26 Cdo 2392/2015 – Nejvyšší soud

26 Cdo 2392/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci oprávněného Generální finanční ředitelství – Specializovaný finanční úřad se sídlem v Praze 7, nábřeží Kapitána Jaroše č. 1000/7, identifikační číslo osoby 72080043, proti povinné BALNEO – RELAX, s. r. o., se sídlem v Praze 3, Kubelíkova č. 1224/42, identifikační číslo osoby 61943002, za účasti vydražitele ROBITAL, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Na Bunčáku č. 1092/5, identifikační číslo osoby 26881969, a přihlášené věřitelky DRACAR CZ a. s. se sídlem v Ostravě, Sadová č. 553/8, identifikační číslo osoby 26821397, zastoupené Mgr. Ivetkou Magnuskovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského č. 702, pro 420 004 304,58 Kč s příslušenstvím, o návrhu na provedení rozvrhového řízení výtěžku z daňové exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 Nc 4416/2013, o dovolání přihlášené věřitelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2014, č. j. 16 Co 431/2014-76, takto: I. Dovolání přihlášené věřitelky se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: K návrhu oprávněného na provedení rozvrhového řízení výtěžku z daňové exekuce ze dne 19. listopadu 2013 Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 3. června 2014, č. j. 11 Nc 4416/2013-37, rozhodl, že z rozdělované podstaty ve výši 1 333 334 Kč se uspokojí pohledávka oprávněného, který je správcem daně ve smyslu ustanovení § 10 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), na nákladech řízení souvisejících s prováděním dražby ve výši 1 008 190 Kč hotovým proplacením a pohledávka přihlášené věřitelky zajištěná zástavním právem ve výši 325 144 Kč hotovým proplacením, čímž bude rozdělovaná podstata zcela vyčerpána. Na zástavním právem zajištěnou vymáhanou pohledávku oprávněného v celkové výši 580 892 904,58 Kč, přihlášenou pohledávku oprávněného z přerušené exekuce ve výši 2 866 587,06 Kč, nezajištěnou vymáhanou pohledávku oprávněného ve výši 580 892 904,58 Kč, nezajištěnou přihlášenou pohledávku oprávněného z přerušené exekuce ve výši 2 866 587,06 Kč a na nezajištěnou přihlášenou daňovou pohledávku připadne částka 0,00 Kč. Uvedl, že dovolatelka v průběhu rozvrhového řízení proti navrhovanému způsobu rozdělení rozvrhované podstaty podala námitky, v nichž rozporovala výši náhrady nákladů za nařízení daňové exekuce ve výši 500 000 Kč a výši náhrady nákladů za výkon prodeje nemovitých věcí povinné rovněž ve výši 500 000 Kč, které podle jejího názoru mimo jiné nebyly uplatněny proporcionálně. Dospěl k závěru, že na daňovou exekuci se primárně použije daňový řád a teprve subsidiárně zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Při stanovení pořadí pohledávek proto vycházel z ustanovení § 229 odst. 1 daňového řádu, podle kterého se z výtěžku dražby nejprve uspokojí exekuční náklady. Přiměřenost těchto nákladů nemůže přezkoumávat, neboť jednak byly stanoveny kogentním způsobem v souladu s ustanovením § 183 odst. 1 a 2 daňového řádu, které vylučuje použití správní úvahy, a dále obě rozhodnutí, jimiž byla v řízení o daňové exekuci výše exekučních nákladů stanovena, nabyly právní moci. Soud v řízení o rozvrhu z výtěžku dražby již není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí vydaných v řízení o daňové exekuci. K odvolání přihlášené věřitelky Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. prosince 2014, č. j. 16 Co 431/2014-76, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že pohledávka na nákladech daňové exekuce, jestliže je vedena prodejem nemovitých věcí povinné, je při rozvrhu rozdělované podstaty uspokojována v první skupině v prvním pořadí, obdobně jako jsou takto uspokojovány náklady státu, resp. soudního exekutora v případě výkonu rozhodnutí, resp. exekuce vedené podle občanského soudního řádu či zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“). Výše nákladů v případě daňové exekuce