26 Cdo 314/2022 — Nejvyšší soud

26 Cdo 314/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 4. 2022 Spisová značka:26 Cdo 314/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.314.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Poplatky soudní Dotčené předpisy:§ 4 odst. 1 písm. b) předpisu č. 549/1991 Sb. § 7 odst. 1 předpisu č. 549/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:26. 6. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1426/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 314/2022-733 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové ve věci žalobkyně Golferia, s.r.o., se sídlem v Čeladné č. p. 741, IČO: 04954386, zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7, proti žalované Prosper Golf Resort a. s., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Umělecká 305/1, IČO: 05277736, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolská 1788/60, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně Golferia House, a.s., se sídlem v Čeladné č. p. 741, IČO: 05278121, zastoupené JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, o určení neplatnosti výpovědi nájemní smlouvy ze dne 26. října 2018, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 41 C 15/2019, o dovoláních obou účastnic proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2021, č. j. 15 Co 271/2021-668, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Dovolání žalobkyně se zamítá. Odůvodnění: Okresní soud ve Frýdku-Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. července 2021, č. j. 41 C 15/2019-610, zamítl žalobu na určení, že je neplatná tam specifikovaná výpověď tam uvedené nájemní smlouvy a rozhodl o nákladech řízení účastnic, vedlejší účastnice a státu. Proti tomuto rozsudku podaly odvolání žalobkyně, a to dne 13. srpna 2021 formou blanketního odvolání, a vedlejší účastnice. Soud prvního stupně usnesením ze dne 18. srpna 2021, č. j. 41 C 15/2019-641, doručeným dne 24. srpna 2021 (viz potvrzení o dodání a doručení do datové schránky na č. l. 641 verte spisu), vyzval žalobkyni, aby do patnácti dnů od doručení usnesení zaplatila soudní poplatek z odvolání v částce 2.000,- Kč; současně ji poučil o následcích nevyhovění této výzvě. Usnesením ze dne 23. září 2021, č. j. 41 C 15/2019-644, pak „odvolací řízení žalobce“ zastavil podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném ke dni podání odvolání a ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „zákon č. 549/1991 Sb.“, resp. „zákon o soudních poplatcích“), neboť žalobkyně soudní poplatek z odvolání ve stanovené lhůtě nezaplatila. Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic. K odvolání žalobkyně a vedlejší účastnice Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 30. listopadu 2021, č. j. 15 Co 271/2021-668, změnil posledně uvedené usnesení soudu prvního stupně tak, že zastavil odvolací řízení o odvolání žalobkyně ze dne 13. srpna 2021 proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 12. července 2021, č. j. 41 C 15/2019-610. Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic vzniklých před soudem prvního stupně v souvislosti s odvoláním žalobkyně a o nákladech odvolacího řízení účastnic a vedlejší účastnice. Zdůraznil, že za podané odvolání vzniká poplatková povinnost již dnem podání odvolání (§ 4 odst. 1 písm. b/ zákona č. 549/1991 Sb.) a že stejným dnem se stává soudní poplatek z odvolání i splatným (§ 7 odst. 1 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb.); na vznik poplatkové povinnosti proto nemá žádný vliv okolnost, že odvolání bylo podáno opožděně, příp. že je nepřípustné nebo vadné, a že poplatková povinnost, která vznikne podáním odvolání, zanikne jen tím, že řízení je pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno (§ 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb.). Výjimku z uvedených zásad zákon č. 549/1991 Sb. ve vztahu k opravným prostředkům neupravil, neboť jeho § 6a odst. 4, který stanoví, že soudní poplatek se nevybere z návrhu na zahájení řízení, jenž byl odmítnut před prvním jednáním, dopadá jen na podání, jímž se zahajuje řízení u soudu prvního stupně, a nikoli tedy rovněž na