26 Cdo 1149/2020 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1149/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 9. 2020 Spisová značka:26 Cdo 1149/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.1149.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Omyl Neplatnost smlouvy Dotčené předpisy:§ 49a obč. zák. § 40a obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 12. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1149/2020-578 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) L. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, a b) I. B., narozené XY, bytem XY, proti žalovanému F. D., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 351/6, o zaplacení 682.791 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 53/2013, o dovoláních žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2019, č. j. 72 Co 460/2016-499, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2019, č. j. 72 Co 460/2016-499, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou došlou soudu dne 20. 2. 2013 se žalobci domáhali zaplacení částky 682.791 Kč s úrokem z prodlení. Tvrdili, že s žalovaným uzavřeli dne 25. 9. 2009 smlouvu o nájmu mezonetového bytu č. 5 o velikosti 4+kk ve třetím a čtvrtém patře v XY, o výměře 155 m2, na dobu určitou od 1. 10. 2009 do 30. 9. 2012, dohodli si nájemné ve výši 20.000 Kč a zálohu na plnění spojená s užíváním bytu (dále též jen „služby“) ve výši 4.000 Kč měsíčně, sjednali si výpovědní dobu, způsob zvyšování nájemného a smluvní pokutu pro případ prodlení s placením nájemného (dále též jen „Byt“, „Smlouva“); žalovaný nájem vypověděl ke dni 31. 10. 2011. Doposud nezaplatil nájemné za 8 – 12/2010 ve výši celkem 85.000 Kč, za 1 – 10/2011 ve výši 203.000 Kč, nezaplatil ani vyúčtování služeb za rok 2010 ve výši 43.081,70 Kč a za rok 2011 ve výši 47.925 Kč, přičemž na dluh za služby za rok 2010 mu započetli složenou kauci ve výši 24.000 Kč (zbývá mu tak zaplatit 19.081,70 Kč). V souladu s nájemní smlouvou mu také vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu, která činí ke dni podání žaloby celkem 327.784,56 Kč. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. 72 Co 460/2016-499 (druhým v pořadí – předcházející rozsudek ze dne 26. 4. 2017, č. j. 72 Co 460/2016-431, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 1. 2019, č. j. 26 Cdo 5261/2017-483), potvrdil výroky rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (soud prvního stupně) ze dne 25. 5. 2016, č. j. 25 C 53/2013-378, kterými zamítl žalobu co do zaplacení částek 350.473,70 Kč (dlužné nájemné a služby) a 327.784,56 Kč (smluvní pokuta) s tam specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobcům 4.533 Kč, nebyl odvoláním napaden a nabyl právní moci). Za správná považoval zjištění soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli Smlouvu, v níž si sjednali nájemné ve výši 20.000 Kč měsíčně s každoročním zvyšováním o míru inflace a zálohy na služby (dodávka elektřiny, plynu, tepla, vodné, stočné, odvoz odpadů, úklid, vytápění a osvětlení společných prostor, provoz výtahu) ve výši 4.000 Kč měsíčně, které budou vyúčtovány vždy do 31. 3. Ujednali si, že nájemce může od Smlouvy odstoupit, stane-li se předmět nájmu bez jeho zavinění nezpůsobilý ke smluvenému užívání. V Bytě byly v průběhu nájmu zjištěny závady, o nichž účastníci jednali. Horní patro Bytu bylo v zimě těžko vytopitelné a v létě v něm bylo teplo. Dopisem ze dne 25. 8. 2010 žalovaný (nájemce) sdělil žalobcům (pronajímatelům), že od Smlouvy odstupuje podle § 679 odst. 1, 2 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“), neboť „byl při podpisu smlouvy nesprávně informován o výši nákladů, termínech vyúčtování a stavu bytu, do bytu stále teče, v zimních a letních měsících není možné využívat horní patro bytu kvůli nevyhovujícím teplotám“. I když žalobci s odstoupením nesouhlasili, žalovaný dne 1. 9. 