26 Cdo 2026/2023 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2026/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 5. 2024 Spisová značka:26 Cdo 2026/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.2026.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Žaloba určovací Právní jednání (o. z.) Dotčené předpisy:§ 80 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:23. 5. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 26.07.2024II.ÚS 2112/24 David Uhlíř odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost13. 11. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2026/2023-618 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Jany Misiačkové ve věci žalobce J. T., proti žalované městské části Praha 5, se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 1381/4, IČO 00063631, zastoupené JUDr. Karolinou Besser, advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, o stanovení povinnosti učinit nabídku na odkup bytové jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 215/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2023, č. j. 69 Co 194/2022-588, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 26 C 215/2019-555, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované učinit mu nabídku na odkup tam specifikované bytové jednotky (dále jen „předmětný byt“) podle Zásad pro prodej bytů Městské části Praha 5 ze dne 15. 11. 2017 schválených usnesením ZMČ 21/5/2017 (dále jen „Zásady“), a také žalobu, kterou se žalobce alternativně domáhal určení (dále též jen „požadované určení“), že je oprávněným nájemcem předmětného bytu s právem obdržet nabídku na odkup tohoto bytu podle Zásad (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 1. 2023, č. j. 69 Co 194/2022-588, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. o věci samé (výrok I.) a změnil ve výroku II. o nákladech řízení pouze co do jejich výše, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok II.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.). 3. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jejich právním posouzením. Vyšel zejména ze skutečnosti, že usnesením zastupitelstva městské části Praha 5 č. 16/4/2017 ze dne 16. 2. 2017 byl schválen záměr žalované prodat byty ve 4 domech v jejím vlastnictví, mimo jiné i v domě, v němž se nachází předmětný byt, a usnesením zastupitelstva městské části Praha 5 č. 21/5/2017 ze dne 15. 11. 2017 byly schváleny Zásady. Dne 6. 2. 2019 sdělila žalovaná (prostřednictvím vedoucí odboru bytů a privatizace) žalobci, že nesplňuje podmínku oprávněného nájemce ve smyslu Zásad, a proto mu předmětný byt k prodeji nabídnut nebude. K oprávněnosti žaloby na určení ve smyslu § 80 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) uvedl, že žalobce sám svým petitem, který nazývá alternativním, zákonný smysl určovací žaloby popírá. Jedním ze žalobních návrhů se totiž domáhá určení, že je oprávněným nájemcem předmětného bytu s právem obdržet nabídku na jeho odkup, a druhým z nich požaduje přímo plnění ze strany žalované, tj. uložení povinnosti učinit mu nabídku na odkup předmětného bytu. Jestliže tedy uplatňuje nárok na plnění, nemůže být namístě určovací žaloba, neboť bylo-li by žalované možno uložit jím požadovanou povinnost, řešil by soud otázku, zda je či není oprávněným nájemcem, jako otázku předběžnou. Dodal, že bez požadovaného určení není ohroženo právo žalobce, ani se jeho postavení nestane nejistým. Ve vztahu k žalobě na plnění pak vyložil, že v případě rozhodování o prodeji svého vlastního majetku má žalovaná soukromoprávní postavení jako jakýkoli jiný vlastník. Nelze jí tedy uložit povinnost převést na koupěchtivého vlastnické právo k bytové jednotce, kterou se rozhodla neprodat, a to ani za situace, kdy v tomtéž domě převedla jiné bytové jednotky do vlastnictví jejich nájemců. V této souvislosti odkázal také na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. I. ÚS 2175/19, v němž Ústavní soud vysvětlil, že záměr zastupitelstva obce ještě nepředstavuje právní úkon, nýbrž je vnitřním aktem obce a navenek nemá právní účinky. Nepřípadným naopak shledal odkaz žalobce na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 2763/08, neboť tam vyslovené právní názory soudy zaujaly za platnosti jiné právní úpravy. Zdůraznil také, že § 1187 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) sice zakládá nájemci předkupní právo k jednotce při jejím prvním převodu, avšak tato situace v souzené věci nenastala. Žalovaná jako vlastnice předmětného bytu jej převést nehodlá a zákon jí takovou povinnost neukládá. Nad rámec řečeného přičinil, že žalobce ve skutečnosti neuplatnil tzv. alternativní petit, nýbrž dva samostatné nároky vedle sebe, přičemž ani jeden z nich nebyl shledán důvodným. 4. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. 5. Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně uvedl, že schválení zásad prodeje obecních bytů zastupitelstvem obce ani schválení záměru obce podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, resp. podle § 36 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, prodat nemovitý majetek není rozhodováním o nabytí a převodu nemovitých věcí, nepředstavuje návrh na uzavření převodní smlouvy a nebyl (ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) ani právním úkonem [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009, uveřejněný pod č. 45/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5962/2016, a ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1011/2018 (ústavní stížnosti podané proti naposledy citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2799/17, a ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 3669/18)]. Nejvyšší soud rovněž v mnoha svých rozhodnutích [srov. např. rozsudek ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, či jeho usnesení ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4372/2013, a ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3468/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2687/14)], vysvětlil proces vytváření vůle obce a jejího projevu navenek. Z uvedeného výkladu je zřejmé, že usnesení zastupitelstva obce (příp. jeho rady) ještě nepředstavuje právní úkon jakožto projev vůle obce směřující ke vzniku, změně, nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují, nýbrž je vnitřním aktem obce a navenek nemá právní účinky [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 26 Cdo 246/2019 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. I. ÚS 2175/19), a ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3545/2019]. Ústavní soud pak ve svém nálezu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1167/11, uveřejněném pod č. 123/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, připomenul, že obec požívá smluvní volnosti v tom ohledu, že se může svobodně rozhodnout, zda a za jakých podmínek uzavře kupní smlouvu, přičemž je oprávněna stanovit další kritéria výběru zájemce o koupi [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5197/2017 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. I. ÚS 397/18)]. 6. Závěr odvolacího soudu, že dovolateli na základě samotného usnesení zastupitelstva o schválení záměru prodeje domu, v němž se nachází předmětný byt, a Zásad žádná povinnost předložit dovolateli nabídku na odkup předmětného bytu nevznikla, je s uvedenou judikaturou v souladu. Pro úplnost lze již jen dodat, že obec (městská část hlavního města Prahy) je oprávněna stanovit si kritéria, za jejichž splnění k prodeji svého majetku přistoupí, včetně těch týkajících se případného kupujícího. Žalovaná tato kritéria vymezila v Zásadách. Dovolateli tudíž byla předem známa, a proto jí nelze úspěšně vytýkat, či dokonce namítat, že postupovala diskriminačně, jestliže v souladu s nimi seznala, že je dovolatel nesplňuje. Soud není oprávněn žalované nařídit, komu a za jakých podmínek má svůj majetek prodat, neboť obec v soukromoprá