Nejvyšší soud 26 Cdo 2292/2026 – 139.903 Kč s příslušenstvím

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 30. 1. 2026, č. j. 46 C 104/2025-44, zamítl námitku místní nepříslušnosti vznesenou žalovanou ze dne 26. 1. 2026 a doručenou soudu dne 29. 1. 2026.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná podáním z 18. 8. 2025 podala odpor proti platebnímu rozkazu a současně se vyjádřila k žalobě, aniž námitku místní nepříslušnosti vznesla. Námitku ze dne 26. 1. 2026 proto shledal opožděnou. Nad rámec tohoto závěru uvedl, že účastnice ve smlouvě o podnikatelském nájmu věcí movitých č. VYP-170-24-04588 ze dne 22. 4. 2024 ujednaly místní příslušnost soudu podle sídla pronajímatelky.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 20. 4. 2026, č. j. 15 Co 85/2026-64, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud zdůraznil, že odpor proti platebnímu rozkazu sice sám o sobě není prvním procesním úkonem ve smyslu § 105 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), avšak žalovaná ve stejném podání učinila i vyjádření k žalobě, jímž vyhověla výzvě soudu podle § 114b o. s. ř. Toto vyjádření bylo prvním procesním úkonem žalované po zrušení platebního rozkazu. Protože v něm námitku místní nepříslušnosti nevznesla, soud prvního stupně postupoval správně, když námitku uplatněnou až 26. 1. 2026 jako opožděnou zamítl. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o sjednání prorogační doložky.

Dovolání žalované (dovolatelky) proti usnesení odvolacího soudu není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud posoudil rozhodnou právní opožděnosti námitky místní nepříslušnosti soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tato rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Podle § 105 odst. 1 o. s. ř. místní příslušnost zkoumá soud jen do skončení přípravného jednání podle § 114c. Neprovedl-li tuto přípravu jednání, zkoumá soud místní příslušnost jen před tím, než začne jednat o věci samé, nebo rozhodl-li o věci samé bez jednání, jen před vydáním rozhodnutí; to neplatí, jde-li o platební rozkaz, elektronický platební rozkaz, evropský platební rozkaz nebo rozkaz k vyklizení. Později ji soud zkoumá pouze tehdy, nebyla-li provedena příprava jednání podle § 114c, a jen k námitce účastníka, která byla uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší. Při zkoumání místní příslušnosti se nepřihlíží k přípravě jednání, jednáním a jiným úkonům provedeným před věcně nepříslušným soudem a k rozhodnutím vydaným věcně nepříslušným soudem.

Ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že odpor proti platebnímu rozkazu není prvním procesním úkonem žalovaného, při němž by musel namítnout místní nepříslušnost. Zruší-li se platební rozkaz v důsledku včasného odporu, námitka zůstává zachována nejpozději do prvního procesního úkonu, kterým se žalovaný obrátí na soud po zrušení platebního rozkazu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 1455/2006, nebo dále též usnesení ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 34/2010, a ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1279/2018).

V již citovaném rozsudku sp. zn. 33 Odo 1455/2006 Nejvyšší soud současně vysvětlil, že je-li žalovaný spolu s platebním rozkazem vyzván podle § 114b o. s. ř. k písemnému vyjádření pro případ podání odporu, je právě toto vyjádření prvním procesním úkonem po zrušení platebního rozkazu. Neuplatní-li žalovaný námitku místní nepříslušnosti ani v takovém vyjádření, nemůže soud k později uplatněné námitce přihlédnout.

V projednávané věci žalovaná dne 18. 8. 2025 nepodala pouze odpor proti platebnímu rozkazu, nýbrž v témže podání též věcně reagovala na výzvu soudu (§ 114b o. s. ř.) a uvedla skutečnosti, na nichž zakládá svou obranu. Okolnost, že odpor a vyjádření k žalobě byly obsaženy v jediném podání, na povaze vyjádření jako prvního procesního úkonu v řízení nic nemění. Žalovaná proto měla námitku místní nepříslušnosti uplatnit v tomto podání. Závěr odvolacího soudu, že učinila-li tak až podáním z 26. 1. 2026, byla její námitka opožděná, je tak v souladu s výše uvedenou judikaturou.

Poukazuje-li dovolatelka na to, že soud prvního stupně dosud nezačal jednat ve věci samé, pomíjí, že časové omezení, v němž soud zkoumá místní příslušnost z úřední povinnosti, a koncentrace námitky účastníka k jeho prvnímu procesnímu úkonu představují samostatná pravidla § 105 odst. 1 o. s. ř. Možnost soudu zkoumat v dané fázi řízení místní příslušnost z úřední povinnosti proto neobnovuje žalované možnost uplatnit námitku poté, kdy ji neuplatnila při svém prvním procesním úkonu.

Bezdůvodná je i námitka, že tímto výkladem bylo porušeno právo žalované na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 33 Cdo 678/2017) byl výslovně odmítnut závěr, že aplikace § 105 odst. 1 o. s. ř. a požadavek včasnosti námitky zasahují do práva účastníka na zákonného soudce. Právo na zákonného soudce se totiž v otázce místní příslušnosti uskutečňuje postupem podle zákonem předem stanovených pravidel, mezi něž náleží i časové omezení přezkumu místní příslušnosti a koncentrace námitky účastníka upravené v § 105 o. s. ř. Námitka místní nepříslušnosti je podnětem, jímž účastník vyzývá soud k přezkoumání jeho místní příslušnosti a pro její včasné vznesení přitom účastník nemusí mít otázku místní příslušnosti postavenu najisto, postačí jeho pochybnost. Nic žalované nebránilo, aby takovou námitku uplatnila již v podání z 18. 8. 2025, v němž vedle odporu věcně reagovala na výzvu soudu.

Konečně k námitce dovolatelky ohledně nepřezkoumatelnosti prorogační doložky dovolací soud uvádí, že dovolatelka ve vztahu k této otázce neuvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. pokládá ve vztahu k této otázce za splněný. V tomto směru je tedy dovolání prostou (v dovolacím řízení nepřípustnou) polemikou žalované se závěry odvolacího soudu a je tudíž vadné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).