Nejvyšší soud 26 Cdo 1738/2026 – Vyklizení nebytových prostor

Povinná napadla dovoláním usnesení Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 15. 5. 2025, č. j. 20 Co 173/2025-384, jímž potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 (soud prvního stupně) ze dne 10. 2. 2025, č. j. 15 EXE 1452/2022-363, kterým zamítl její návrh na zastavení exekuce.

Dovolání povinné proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud posoudil otázku okolností významných pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.

Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůraznil, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí, jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva, není ani řízením přezkumným (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1655/2020).

Ústavní soud ve své judikatuře sice připustil, že výjimečně se lze i v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu a na jejich základě zastavit exekuci (výkon rozhodnutí) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jsou-li ve věci dány takové okolnosti, pro které by další provádění exekuce bylo způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), a exekucí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti (srovnej např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15). Jedná se však o zcela výjimečné a mimořádné případy. Z tvrzení účastníků a obsahu spisu je zřejmé, že o takovou mimořádnou situaci se v projednávané věci nejedná, povinná pouze rozporuje vlastnické právo oprávněné k vyklizovaným nemovitostem.

Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání, bez zopakování dokazování a senát odvolacího soudu byl nesprávně obsazen, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nevymezuje totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však dovolací soud může přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.).

Důvodný není ani návrh dovolatelky na přerušení řízení a předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie. Otázka, kterou vymezuje jako předběžnou, není totiž významná pro řešení dané věci (viz první z výjimek podle rozsudku SDEU ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81 Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della Sanità).

Navrhuje-li dovolatelka odklad vykonatelnosti usnesení o nařízení exekuce a pověření exekutora vydaného Obvodním soudem pro Prahu 8 dne 17. 3. 2022, č. j. 15 EXE 1452/2022-19, přehlíží, že dovolací soud může rozhodnout pouze o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].