26 Cdo 2880/2024 – Nejvyšší soud

26 Cdo 2880/2024-317 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně Business & Law Services a. s., se sídlem v Olomouci, 28. října 458/13, IČO 27827691, zastoupené Mgr. Jiřím Wytrzensem, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalovaným 1) W. F., a 2) N. B., oběma zastoupeným Mgr. Adamem Stawaritschem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o zaplacení částky 208 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha -východ pod sp. zn. 24 C 232/2021, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 26 Co 137/2023-251, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů dovolacího řízení 11 422 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Wytrzense, advokáta se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se po žalovaných domáhá pohledávky z titulu neuhrazeného nájemného za období od 1. 10. 2020 do 31. 5. 2021. 2. Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 5. 2023, č. j. 24 C 232/2021-179, žalobu na zaplacení částky 208 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a účastníků (výroky II a III). 3. K odvolání účastníků Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. 1. 2024, č. j. 26 Co 137/2023-251, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žalovaným uložit povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 208 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu účastníků před soudem prvního stupně (výrok II) a odvolacího řízení (výrok III) a náhradě nákladů řízení státu (výrok IV). 4. Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že dne 23. 4. 2019 právní předchůdkyně žalobkyně (N. R.) jako pronajímatelka a žalovaní jako nájemci uzavřeli písemnou nájemní smlouvu, jejímž předmětem bylo užívání tam specifikované nemovitosti (dále jen „dům“) za měsíční nájemné ve výši 26 000 Kč; smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou (dále jen „první smlouva“). Dne 1. 5. 2019 uzavřeli titíž účastníci další písemnou nájemní smlouvu týkající se užívání téhož domu, podle níž nájemné mělo být placeno od 1. 1. 2025 (dále jen „druhá smlouva“). 5. Při právním posouzení věci odvolací soud uzavřel, že první smlouva je platným právním jednáním a založila platný nájemní vztah mezi účastníky. Odpovídá projevené vážné vůli smluvních stran. Tento závěr opřel o skutečnost, že dne 22. 4. 2019 R. zaslala žalovaným návrh nájemní smlouvy, dne 23. 4. 2019 žalovaní zaslali R. částku 14 000 Kč na její bankovní účet, na nějž následně od května roku 2019 až do října roku 2020 zasílali peněžní prostředky tak, že odpovídaly měsíčním platbám ve výši 26 000 Kč, a že právě dne 23. 4. 2019 učinila R. prohlášení, že dům zakoupila pro žalovanou a zavazuje se jí i jejímu synovi po dobu jejího života zajistit nerušené užívání domu. Za nerozhodnou měl přitom pohnutku či motivaci uzavření první smlouvy – dohodu, že nájemné odpovídá výši hypotečních splátek, které hradí R. své bance v souvislosti s koupí domu; neplatnost smlouvy nezakládá ani případná dohoda o budoucím převodu vlastnického práva k domu žalovaným. Za situace, kdy na základě první smlouvy žalovaní R. platili měsíčně částku 26 000 Kč odpovídající v ní sjednanému nájemnému, považoval za zřejmé, že druhou smlouvou, mělo-li být na jejím základě nájemné placeno až od roku 2025, účastníci neprojevili vážnou vůli. Druhá smlouva tak představuje zdánlivé právní jednání dle § 552 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jež nevyvolalo žádné právní následky. Jelikož shledal první smlouvu platnou, zabýval se důvodností nároku. Nebylo-li mezi účastníky sporné, že žalovaní pronajímatelce žádnou částku za užívání domu v uvedeném období nezaplatili, uzavřel, že žalobkyní vznesený nárok na zaplacení dlužného nájemného je důvodný. 6. Dovolání žalovaných (dovolatelů) proti potvrzujícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ale neshledal jej přípustným, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. 7. Dovolací soud předesílá, že totožnými dovolacími námitkami týkajícími se zejména (ne)platnosti nájemních smluv se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 25. 11. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1607/2024, o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu, jímž bylo dovolání odmítnuto. 