26 Cdo 2192/2006 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2192/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 3. 2008 Spisová značka:26 Cdo 2192/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2192.2006.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 713 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2192/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce K. K., zastoupeného advokátem, proti žalované D. K. (dříve K.), zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 54/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky Olomouc ze dne 6. února 2006, č.j. 12 Co 848/2005-285, takto: I.  Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.220,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby bylo (původně čtyřem) žalovaným uloženo vyklidit byt sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, v prvním patře domu č.p. 554, v T. u. č. 22 v O. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) do 15-ti dnů od zajištění náhradního ubytování. Žalobu odůvodnil tím, že na návrh Posádkové správy v O. mu byl rozhodnutím Okresního národního výboru ze dne 1. 7. 1986, č.j. 42/2761/86, přidělen předmětný byt určený k ubytování vojáků z povolání, že dne 4. 7. 1986 uzavřel s podnikem bytového hospodářství, provozovnou č. 6. v O., dohodu o odevzdání a převzetí bytu do užívání, že jeho manželství s žalovanou bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 1986, č.j. 10 C 358/86-15, který nabyl právní moci dne 17. 12. 1986 a že po rozvodu manželství obývá byt bez právního důvodu žalovaná spolu s druhem I. P. (původně žalovaným 2) a zletilými dětmi P. a M. K. (původně žalovanými 3 a 4). V dalším řízení postupně vzal vůči žalovaným 2, 3, a 4 žalobu zpět. Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 7. 1998, č.j. 15 C 54/98-30, vyhověl žalobě, přičemž vyklizení vázal na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Dále rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) usnesením ze dne 22. 12. 1999, č.j. 12 Co 770/98-54, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně provést další důkazy k objasnění služebního charakteru bytu a vzniku nájemního vztahu. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 7. 2002, č.j. 15 C 54/98-153, opět vyhověl žalobě s tím, že vyklizení bytu vázal na zajištění náhradního bytu o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybaveného popřípadě i mimo obec, než je vyklizovaný byt. Současně rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud usnesením ze dne 28. 4. 2003, č.j. 12 Co 508/2002-193, opět rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aby vyšetřil, zda dohoda o převzetí bytu je platná, když žalovaná namítala, že žalobce ji uzavřel s úmyslem nikdy se  do předmětného bytu nenastěhovat. Soud prvního stupně (v pořadí již třetím) rozsudkem ze dne 7. 4. 2004, č.j. 15 C 54/98-237, uložil žalované předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do 15-ti dnů ode dne, kdy jí bude zajištěn náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popř. i byt mimo obec než je vyklizovaný byt (výrok I.), řízení ve vztahu k tehdy žalovanému 2) zastavil (výrok II.) a dále rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně uhradit žalobci náklady soudního řízení (výrok III.). Soud prvního stupně zjistil, že dne 1. 7. 1986 pod č.j. 42-2761-1986 velitel Posádkové správy O. přivolil podle § 31 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, dále jen „zákon č. 41/1964 Sb.“, aby žalobce vyměnil „dosavadní byt v P. č. 215 za byt npor. B. M. v O., T. 22, byt č. 5“, že dne 4. 7. 1986 žalobce uzavřel dohodu o odevzdání a převzetí bytu s provozovnou Bytového hospodářství v O., že předmětný byt byl evidován jako byt s trvalým dispozičním oprávněním vojenské správy podle § 68 odst. 1 č. 1 zákona č. 41/1964 Sb., že byty v domě čp. 22 v T. u. byly vybudovány ze státní bytové výstavby, že podle uživatelského rozvrhu bylo ze 46 bytů v tomto domě 32 určeno pro Ministerstvo národní obrany a 14 pro Městský národní výbor v O., že žalobce byl již dne 30. 9. 