2010 Byt vyklidil a předal jim klíče. Za správné považoval i zjištění soudu prvního stupně, že žalobci neprokázali, že by žalovaného seznámili se skutečnou výší nákladů na služby v Bytě, že jim žalovaný „naivně“ uvěřil při uzavírání Smlouvy, že výše záloh na služby odpovídá celkovému vyúčtování a může se podle zimy lišit jen o „tisícovky“, a že výše služeb pro něj byla důležitá (rozhodující) pro uzavření Smlouvy, kterou by neuzavřel, kdyby byl o jejich skutečné výši informován. Záloha na služby stanovená ve výši 4.000 Kč nepostačovala, vyúčtování služeb za rok 2010 stanovené zálohy výrazně převyšovalo; za rok 2010 činil nedoplatek z vyúčtování služeb 43.081,70 Kč a za rok 2011 (kdy již žalovaný zálohy neplatil) pak 47.925 Kč. Stejně jako soud prvního stupně posoudil věc podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Z důvodů podrobně rozebraných v napadeném rozsudku považoval za správný i jeho závěr, že žalovaný od Smlouvy platně neodstoupil. Dále dospěl k závěru, že dopis ze dne 25. 8. 2010 obsahoval nejen odstoupení od Smlouvy, ale žalovaný se jím zároveň dovolal relativní neplatnosti Smlouvy podle § 49a obč. zák. (měl být uveden v omyl ohledně výše služeb poskytovaných s nájmem bytu). K promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti Smlouvy nedošlo. Žalobci stanovili výši záloh částkou 4.000 Kč měsíčně, náklady na služby však tyto zálohy značně přesahovaly, což se projevilo výrazným nedoplatkem po jejich vyúčtování. Měl za to, že „lze přisvědčit tvrzení žalovaného“, že byl v tomto ohledu při uzavírání Smlouvy nesprávně informován, tedy uveden v omyl, nebyl seznámen se skutečnou výší nákladů na služby a že by Smlouvu neuzavřel, kdyby o ní věděl. Dále uzavřel, že skutečnou výši nákladů na služby nemohl žalovaný předvídat ani přes svou odbornost v oblasti realitních služeb, nemohl ani předpokládat, že Byt není řádně izolován. Smlouva je tak podle § 40a, 49a obč. zák. neplatná. Vyklidil-li a předal-li žalovaný žalobcům Byt k 1. 9. 2010, je správný i závěr soudu prvního stupně, že měl povinnost hradit jim za užívání Bytu jen do jeho vyklizení (vydat bezdůvodné obohacení), takže žaloba v části, v níž se žalobci domáhali zaplacení náhrady za užívání bytu (nájemné) od 1. 9. 2010, nedoplatku z vyúčtování služeb a smluvní pokuty (sjednané v neplatné Smlouvě), není důvodná. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním. Žalobce a) vytýkal odvolacímu soudu, že nesprávně a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (poukázal přitom na usnesení ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2388/2013, ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 882/2013, rozsudek ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3777/2011) posoudil otázku nositele povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní u dovolání se omluvitelného omylu. Navíc mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními odvolacího soudu je extrémní nesoulad. V řízení bylo prokázáno, že žalobci předali informace o výši nákladů na služby zprostředkovateli žalovaného (jehož přítomnost u soudu se nepodařilo zajistit a nebyl proto jako svědek vyslechnut), žalovaný však (jak sám uvedl) tyto informace po něm nechtěl. Žalobci tedy o výši nákladů na služby žalovaného informovali prostřednictvím jeho zprostředkovatele. Rovněž závěr odvolacího soudu, že šlo o omluvitelný omyl, je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. V rozsudcích ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 29/2009, ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že omluvitelný je pouze omyl, k němuž došlo, ačkoliv mýlící se osoba vyvinula obvyklou a povaze věci přiměřenou péči a jednala s obvyklou mírou opatrnosti; kladen je i důraz na aktivní přístup osoby dovolávající se omylu. Těmito kritérii se odvolací soud neřídil, když vůbec nepřihlédl k „naivitě žalovaného“ (jak to nazval sám žalovaný), který se spolehl na ujištění svého zprostředkovatele o přiměřenosti výše záloh a rezignoval na zjištění jejich výše. Rozhodnutí odvolacího soudu je přitom založeno (jen) na závěru o nepoměru výše zálohy na služby a skutečných nákladů. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně b) v dovolání nejprve obsáhle zrekapitulovala dosavadní průběh řízení. Měla za to, že dovolání je přípustné, neboť odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu [poukázala stejně jako žalobce a) na rozhodnu