8. V označeném usnesení se dovolací soud s veškerými dovolateli předestřenými otázkami vypořádal a od tam formulovaných závěrů nemá důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci. Zejména poukázal na rozsudek ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2338/2020, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že teorie i praxe jsou za jedno v tom, že při tzv. jednání „na oko“ (simulovaném právním jednání) chybí vůle jednajících právní jednání učinit. Jde o právní jednání nicotné, neexistující a jako takové má být v „právním světě“ ignorováno (nepřihlíží se k němu). Jedním z případů zdánlivého právního jednání (jednání vzbuzujícího pouze „zdání“, že jde o právní jednání), k němuž se podle zákona nepřihlíží a na které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo, je – jak vyplývá z § 552 o. z. – jednání, při kterém nebyla zjevně projevena vážná vůle. Jde například o projev vůle učiněný v žertu, při hře, při výuce nebo za jiných podobných okolností, z nichž bylo zřejmé, že jednající ve skutečnosti nechtěl způsobit takové právní následky, které jsou s konkrétním projevem vůle spojeny. 9. Zdánlivým právním jednáním je rovněž simulované právní jednání (jednání, které je činěno jen „naoko“), při němž jednající strany navenek pouze předstírají vůli právní jednání učinit a kdy jejich projev vůle pro chybějící vážnost projevené vůle nesměřuje k vyvolání právních následků, které jsou s předstíraným projevem vůle spojeny. Obsah skutečné vůle je z obsahu uskutečněného právního jednání zpravidla nezjistitelný, jelikož se strany právního jednání úmyslně snaží vzbudit dojem, že zde tato vůle je, ačkoliv ve skutečnosti není. Takové právní jednání je zpravidla činěno jenom proto, aby u třetích osob vzbudilo přesvědčení, že právě takové právní jednání bylo učiněno (srovnej např. závěry v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4808/2017). 10. Zdánlivost (nicotnost) právního jednání nastává přímo ze zákona a soud (popřípadě jiný orgán veřejné moci) k ní při svém rozhodování nebo při postupu v řízení přihlíží – jak plyne z § 554 o. z. – i bez návrhu (z úřední povinnosti); vezme ji tedy v úvahu vždy, jakmile vyjde najevo, aniž by bylo zapotřebí, aby se jí někdo z účastníků dovolal nebo na ni jinak poukazoval. 11. Na existenci vážné vůle k právnímu jednání lze usoudit z objektivních skutečností, za nichž byl učiněn, zejména, byl-li učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůli zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. Vzniknou-li pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba vycházet z konkrétních okolností případu a na jejich podkladu a z jejich vzájemných souvislostí pak učinit příslušný závěr. Tyto teze mají oporu např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99, ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003, ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2188/2006, ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1617/2007, či ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014 (ústavní stížnost podanou proti naposledy citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 3603/14). 12. Otázka, zda právní úkon (nyní jednání) byl učiněn vážně, je otázkou zjištění těch okolností, za kterých byl učiněn, z nichž je zřejmé, zda jednající (ne)zamýšlel vyvolání těch účinků, které zákon s úkonem spojuje. Jde tedy o skutkové zjištění, z něhož právní posouzení vychází [srov. dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 27 Cdo 947/2022 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 43/23), a ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 20 Cdo 2925/2023]. 13. V nyní posuzované věci se odvolací soud citovanými východisky řídil. S přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem logicky a přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů účastníci při uzavírání druhé smlouvy zjevně neprojevili vážnou vůli, a jde tudíž o právní jednání zdánlivé, a současně, na podkladě jakých skutečností první smlouva z hlediska zákonných požadavků na „existentnost“ a platnost právního jednání obstojí. Jeho úvahy se přitom dovolacímu soudu nejeví jako zjevně nepřiměřené. Jak totiž zdůraznil již odvolací soud, nelze především pominout, že od května roku 2019 až do října roku