Nejvyšší soud 26 Cdo 1742/2026 – Žalobě na určení neplatnosti smlouvy o pachtu závodu

Žalobkyně se domáhala určení, že smlouva o pachtu závodu uzavřená dne 31. 7. 2015 mezi žalobkyní jako propachtovatelkou a žalovaným jako pachtýřem (dále jen „smlouva“ či „pachtovní smlouva“) je neplatná. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřovala v tom, že u ní došlo k podstatné změně ve struktuře jejího podnikání a k celkovému ochromení její podnikatelské činnosti.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 6. 2025, č. j. 54 Cm 194/2017-1074, návrh zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II a III).

Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 4. 2026, č. j. 4 Cmo 269/2025-1123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud vyšel, shodně se soudem prvního stupně, ze zjištění, že účastníci vedou řadu sporů vyvolané uzavřením předmětné smlouvy. Odvolací soud rozhoduje za stavu, kdy uplynula doba, na níž byla pachtovní smlouva sjednána, a mezi účastníky je vedena řada sporů o vypořádání jejich práv a povinností včetně vydání movitých věcí, jež byly součástí závodu a určení vlastnictví k jeho částem. Posouzení otázky platnosti pachtovní smlouvy je v těchto sporech předběžnou otázkou, jejíž vyřešení však nepředstavuje konečné řešení, neboť bude třeba učinit závěry o dalších předpokladech uplatněných nároků (například výši bezdůvodného obohacení). Proto uzavřel, že na požadovaném určení neplatnosti pachtovní smlouvy není dán naléhavý právní zájem.

Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. Dovolání však pro řešení otázky naléhavého právního zájmu při negativní určovací žalobě není přípustné, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Ve smyslu ustanovení § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání, jež je upravena v ustanoveních § 237 až § 238a o. s. ř., oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 o. s. ř. tím nejsou dotčena.

V dané věci je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy včetně jeho nákladového výroku II. Zde však platí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí odvolacího soudu (objektivně) přípustné.

Ve zbylém rozsahu (proti potvrzujícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu) dovolání žalobkyně Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“), a neshledal jej rovněž přípustným podle § 237 o. s. ř.

Určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji, než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96; srovnej i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1628/96, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, či ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1734/2013).

Otázkou žalob o určení neplatnosti právních úkonů ve vztahu k řešení otázky existence práva nebo právního vztahu se Nejvyšší soud opakovaně zabýval v mnoha svých rozhodnutích a jeho rozhodovací praxe je v tomto ohledu jednotná. Žaloba o určení není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Jestliže právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (zde práva na plnění sjednané smlouvou), není dán zpravidla naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní jen tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2004). V rozsudku z 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2001, Nejvyšší soud uzavřel, že „lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká“. Je-li tedy posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. (obdobně srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 8. 2007, sp. zn. 33 Cdo 1321/2007, z 30. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 128/2008, z 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4535/2009, z 22. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3489/2009, z 11. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2411/2010, a z 28. 8. 2012 sp. zn. 32 Cdo 3962/2010).

V rozsudku ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1734/2013, Nejvyšší soud uvedl, že otázka platnosti smlouvy – stejně jako otázka existence závazkového právního vztahu smlouvou založeného – je otázkou předběžnou v rámci věcného posuzování povinnosti dlužníka plnit, resp. práva věřitele na plnění. Protože pravomocný rozsudek o kladné či záporné určovací žalobě – ať již o platnosti (neplatnosti) právního úkonu, nebo o existenci (neexistenci) závazkového právního vztahu (pohledávky) – netvoří ve vztahu mezi týmiž účastníky překážku věci pravomocně rozsouzené k žalobě na plnění založené na tomtéž právu (§ 159a odst. 5 o. s. ř.), nelze ani dospět k závěru, že rozhodnutí o požadovaném určení je způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu. Žaloba o určení neplatnosti smlouvy preventivní funkci splnit nemůže, neboť rozhodnutí o ní není objektivně způsobilé předejít případným dalším soudním sporům mezi účastníky.

Vzhledem k výše uvedenému, nelze souhlasit s názorem dovolatelky, že se soudy při posouzení otázky naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že nebyl dán naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, neboť pravomocný rozsudek, jímž by bylo žalobě vyhověno, by nemohl sloužit k odvrácení jiných sporů mezi účastníky. V daném případě již mezi sebou účastníci vedou řadu sporů, v nichž je posouzení platnosti pachtovní smlouvy otázkou předběžnou, a případné pravomocné rozhodnutí soudu, kterým by byla určena neplatnost pachtovní smlouvy, podle odvolacího soudu, nepředstavuje konečné řešení v těchto sporech o vypořádání jejich práv a povinností (včetně vydání movitých věcí, které byly součástí závodu, určení vlastnictví k jeho částem či výši bezdůvodného obohacení). Odvolací soud tak postupoval v souladu se závěry shora citované judikatury Nejvyššího soudu, a uvedená námitka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

Dovolacímu soudu je znám nález ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14, na nějž dovolatelka poukazuje, ve kterém Ústavní soud vyložil k naléhavému právnímu zájmu na určení neplatnosti smlouvy, že ne vždy postačí k ochraně práv žaloba na plnění, a že někdy je nevyhnutelné postavit právo či právní vztah najisto, a to i cestou negativní určovací žaloby. Dovolatelka však přehlíží, že Ústavní soud zde zejména (při konkrétním skutkovém stavu) akcentoval, že smysl zákonného požadavku naléhavého právního zájmu lze spatřovat v pojetí určovací žaloby zásadně jako prostředku preventivní právní ochrany, jejímž účelem má být vytvoření pevného právního základu pro právní vztahy účastníků sporu, odstranění nejistoty v právním postavení žalobce a předejití případným budoucím sporům, a tedy, že na situaci, kdy je spor již zahájen podáním žaloby na plnění (jako je tomu v tomto případě), se nevztahuje.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).