26 Cdo 2530/2025 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2530/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 12. 2025 Spisová značka:26 Cdo 2530/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:26.CDO.2530.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Prominutí zmeškání lhůty Dotčené předpisy:§ 58 odst. 1 o. s. ř. § 243c odst. 1,2 o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:20. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2530/2025-87 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Společenství vlastníků pro XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Burešem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Březince 1232/16, proti žalované Hraesvelgr s.r.o., se sídlem v Praze 6 - Řepích, Karlovarská 1698/1, IČO 05246156, zastoupené JUDr. Sylvií Laušmanovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 9, K Hutím 665/5, o 492 390 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 274/2025, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2025, č. j. 54 Co 199/2025-24, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Žalobce se (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 492 390 Kč s (blíže uvedeným) úrokem z prodlení, jako nedoplatku na příspěvcích na správu domu a pozemku a na službách spojených s vlastnictvím v žalobě specifikované bytové jednotky nacházející se v domě, za jehož správu je odpovědný, a to za roky 2022 a 2023. 2. Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) vydal ve věci elektronický platební rozkaz ze dne 7. 2. 2025, č. j. EPR 25844/2026-6, jímž žalobě zcela vyhověl; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. 3. Proti tomuto elektronickému platebnímu rozkazu podala žalovaná odpor dne 3. 4. 2025, jenž byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 8. 4. 2025, č. j. EPR 25844/2026-10, odmítnut pro opožděnost (se závěrem, že elektronický platební rozkaz byl žalované doručen do její datové schránky dle § 173 odst. 1 věta druhá za středníkem, § 174a odst. 3 o. s. ř. náhradním doručením - tzv. fikcí dne 17. 2. 2025). 4. Následně dne 10. 4. 2025 žalovaná podala soudu prvního stupně návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu. Tu odůvodnila ve své podstatě tak, že spoléhala na nastavenou notifikaci doručení datové zprávy do své datové schránky, ta jí však nebyla (z blíže uvedených důvodů spočívajících v softwarovém a hardwarovém nastavení informačních systémů, které jí zajišťovala specializovaná společnost) na její příslušnou e-mailovou adresu (z tzv. inboxu, kam doručena ze strany informačního systému datových schránek byla) zaslána; proto si zprávu ve své datové schránce nezobrazila a došlo k jejímu doručení náhradním doručením. 5. Současně žalovaná podala dne 22. 4. 2025 odvolání proti výše uvedenému usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. 4. 2025, č. j. EPR 25844/2026-10 (jímž byl její odpor odmítnut pro opožděnost). 6. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 16. 5. 2025, č. j. EPR 25844/2026-15 (dále též jen „usnesení soudu prvního stupně“), byl návrh žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu zamítnut. 7. Na základě odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 9. 6. 2025, č. j. 54 Co 199/2025-24, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. 8. Nejvyšší soud dovolání žalované (dále též jen „dovolatelka“) proti usnesení odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné. 9. Dovolatelkou pokládanou procesní otázku, „jaké jsou relevantní charakteristiky důvodu zmeškání lhůty, aby byl shledán jako omluvitelný“, jež měla být vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, vyjádřenou např. v jeho usnesení ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1015/2023, posoudil totiž odvolací soud naopak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit. 10. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. například jeho usnesení ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod č. 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015, ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1573/2020 a ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1015/2023) za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba ve smyslu § 58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce - za omluvitelnou. Účelem (smyslem) institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníku řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu zmeškal lhůtu „z omluvitelného důvodu“. Po účastníku řízení nelze spravedlivě požadovat, aby nesl následky zmeškání lhůty, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu zabrání provést procesní úkon včas. Tato překážka nebo jiná okolnost – má-li být důvodem k prominutí zmeškání lhůty – musí představovat „omluvitelný důvod“; příčina toho, proč účastník zmeškal lhůtu k úkonu, tedy musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti, tj. toho, co lze v dané situaci omluvit. Vždy je však nutno mít na zřeteli, že jde o opatření výjimečné, protože zasahuje do právní jistoty ostatních účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3449/2020). 11. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda byly splněny podmínky aplikace ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř., přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). 12. V posuzované věci odvolací soud uzavřel, že osoba oprávněná k přístupu do datové schránky má odpovědnost za to, že „si své zprávy vyzvedne“, nelze se ji „zprostit pouhým poukazem na to, že nedošlo k doručení notifikace e-mailem“. E-mailová notifikace je pouze doplňkovou službou na základě volby držitele datové schránky. Nejde o „zaručený způsob informování“. Riziko při nedoručení takové notifikace tak jde k tíži držitele datové schránky. Omluvitelným důvodem přitom není ani ztráta přístupových údajů k datové schránce, tím méně jím je „pouhé nepřijetí notifikace, které nijak nebrání reálnému pravidelnému přihlašování a kontrola obsahu datové schránky“. Spoléhání se jen na notifikaci, bez pravidelné kontroly samotné datové schránky, je projevem nedbalosti. Taková pravidelná kontrola je „základní součástí profesionálního a obezřetného jednání podnikatele“, jímž žalovaná je. 13. Při posouzení otázky omluvitelnosti důvodu zmeškání lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu se odvolací soud od výše citované judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, jestliže žalovanou tvrzené spoléhání se „pouze“ na nastavenou notifikaci doručení datové zprávy do své datové schránky, za situace, kdy ta jí nebyla z důvodů spočívajících v jejích poměrech (softwarovém a hardwarovém nastavení informačních systémů, které jí zajišťovala specializovaná společnost) na její příslušnou e-mailovou adresu doručena (přeposlána z tzv. inboxu, ačkoliv ze strany informačního systému datových schránek - státu zaslána byla), bez pravidelné kontroly samotné datové schránky (za výše popsaných okolností doručení elektronického platebního rozkazu žalované) nepovažoval za omluvitelný důvod dle § 58 odst. 1 o. s. ř. 14. Jeho úvahy neshledal dovolací soud zjevně nepřiměřenými. Příčina toho, proč žalovaná zmeškala lhůtu k podání odporu, neměla aspekt ospravedlnitelnosti, neboť vyplývala z nedostatečně obezřetného (nedbalého) nastavení mechanismu přístupu k datovým zprávám doručovaným žalované v jejích vnitřních poměrech. To představovalo především spoléhání se na nastavenou notifikaci na e-mailovou adresu, bez pravidelné kontroly samotné datové schránky. Takovou notifikaci však nelze považovat za natolik spolehlivý prostředek, aby – při dodržení hlediska náležité obezřetnosti (v souladu se zásadou zásadu vigilantibus iura scripta sunt) - nevyžadoval (vedle toho) též pravidelnou kontrolu obsahu samotné datové schránky. Důvod