podané odvolání nebo dovolání. Podle jeho názoru je tedy neopodstatněná námitka žalobkyně, že soud prvního stupně ji vyzval k zaplacení soudního poplatku za odvolání předčasně, jelikož se předtím nepostaral o odstranění nedostatků (vad) tohoto jejího (blanketního) podání. O správnosti uvedeného právního názoru pak podle něj svědčí i judikatura vyšších soudů (v tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu z 15. července 2021, sp. zn. 25 Cdo 1697/2021, a rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 2188/14, III. ÚS 2075/15 a III. ÚS 506/16) a stejně tak i komentářová literatura (zde poukázal na publikaci Waltr, R. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012 – dále jen „Komentář“). Za tohoto stavu považoval za správný postup soudu prvního stupně, který příslušné odvolací řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání žalobkyní, a to i přes to, že šlo o odvolání blanketní. Jelikož však shledal, že soud prvního stupně své rozhodnutí v tomto směru formuloval nesprávně (nepřesně), napadeným usnesením jej změnil tak, jak je uvedeno ve výroku jeho rozhodnutí. Jako „obiter dictum“ dodal, že zastavení odvolacího řízení o odvolání žalobkyně nemění nic na tom, že v další fázi řízení bude třeba projednat a rozhodnout o odvolání vedlejší účastnice, z něhož naopak soudní poplatek včas zaplacen byl a které zároveň obsahuje všechny předepsané náležitosti podání a splňuje i další procesní podmínky, za nichž může být věcně projednáno (mimo jiné je též přípustné, neboť podle obsahu spisu se žalobkyně nevzdala práva podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a ani nesdělila soudu, že s odvoláním vedlejší účastnice nesouhlasí; naopak ve vztahu k tomuto odvolání vyjádřila výslovný souhlas). Proti usnesení odvolacího soudu podaly dovolání obě účastnice řízení; k dovoláním se také navzájem vyjádřily. Žalobkyně přípustnost svého dovolání opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a odůvodnila zejména konstatováním, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nesouhlasila s názorem, že soud prvního stupně postupoval správně, jestliže pro nezaplacení soudního poplatku zastavil řízení o jejím blanketním odvolání, aniž ji nejprve vyzval k odstranění vad tohoto podání. Měla za to, že po zahájení odvolacího řízení musí soud nejprve zkoumat, zda má odvolání zákonem předepsané náležitosti, tj. zda je projednatelné. Za situace, kdy vady odvolání ani na výzvu soudu nebyly odstraněny, nelze hovořit o řádně zahájeném odvolacím řízení a je namístě takové odvolání odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 ve spojení s § 211 o. s. ř., aniž by byl vybírán soudní poplatek (§ 6a odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb.). Podle jejího mínění je tedy nutno zkoumat, zda byl zaplacen soudní poplatek za odvolání jen tehdy, je-li odvolání projednatelné, přičemž pouze v takovém případě je pak – při zjištění, že poplatek za odvolání zaplacen nebyl – namístě postup podle § 9 zákona č. 549/1991 Sb., jenž může vyústit v zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání. Na podporu uvedených právních názorů odkázala na tam specifikovaná usnesení Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci a současně zdůraznila, že rozhodnutí vyšších soudů, na něž poukázal odvolací soud, na projednávaný případ – na rozdíl od jí odkazovaných rozhodnutí – vůbec nedopadají, neboť zde nejde o žádnou z tam řešených situací. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Žalovaná přípustnost svého dovolání opřela rovněž o ustanovení § 237 o. s. ř. Z důvodů tam podrobně rozvedených předkládala k dovolacímu přezkumu posouzení otázek (podle jejího mínění dovolacím soudem dosud neřešených), zda lze pokračovat v odvolacím řízení o odvolání vedlejšího účastníka v případě, že jím podporovaný „hlavní“ účastník řízení nezaplatil soudní poplatek ze svého odvolání, a zda je přípustné (podle § 203 odst. 1 o. s. ř.) odvolání vedlejšího účastníka i tehdy, jestliže „hlavní“ účastník řízení nezaplatil soudní poplatek za odvolání a odvolací řízení bylo vůči němu zastaveno. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České r