je upravena v ustanovení § 183 odst. 1 a 2 daňového řádu a činí vždy 2 % z vymáhané pohledávky, nejméně však 500 Kč a nejvýše 500 000 Kč. V tomto případě byla za povinnou vymáhána pohledávka ve výši přesahující 580 000 000 Kč, z uvedeného důvodu proto náklady exekuce podle ustanovení § 183 odst. 1 daňového řádu činily 500 000 Kč a náklady prodeje nemovitých věcí podle ustanovení § 183 odst. 2 daňového řádu částku ve výši 500 000 Kč. Použitá ustanovení přitom nejsou v rozporu s ústavním pořádkem. Není proto dán důvod pro podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení § 183 odst. 1 a 2 daňového řádu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky ve spojení s ustanovením § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Usnesení odvolacího soudu napadla přihlášená věřitelka v celém rozsahu dovoláním. Namítá, že povinností správce daně je mimo jiné šetřit práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a třetích osob, což se v této věci nestalo. Oprávněný jako správce daně zvolil takový způsob exekuce, že z vymožené částky byly uspokojeny jen náklady na daňovou exekuci a pouze velmi malá část vymáhané pohledávky. Kdyby oprávněný zvolil vymáhání prostřednictvím soudního exekutora, náklady exekutora by činily 15 % z vymožené částky, nikoliv 2 % z vymáhané částky, jako je tomu v případě daňové exekuce. Výše (exekučních) nákladů oprávněného správce daně v této věci pokrývá více než tři čtvrtiny rozvrhované částky a je tudíž nepřiměřená a nehospodárná, nehledě na to, že převyšuje skutečné náklady oprávněného správce daně vynaložené na provedení exekuce. Argumentace, podle které byla výše nákladů určena v souladu s kogentní právní úpravou obsaženou v daňovém řádu, podle dovolatelky neobstojí. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, kterým byla zrušena tzv. přísudková vyhláška a v němž byla mimo jiné judikována myšlenka, že „ačkoliv je nárok na tyto náklady zakotven v právním předpise, neznamená to automaticky, že takové náklady mohou být po účastnících požadovány“. Paušalizace nákladů daňové exekuce a nákladů prodeje bez ohledu na počet úkon provedených správcem daně bez ohledu na jejich časovou náročnost a účelnost vymáhání, tj. bez ohledu na konkrétní aspekty věci, je v rozporu se zásadou proporcionality. Ustanovení § 183 odst. 1 a 2 daňového řádu je proto podle dovolatelky protiústavní a mělo by být k návrhu soudu zrušeno Ústavním soudem. Dodává, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku přezkumu věcné správnosti rozhodnutí o nákladech, která byla podkladem pro rozhodnutí o rozvrhu výtěžku z dražby, protože proti tomuto rozhodnutí dovolatelka neměla možnost podat odvolání, které mohla podat pouze povinná. Dovolatelka mohla do řízení poprvé zasáhnout až v rozvrhovém řízení. Z toho vyvozuje, že soud v následném řízení, jehož účastníkem již je i zástavní věřitelka, má povinnost k její námitce zkoumat věcnou správnost rozhodnutí, která jsou podkladem pro rozhodnutí o rozvrhu výtěžku z dražby. Navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2014, č. j. 16 Co 431/2014, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. června 2014, č. j. 11 Nc 4416/2013-37, zrušil a věc vrátil k novému rozhodnutí s pokynem k podání návrhu na zrušení ustanovení § 183 odst. 1 a 2 daňového řádu Ústavním soudem. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu rozhodována, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Podle ustanovení § 177 odst. 1 daňového řádu nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se při daňové exekuci podle občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 232 odst. 1 daňového řádu v případě, že podal přihlášku oprávněný z exekuce přerušené podle jiného právního předpisu a jeho přihláška nebyla odmítnuta, rozhodne na základě návrhu správce daně, který daňovou exekuci provedl, o rozvrhu výtěžku dražby soud. Podle ustanovení § 274 odst. 2 o. s. ř