26 Cdo 1040/2025 – Nejvyšší soud

26 Cdo 1040/2025-223 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce Z. B., zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem se sídlem v Plzni, Plovární 478/1, proti žalovanému Společenství vlastníků XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, o splnění povinnosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 278/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2024, č. j. 10 Co 935/2024-186, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 327,50 Kč k rukám JUDr. Tomáše Tomšíčka, advokáta se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobce (vlastník bytové jednotky č. 969/7 nacházející se v budově č. p. XY, XY, bytový dům, postavené na pozemku parc. č. st. XY, k. ú. XY – dále jen „byt“, „dům“ a „pozemek“) se domáhal, aby byla žalovanému [společenství vlastníků, jehož hlavním účelem je zajišťovat správu domu a pozemku (viz § 1194 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“)] uložena povinnost umožnit mu ve smyslu § 1179 o. z. nahlédnout do dokumentace ke všem správním řízením vedeným v letech 2016, 2017, 2018, 2019 a 2020, jejichž účastníkem byl žalovaný, a to nejpozději do tří dnů ode dne právní moci rozsudku. 2. Okresní soud Plzeň-jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 6. 2024, č. j. 11 C 278/2023-128, žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 10 Co 935/2024-186, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Odvolací soud předeslal, že z obecného pohledu má vlastník jednotky právo požadovat nahlédnutí do správní dokumentace, v níž je žalovaný účasten, přičemž tento požadavek lze odůvodnit zájmem na posouzení, jak žalovaný dům a pozemek spravuje a jak v tomto směru hospodaří. Poté uvedl, že v usnesení ze dne 20. 6. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3076/2021, Nejvyšší soud vysvětlil, že vlastníkům jednotek svědčí právo nahlížet do účetních knih a dokladů společenství vlastníků, je-li uplatněno řádně a včas. Výsledek řízení však vždy záleží na tom, zda bylo účetnictví skutečně vedeno, bez ohledu na to, zda povinnost společenství vlastníků k vedení účetnictví skutečně existovala či nikoli. Jestliže tedy žalovaný správní dokumentaci nevedl, navíc povinnost ji vést ani neměl, a nemá ji tudíž k dispozici, nelze mu již z tohoto důvodu uložit povinnost ji žalobci zpřístupnit. Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby shledal skutečnost, že žalobce vykonává svá práva šikanózním způsobem. V této souvislosti nejprve zdůraznil, že z řízení vedených u odvolacího soudu pod sp. zn. 10 Co 210/2022 a 10 Co 21/2023 bylo zjištěno, že žalovaný žalobci umožnil seznámit se s listinami týkajícími se jeho hospodaření za roky 2015–2020; žalobce měl také opakovaně možnost do dokladů o hospodaření žalovaného nahlédnout, kterou, ač řádně informován, nevyužil. S ohledem na obsah výzev žalobce a jejich následné rozdrobení do dalších sporů, duplicitu jeho požadavků, nevyužití možnosti se s doklady o hospodaření za roky 2015–2020 seznámit, přestože k tomu měl mnoho příležitostí, odvolací soud uzavřel, že jde o šikanózní výkon práva ve smyslu § 8 o. z., a tudíž o výjimečnou situaci, která znemožňuje žalobě vyhovět. Dodal, že žalobce se po žalovaném opakované domáhá plnění řady povinností prostřednictvím mnoha žádostí, přičemž některé požadavky uplatňuje i několikrát za rok, což evidentně nelze hodnotit jako jeho skutečnou potřebu; v roce 2023 se žalovaným zahájil několik desítek sporů. Přičinil, že i v tomto řízení byla otázka šikanózního výkonu práva a zneužití práva posuzována zvlášť, nejde tedy o generalizovaný závěr bez konkrétního posouzení. Konečně poukázal na § 13 o. z. a skutečnost, že žalobce nyní jedná obdobně jako v některých předchozích řízeních, pouze za pomoci jiných prostředků. Jde proto o určité typové věci, a jestliže soud prvního stupně vycházel i z předchozích řízení, zasadil jednání žalobce do celkového kontextu. 5. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), z dále uvedených důvodů přípustné. 6. Na tomto místě dovolací soud předesílá, že na otázce, zda „Je společenství vlastníků povinno vést dokumentaci ke správním řízením, přičemž je tato dokumentace podřaditelná pod ustanovení § 1179 o. z.?“, napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí). Pro možné vyhovění žalobě totiž bylo rozhodné, zda žalovaný správní dokumentací disponuje, bez ohledu na to, zda má či nemá povinnost ji vést, jak v odůvodnění napadeného rozhodnutí dovodil odvolací soud; argument, že žalovaný nemá povinnost správní dokumentaci vést, je proto ve své podstatě argumentem podpůrným, neboť i kdyby žalovaný povinnost správní dokumentaci vést měl, nebylo by možné žalobě vyhovět za situace, kdy jí nedisponuje. Přitom nespočívá-li napadený rozsudek na posouzení takto nastolené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13)]. 7. Závěr odvolacího soudu, že žalovanému nelze uložit, aby dovolateli umožnil nahlížení do správní dokumentace, již podle skutkových závěrů odvolacího soudu (jež jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelné) nedrží, je v souladu s ustálenou judikaturou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2490/2000, či jeho usnesení ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2649/2006, přijaté v řízeních o vydání věci, a ze dne 20. 6. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3076/2021, jež se týkalo zpřístupnění účetních knih a dokladů společenstvím vlastníků svému členovi – vlastníku jednotky). Lze přitom předpokládat, že správní dokumentaci budou typicky tvořit listiny a doklady, jež jsou věcmi v právním smyslu, pročež na ně závěry citovaných rozhodnutí nepochybně dopadají. Vzhledem k dovolací argumentaci dovolací soud pokládá za potřebné dodat, že dovolateli lze sice v obecné rovině přisvědčit, že pouhým tvrzením, že společenství vlastníků nemůže vlastníku jednotky jím požadovanou dokumentaci zpřístupnit, neboť jí nedisponuje, by v krajním případě mohlo docházet ke zneužití práva ze strany společenství vlastníků. To však není případ posuzované věci, bylo-li i v jiných dovolatelem iniciovaných řízeních bezpečně prokázáno, že žalovaný dovolateli umožnil seznámit se s listinami týkajícími se hospodaření za roky 2015–2020, a že mu nahlédnutí do dokumentů o hospodaření opakovaně nabídl, avšak byl to žalobce, kdo těchto možností nevyužil, tj. že žalovaný (všeobecně) zájem na plnění svých povinností má, což je ostatně známo i dovolacímu soudu z jeho vlastní činnosti. 8. K otázce, zda dovolatel prostřednictvím nároku uplatněného v žalobě zjevně zneužívá svých práv, lze uvést následující. 9. Problematikou zneužití práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb. se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1236/2024). Dovodil, že zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2854/2022, a v něm citovanou judikaturu). 10. Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozpor