Nejvyšší soud 26 Cdo 3120/2025 – Nájem bytu

Žalobkyně se domáhala na žalovaných zaplacení částky 38.136,66 Kč s příslušenstvím a doručení vyúčtování skutečných nákladů a záloh na služby a plnění související s užíváním bytové jednotky o velikosti 1+kk, č. 1606/6, nacházející se v 1. nadzemním podlaží domu č. p. XY postaveného na pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY, na adrese XY, za dobu od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022, a dalšího vyúčtování za dobu od 1. 1. 2023 do 31. 3. 2023.

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 1. 2025, č. j. 17 C 302/2023-136, uložil žalovaným povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku žalobkyni společně a nerozdílně zaplatit částku 23.298,76 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a částku 7.736,66 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu co do povinnosti žalovaných zaplatit společně a nerozdílně částku 5.400 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a částku 1.701,24 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok III), i žalobu co do povinnosti doručit žalobkyni vyúčtování skutečných nákladů a záloh na služby a plnění související s užíváním bytové jednotky, za dobu od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022 a za dobu od 1. 1. 2023 do 31. 3. 2023 (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V).

K odvolání žalobkyně i žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 5. 2025, č. j. 69 Co 164/2025-190, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil jen tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku ve výši 23.298,76 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku; jinak žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaných tam specifikovaného příslušenství zamítl (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (výrok II) a ve výroku III v části, ve které byla žaloba zamítnuta co do povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 5.400 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, a změnil jej tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 1.701,24 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok III), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV (výrok IV), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok V) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok VI).

Odvolací soud uvedl, že nájemní vztah založený nájemní smlouvou ze dne 27. 6. 2022 skončil na základě výpovědi žalobkyně ze dne 29. 1. 2023, a to ke dni 31. 3. 2023. Domáhala-li se žalobkyně doručení vyúčtování skutečných nákladů a záloh na služby a plnění souvisejících s užíváním bytové jednotky za období od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022 a od 1. 1. 2023 do 31. 3. 2023, uzavřel, že s ohledem na to, že žalobkyně požadovala po žalovaných za období nepřesahující jeden rok (12 měsíců) v rozporu s § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), dvě vyúčtování (přičemž tuto povinnost žalovaných nelze z žádného předpisu ani ze smlouvy či jiného ujednání mezi účastníky dovodit), nemohl soud v tomto nároku žalobkyni vyhovět. V řízení nebylo prokázáno, že by mezi účastníky došlo k určení, za jaké období bude vyúčtování služeb vystaveno, neboť případné ujednání v tomto směru by muselo mít dle § 1 odst. 4 zákona č. 67/2013 Sb. písemnou formu a žádný z účastníků ani netvrdil, že by k uzavření takovéto písemné dohody došlo. Stejný zákon stanoví, že zúčtovací období je nejvýše dvanáctiměsíční a počátek určí poskytovatel služeb, a nevyplývá z něj povinnost vyhotovit vyúčtování za období kalendářního roku. Žalovaným tak nic nebránilo vystavit vyúčtování za celou dobu užívání bytu žalobkyní, neboť tato nepřesáhla 12 měsíců.

Proti uvedenému rozsudku v rozsahu jeho výroků III, IV a V podala žalobkyně dovolání.

Nejvyšší soud dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

Nejprve dovolatelka namítá, že jí odvolací soud „odepřel přípustnost dovolání proti výroku III s poukazem na hodnotový cenzus dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“, ačkoliv nároky z výroků III a IV vycházejí ze společného skutkového základu (povinnost provést vyúčtování služeb a sankce za její nesplnění) a „v souhrnu převyšují 50.000 Kč“.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 o. s. ř., avšak podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy (o takové vztahy či věci v projednávaném případě nejde); k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Vzhledem k tomu, že rozsudkem odvolacího soudu bylo v potvrzující části výroku III rozhodnuto o nároku na zaplacení 5.400 Kč z titulu pokuty za pozdní dodání vyúčtování za období od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022 dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., který nepřevyšuje 50.000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží), není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. do citované části tohoto výroku dovolání přípustné, o čemž správně poučil žalobkyni i odvolací soud. Jde totiž o nárok se samostatným skutkovým základem.

Byť dovolatelka avizuje, že dovolání podává mimo jiné i do celého výroku III rozsudku odvolacího soudu, má dovolací soud dle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) za to, že dovolání do části výroku III rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 1.701,24 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1.701,24 Kč od 29. 10. 2023 do zaplacení, nesměřuje. Navíc by dovolání v této části ani nebylo subjektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998).

V části, v které dovolání směruje do výroku IV rozsudku odvolacího soudu, je dovolání zjevně bezdůvodné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1714/2019, či ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 713/2020).

V projednávané věci doručili žalovaní dne 23. 10. 2023 žalobkyni vyúčtování označené jako „Vyúčtování nákladů služeb a spotřeby energií a vody“, a to „v období od převzetí bytové jednotky dne 27. 6. 2022 do předání bytové jednotky dne 14. 4. 2023“. Zohlednili přitom skutečnost, že nájemní vztah žalobkyně trval méně než dvanáct měsíců. Z uvedeného vyúčtování vycházela žalobkyně při vyčíslení svých nároků uplatněných žalobou (zejména přeplatku z vyúčtování služeb) i soudy při rozhodování o nich. Nedává tak logický smysl (je zjevně bezdůvodné), aby toto vyúčtování bylo rozděleno na dvě části a opětovně doručeno, jak se žalobkyně žalobou výslovně domáhá, neboť by to k jinému výsledku ohledně vyčísleného a žalobkyni pravomocně přiznanému přeplatku na službách nevedlo.

Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Dovolací soud nepřehlédl, že dovolání směřuje i do výroku V rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).