26 Cdo 1459/2007 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1459/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 10. 2008 Spisová značka:26 Cdo 1459/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1459.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 8 odst. 1 písm. c) předpisu č. 102/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1459/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce B. d. V P. 1655, zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. Š., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 10 C 55/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2006, č.j. 28 Co 201/2006-71, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 12. 2005, č.j. 10 C 55/2003-55, uložil žalovanému povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 45, I. kategorie, o velikosti 1+1, v 7. poschodí domu v P. 1, V P. 1655 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 10. 2006, č.j. 28 Co 201/2006-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal ve shodě s ním za prokázáno, že dne 31. 8. 1988 byla na základě rozhodnutí Posádkové správy P. uzavřena s otcem žalovaného, jenž byl vojákem z povolání (a to až do své smrti v roce 2001), dohoda o užívání předmětného bytu, že v této době jeho rodiče spolu trvale nežili, že předmětný byt byl veden v evidenci Ministerstva obrany jako byt přechodně služební, a že žalovaný v bytě nežil se svým otcem v den jeho smrti. Přisvědčil i jeho právnímu závěru, že předmětný byt byl bytem, který měl přechodně charakter služebního bytu (§ 8 zákona č. 102/1992 Sb.), a že této své povahy pozbyl smrtí otce žalovaného. Dovodil, že nešlo o byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu ustanovení § 68 odst. 1 bod 1 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, a proto k němu podle § 175 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, mohlo vzniknout právo společného užívání bytu manžely (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 2162/98); k tomu však v projednávané věci nedošlo, neboť rodiče žalovaného ke dni získání bytu nežili ve společné domácnosti (§ 175 odst. 3 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991). Matka žalovaného se tak nestala v důsledku smrti svého manžela (otce žalovaného) výlučnou nájemkyní předmětného bytu a žalovaný proto nemůže odvozovat svůj právní titul užívání bytu od jejího souhlasu. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný užívá byt bez právního důvodu, a že žaloba je podle § 126 odst. 1 obč.zák. důvodná. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, „zda se k bytům charakteru přechodně služebního váže vznik práva společného užívání manžely“, kterou soudy obou stupňů řešily v rozporu s hmotným právem. Uvádí, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp.zn. 3 Cdon 152/96, jednoznačně vyplývá závěr, že „jedná-li se o byt služební přechodného charakteru, váže se k takovému bytu vznik práva společného užívání manžely“. Zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu (soudu prvního stupně), který dovodil, že jeho rodiče v době uzavření dohody o užívání bytu spolu trvale nežili a uvádí, že správně měl zjistit, že jeho rodiče tvořili v bytě spolu s ním společnou domácnost (standardní rodinu), a že o svého otce před jeho smrtí s matkou střídavě pečoval. Namítá, že jeho rodičům vzniklo k bytu právo společného nájmu, čímž zároveň byt pozbyl charakter bytu přechodně služebního, neboť nájemcem bytu se stala i jiná osoba ve smyslu ustanovení § 8 věty za středníkem zákona č. 102/1992 Sb. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se nezabýval jeho námitkou, že změna postoje svědků (M. F., P. Š. a B. D.) – kteří nejprve podepsali potvrzení, že žil se svým otcem v bytě před jeho smrtí, avšak ve svých svědeckých výpovědích toto soužití zpochybnili – je účelová, neboť v době podpisu potvrzení byli již nájemci bytů v předmětném domě a členy žalujícího družstva; z těchto důvodů měl odvolací soud k jejich výpovědím přistoupit jako „ke svědectvím účastnickým“. Namítá rovněž, že odvolací soud nevzal v úvahu otázku dobrých mravů a otázku právní ochrany nájemce, který vždy řádně plnil veškeré povinnosti. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelem formulovaná otázka není otázkou zásadního právního významu; navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá již z toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). K okolnostem uplatněnými dovolacími důvody dle § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto. Dovolatel spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s řešením otázky, „zda se k bytům charakteru přechodně služebního váže vznik práva společného užívání manžely“. Právní závěr, že předmětný byt byl bytem vojenským, přičemž nešlo o byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu ustanovení § 68 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb., a že měl posléze charakter bytu přechodně služebního, nebyl dovoláním napaden; proto z něj dovolací soud vychází. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 19. 12. 2000, sp.zn. 26 Cdo 2162/98 (na který odkázal odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku), dospěl k závěru, že vojenské byty uvedené v § 68 odst. 1 bodu 2. zákona č. 41/1964 Sb. neměly povahu bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace; vznik práva společného užívání manžely k takovému bytu tedy nebyl vyloučen. Uvedený závěr vyplývá rovněž např. z jeho rozsudků ze dne 20. 12. 2000, sp zn. 26 Cdo 119/2000, ze dne 30. 10. 2000, sp.zn. 20 Cdo 2287/98, a ze dne 31. 10. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2657/2000. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud i ve vzta