1974 propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání a že od 1. 10. 1974 byl přeložen do zálohy, že služební předpis Stav – 1 – 2 vydaný Ministerstvem národní obrany a schválený dne 12. 2. 1974 (týkající se ubytování vojáků z povolání a občanských pracovníků), který předložila Vojenská ubytovací a stavební správa, nevylučoval přidělení bytu nevojákovi a že s přihlédnutím k bytové situaci v posádce připouštěl též možnost výměny bytů vojáků z povolání při ukončení aktivní služby a odchodu do důchodu, vojáků v záloze, v důchodu a vdovám po vojácích z povolání, kteří zahynuli při výkonu služby, že žalobce se do bytu nenastěhoval, protože v něm žila žalovaná s druhem, a že dne 19. 12. 1986 žalobce uzavřel manželství se Z. K. Soud prvního stupně po právní stránce dovodil, že předmětný byt měl jako byt vojenský (§ 68 odst. 1 bod 1 zákona č. 41/1964 Sb.) charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace (§ 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku), že k němu nevzniklo – vzhledem k § 182 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč.zák. před novelou“) – žalobci a žalované právo společného užívání bytu manžely a že právo osobního užívání bytu svědčilo toliko žalobci. Neshledal dohodu o odevzdání a převzetí bytu neplatnou. Vycházel z toho, že nebyly zjištěny okolnosti, jež by nasvědčovaly, že žalobce nemá v úmyslu byt užívat. Prohlášení ze dne 18. 7. 1986 bylo učiněno až následně a bylo míněno jen tak, že žalovaná může žalobcův byt nerušeně užívat do doby, než jí bude přidělen byt jejím zaměstnavatelem. Vzhledem k charakteru bytu nepřicházel v úvahu zánik žalobcova práva trvalým opuštěním společné domácnosti žalobcem (srov. § 182 obč. zák. před novelou). Ke dni 1. 1. 1992 se mohlo právo žalobce transformovat podle § 871 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč.zák.“, buď na nájem služebního bytu (za předpokladu, že byt splňoval kriteria určená pro služební byty ustanoveními § 7 a § 8 zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, dále jen „zákon č. 102/1992 Sb.“) anebo na nájem bytu (pokud byt kriteria pro služební byty nesplňoval). Předmětný byt nesplňoval kriteria v ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 102/1992 Sb., a to v té části, kde se praví, že za byty služební se považují byty v domech výhradně určených pro ubytování vojáků z povolání, když v řízení měl za prokázané, že předmětný dům není domem s byty výhradně určenými pro ubytování vojáků z povolání, ale též pro ubytování jiných osob. Nesplňoval ani kriteria vyplývající z ustanovení § 8 uvedeného zákona, které platí pro byty jednotlivě získané zde vyjmenovanými subjekty ze státní bytové výstavby, jež se nacházejí v domech ve vlastnictví obce nebo státu, neboť další určující podmínkou pro služební charakter tam uvedených bytů bylo, že tyto byty byly užívány k 5. 3. 1992 vojáky z povolání (příslušníky ozbrojených složek). Žalobce však nebyl ke dni 5. 3. 1992 vojákem z povolání (příslušníkem ozbrojené složky), a proto se jeho právo osobního užívání transformovalo podle § 871 odst. 4 obč. zák. na nájem bytu. S ohledem na nynější charakter bytu a vzhledem k tomu, že měl soud prvního stupně za prokázané, že žalobce a žalovaná v předmětném bytě nikdy nevedli společnou domácnost, dovodil, že na vyklizení žalované nelze použít ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák., ale že je třeba aplikovat ustanovení § 126 obč. zák. S přihlédnutím k § 3 odst. 1 obč. zák. však shledal důvody k přiznání bytové náhrady jako je náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybaveného, popř. i mimo obec než je vyklizovaný byt. Předpoklady pro přiznání kvalitnější bytové náhrady – přiměřeného náhradního bytu – neshledal. Vzal totiž v úvahu, že žalované byl v roce 1991 přidělen družstevně stabilizační byt, který vyměnila za menší a ten převedla na svoji dceru. Sama se tedy vzdala možnosti uspokojit svoji bytovou potřebu. Kromě toho je z jedné ideální čtvrtiny podílovou spoluvlastnicí domu v D. L. čp. 212, v němž žije její matka. Dále má její dcera ved