáhat se i vydání těchto věcí podle § 126 odst. 1 obč. zák.; po uplynutí 50 let od jejich zadržení je však uplatnění tohoto práva nemožné, a proto se může vlastník domáhat náhrady škody (je totiž neslučitelné se současným právní řádem dospět k závěru, že národní správa buď stále trvá nebo byla zrušena již v roce 1953 nebo 1960 a v té době se měl M. P. ujmout svého majetku). Nárok na náhradu škody není podle odvolacího soudu promlčen, neboť z hlediska vědomosti žalobkyně o škodě je třeba vycházet z rozhodnutí Okresního úřadu v B. ze dne 5. 10. 1995, a otázka vědomosti o tom, kdo za škodu odpovídá, je řešena až v tomto soudním řízení. Ačkoli soud prvního stupně ne zcela přesně formuloval výrok mezitímního rozsudku ve vztahu k druhému žalovanému, ztotožnil se odvolací soudu s jeho závěrem, že žalované město B. není ve sporu pasivně legitimováno. Proti tomuto rozsudku podala první žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje     z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. (napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena) a jež odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Tvrdí, že národní správa byla zrušena již výměrem MNV v B. ze dne 6. 7. 1953, č. j. VIII-191-1953/PA/Já, a údajným výměrem ze dne 24. 6. 1954 sp. zn. VII/3 ev. č. 160 Dr. J., znovu zavedena nebyla, neboť tato listina nemá náležitosti rozhodnutí způsobilého opětovně národní správu zavést. Z toho vyplývá, že národní správa pak nemohla být zrušena předmětným rozhodnutím Okresního úřadu v B. z roku 1995. Podle dovolatelky nemůže být zpětvzetí odvolání proti rozhodnutí Okresního úřadu v Berouně ze dne 5. 10. 1995, sp. zn. Fin 83/95, účinné za situace, kdy rozhodnutí Ministerstva hospodářství ČR ze dne 10. 6. 1996, č. j. 815091/95-14, bylo zrušeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze, a ve věci nebylo odvolacím orgánem znovu rozhodnuto; proto rozhodnutí Okresního úřadu v B. ze dne 5. 10. 1995, sp. zn. Fin 83/95, není dosud v právní moci a žaloba je tak předčasná. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou - účastníkem řízení, napadené rozhodnutí přezkoumal podle § 242 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro řešení o