26 Cdo 1675/2025 – Nejvyšší soud

26 Cdo 1675/2025-252 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce Z. B., zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem se sídlem v Plzni, Plovární 478/1, proti žalovanému Společenství vlastníků XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, o žalobě o splnění povinnosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 280/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2025, č. j. 14 Co 253/2024-208, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 327,50 Kč k rukám JUDr. Tomáše Tomšíčka, advokáta se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobce (vlastník bytové jednotky č. 969/7 nacházející se v budově č. p. XY, XY, bytový dům, postavené na pozemku parc. č. st. XY, k. ú. XY – dále jen „byt“, „dům“ a „pozemek“) se domáhal, aby byla žalovanému [společenství vlastníků, jehož hlavním účelem je zajišťovat správu domu a pozemku (viz § 1194 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“)] uložena povinnost sdělit mu jméno, adresu a bydliště vlastníka a osoby, které vlastník přenechal byt k užívání, ve vztahu k tam uvedeným jednotkám ke dni 26. 1. 2022, ve vztahu k tam uvedeným jednotkám ke dni 26. 8. 2022 a ve vztahu k tam uvedeným jednotkám ke dni 30. 8. 2021. 2. Okresní soud Plzeň-jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 6. 2024, č. j. 11 C 280/2023-149, žalobu zamítl (výroky I, II a III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). 3. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 1. 2025, č. j. 14 Co 253/2024-208, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Odvolací soud odkázal na správné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a dále s poukazem na tam citovanou odbornou literaturu vyložil, že subjektivní práva nepřiznává právní řád samoúčelně, nýbrž proto, aby jimi oprávnění mohli uspokojovat své zájmy a práva jim tak mohla přinášet nějaký užitek. Mimořádný případ, kdy oprávněný trvá na svém – formálně existujícím – právu přesto, že mu žádný užitek v dané situaci přinést nemůže, je podle nauky jedním z typů zneužití práva. O tento případ jde podle názoru odvolacího soudu v projednávané věci. Svědčí o tom množství žádostí, které žalobce vůči žalovanému uplatnil v relativně krátké době, a které vztahoval k různým, časově blízkým datům (např. v žádosti ze dne 30. 11. 2022 rozdrobil informace o různých bytech na 13 dat). Lze si totiž těžko představit, že žalobce tolik informací – nadto po několika letech – potřebuje; ostatně to ani sám neuvedl. Jestliže za daných okolností na svých žádostech „urputně trvá“, nelze než dospět k závěru, že jeho cílem je žalovaného obtěžovat, šikanovat. Navíc v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 8 C 258/2023 tvrdil, že v bytě již tři roky nebydlí, avšak v rozporu s tím sdělil, že informace potřebuje pro účely výkonu sousedských práv. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že množství nároků vůči žalovanému vytváří sám žalobce svými žádostmi. Dále vysvětlil, že „zjevnost“ zneužití práva je kvalitou poznání, silou přesvědčení; znamená očividnost, jasnost závěru o něm. V tomto případě je dána tím samým, čím zneužití práva, tedy hlavně množstvím žalobcových žádostí a jejich rozdrobením podle různých dat, a to nejen o poskytnutí informací o vlastnících a uživatelích bytů, ale také o vydání potvrzení o dluzích, které odvolací soud zaznamenal v jiném u něj vedeném řízení. Ze souhrnu aktivit žalobce vůči žalovanému (různé žádosti a následné žaloby) je zřejmé, že žalobci nejde o nic jiného než o obtěžování žalovaného. Konečně k námitce žalobce, že mu před několika lety v jiném řízení vyhověl, odvolací soud dodal, že nyní je situace odlišná. Dříve žalovaný zneužití práva nenamítal a ani soudům se nejevilo, že by žalobce své právo zneužíval, neboť neexistovalo nepochopitelné množství a různost žalobcových žádostí. Z vyložených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 5. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), z dále uvedených důvodů přípustné. 6. Problematikou zneužití práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb. se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1236/2024). Dovodil, že zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2854/2022 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. III. ÚS 1613/23), a v něm citovanou judikaturu]. 7. Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Závěry, zda jde o zjevné zneužití práva, může dovolací soud zpochybnit jen tehdy, pokud by tato úvaha byla z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, a ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019). Posouzení, zda v daném případě je namístě žalobu zamítnout pro zjevné zneužití práva (§ 8 o. z.), závisí tedy vždy na posouzení konkrétních okolností věci (k tomu srov. souhrnně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2616/2021). Samotné konkrétní okolnosti, u kterých je otázka možného zneužití práva posuzována, proto nečiní z právní otázky zneužití práva (souladu s dobrými mravy) otázku dovolacím soudem dosud neřešenou (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3186/2023). 8. Těmito východisky se odvolací soud (i soud prvního stupně) ve svém rozhodnutí důsledně řídil. Při posuzování, zda dovolatel nárokem uplatněným nyní projednávanou žalobou zjevně zneužívá své právo, přihlédl ke všem právně relevantním okolnostem jak na straně dovolatele, tak na straně žalovaného, a svůj závěr logicky a přesvědčivě odůvodnil. Dovolacímu soudu se pak s přihlédnutím k obsahu spisu a zjištěnému skutkovému stavu úvahy odvolacího soudu nejeví jako zjevně nepřiměřené. Vzhledem k dovolací argumentaci je třeba zdůraznit, že jednání dovolatele vůči žalovanému nelze posuzovat izolovaně z perspektivy vždy toho kterého žalobou uplatněného nároku, ale je nezbytné zohlednit celý kontext vzájemného vztahu mezi účastníky, v němž dovolatel žalovanému neustále zasílá žádosti o poskytnutí různých informací a splnění dalších (byť zákonných) povinností, které následně uplatňuje žalobami, přestože žalovaný většinu jeho požadavků plní a žaloby jsou převážně posouzeny jako nedůvodné či zjevně zneužívající právo; nadto je dovolacímu soudu z jeho úřední činnosti známo, že dovolatel žalovanému plnění povinností nezřídka ztěžuje a nakonec je to i on, kdo o skutečnou realizaci svých práv mnohdy ani nejeví zájem. Jedině tak je možné nalézt spravedlivé řešení sporu mezi účastníky, přičemž z napadeného rozhodnutí (ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně) je zřejmé, že přesně takovým způsobem odvolací soud postupoval. Namítá-li pak dovolatel, že nároky účastníka řízení nemohou být posuzovány podle momentální vytíženosti soudu, je jeho úvaha v tomto směru naprosto správná. Řečené ovšem nic nem