26 Cdo 2978/2019 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2978/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 11. 2019 Spisová značka:26 Cdo 2978/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2978.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Žaloba určovací Předběžná otázka Dotčené předpisy:§ 80 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:3. 2. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2978/2019-60USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně BG KAROLINA, k.s., se sídlem Dešenice, Děpoltice 40, IČO: 14704293, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, proti žalovaným 1/ Honebnímu společenstvu Dešenice, se sídlem Dešenice 47, IČO: 66344191, a 2/ Mysliveckému spolku Diana Dešenice, se sídlem Dešenice 1, IČO: 01801414, oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 172, o určení neplatnosti právního jednání, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 242/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. dubna 2019, č. j. 11 Co 68/2019-38, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 8. dubna 2019, č. j. 11 Co 68/2019-38, potvrdil rozsudek ze dne 9. ledna 2019, č. j. 4 C 242/2018-26, jímž Okresní soud v Klatovech (soud prvního stupně) zamítl žalobu o určení neplatnosti smluv o nájmu honitby uzavřených mezi žalovanými ve dnech 22. dubna 2012 a 21. listopadu 2013 (dále jen „předmětné smlouvy“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním nastolenou otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Soudní praxe (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 28. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1255/2006, z 18. září 2008, sp. zn. 26 Cdo 942/2008, či z 21. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015) se ustálila v názoru, že existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř. před novelou“ (a proto i v konkrétním případě tvrdit a dokazovat skutečnosti, z nichž jeho existence vyplývá) je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají oporu např. již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále v rozsudku Vrchního soudu v Praze z 30. listopadu 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněném pod č. 11/1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, či v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky z 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněných pod č. 20 a 21/1997 časopisu Soudní judikatura. Lze však dále poukázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu z 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či na nález Ústavního soudu České republiky z 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Uvedené závěry však neplatí bezvýhradně. Prokáže-li totiž žalobce, že má naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní vztah, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze určovací žalobu pokládat jen tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi nimi. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle § 80 písm. b/ o. s. ř. před novelou (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a dále rozsudek Nejvyššího soudu z 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný pod č. 51/2002 časopisu Soudní judikatura). Jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996). Jinými slovy řečeno, lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku z 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, uveřejněném pod č. 29/2005 časopisu Soudní judikatura, v němž dále dovodil, že je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. před novelou. V projednávané věci se dovolatelka domáhala určení neplatnosti předmětných smluv s odůvodněním, že na požadovaném určení má naléhavý právní zájem, neboť proti žalovanému 2/ vede již řadu řízení, v nichž jde o náhradu škody způsobené zvěří na jí obhospodařovaných pozemcích a v nichž vznikla pochybnost o jeho pasivní legitimaci, a dále je pro ni obecně důležité, aby věděla, který subjekt je oprávněn právo myslivosti na těchto pozemcích vykonávat. Už na tomto místě lze konstatovat, že závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je v souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Právní otázka, o niž v řízení jde, má totiž povahu otázky předběžné k otázce (ne)existence práva nájmu honitby. Vyslovení (ne)platnosti předmětných smluv tudíž samo o sobě nenastolí jistotu ohledně subjektu, jemuž výkon práva myslivosti náleží. Stav ohrožení dovolatelčina práva, resp. nejistota v jejím právním postavení, se tedy v takovém případě neodstraní jen tím, že bude vyřešena předběžná otázka (platnost smluv), ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný pod č. 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S dovolatelkou se nelze ztotožnit ani v tom, že podáním žaloby na určení samotného práva či žaloby na plnění by nepřípustně zasáhla do činnosti orgánu státní správy myslivosti, a tudíž se mohla ochrany svých práv domáhat pouze žalobou na určení neplatnosti předmětných smluv. Nelze totiž ztratit ze zřetele, že z ustanovení § 33 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá toliko povinnost držitele honitby (žalova