Nejvyšší soud 26 Cdo 2312/2026 – 1 139 352 Kč s příslušenstvím

Soud prvního stupně – poté, co byly rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2025, č. j. 26 Cdo 105/2025-168, předchozí jím vydaný rozsudek ze dne 17. 8. 2023, č. j. 8 C 134/2023-67, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 24. 1. 2024, č. j. 8 C 134/2023-87, a ze dne 5. 3. 2024, č. j. 8 C 134/2023-88, a potvrzující rozsudek Krajského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 29. 8. 2024, č. j. 27 Co 269/2023-120, zrušeny – rozsudkem ze dne 6. 10. 2025, č. j. 8 C 134/2023-209, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 12. 2025, č. j. 8 C 134/2023-227, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II).

Na základě odvolání žalobce a žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2026, č. j. 27 Co 269/2023-246, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I „ve správném znění“ (výrok I), ve výroku II o náhradě nákladů řízení jej změnil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků (výrok III).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), toto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., z posléze uvedených důvodů.

Ohledně dovolatelem namítaného nesprávného postupu soudu prvního stupně a odvolacího soudu, jež měly nesprávně zohlednit žalovanou uplatněnou obranu (dle dovolatele opožděně) spočívající v přechodu uplatněného dluhu na jinou osobu, neobsahuje dovolání údaj, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 – § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatelem pouze obecně uvedený údaj, že tato otázka měla být posouzena „jinak, a to v souladu s ustálenou judikaturou“, aniž je taková ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu identifikována, takové způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nepředstavuje. V dovolacím řízení nelze pro tyto vady pokračovat.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Takový údaj se však v dovolání nenachází. Dovolání tak představuje pouhou polemiku dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné. Taková polemika nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Dovolací námitka nemůže spočívat v tom, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak – podle požadavku dovolatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1502/2020).

Úkolem dovolacího soudu není, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. k vymezeným otázkám a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019).

Nadto se sluší poznamenat, že podle závěru odvolacího soudu (srov. bod 13. odůvodnění jeho rozsudku), jež jsou v souladu s obsahem spisu, žalovaná svou obranu (tvrzení) o převodu části závodu a s tím spojený přechod předmětného dluhu na nabyvatele uplatnila ještě před skončením prvního jednání ve věci u soudu prvního stupně, konaného 10. 8. 2023 (aniž bylo konáno přípravné jednání podle § 114c o. s. ř.), a jde tak o tvrzení přípustná (srov. § 118b odst. 1, § 119a odst. 1 o. s. ř., dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 26 Cdo 443/2025, uveřejněný pod č. 25/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4069/2009).

Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy včetně jeho výroků II a III o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti těmto výrokům však dovolání není (objektivně) přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).