26 Cdo 3151/2011 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3151/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 4. 2012 Spisová značka:26 Cdo 3151/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3151.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Byt Byty služební Nájem bytu Osobní užívání bytu Společný nájem bytu manžely Vyklizení bytu Dotčené předpisy:§ 69 odst. 1 bod 1 předpisu č. 41/1964Sb. § 69 odst. 1 bod 2 předpisu č. 41/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 5. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3151/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Ing. I. K., bytem v Praze 8, Chotovická 1748/3, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, proti žalovaným 1/ M. D. a 2/ J. D., zastoupeným JUDr. Stanislavem Křečkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Nám. Míru 15/341, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 78/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2011, č. j. 15 Co 165/2011-450, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2011, č. j. 15 Co 165/2011-450, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. listopadu 2010, č. j. 27 C 78/2003-420, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 8 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. června 2005, č. j. 27 C 78/2003-134, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do tří dnů od právní moci rozsudku „byt č. 3, situovaný v přízemí domu č. p. 1748, městská část P., K., Ch., sestávající ze tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím, první kategorie (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“, a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. března 2006, č. j. 12 Co 503/2005-158, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 26 Cdo 4134/2007-221, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 26. listopadu 2010, č. j. 27 C 78/2003-420, žalobu opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 7. června 2011, č. j. 15 Co 165/2011-450, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Soudy obou stupňů zjistily z provedených důkazů následující skutkový stav. Dne 22. června 1985 uzavřel Mgr. P. K. manželství s B. K. Rozhodnutím odboru bytového hospodářství bývalého Národního výboru hlavního města Prahy ze dne 25. února 1988 byl Mgr. P. K. jako příslušníku tehdejšího federálního ministerstva vnitra přidělen předmětný byt podle § 24 zákona č. 41/1964 Sb. jako byt v novostavbě (dále jen „rozhodnutí ze dne 25. února 1988“). Dne 15. března 1988 uzavřeli Mgr. P. K. a Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 8 dohodu o užívání předmětného bytu (dále jen „dohoda ze dne 15. března 1988“). Předmětný dům byl postaven v rámci státní bytové výstavby a nebyl určen výhradně k ubytování příslušníků ozbrojených sborů ministerstva vnitra v činné službě. Dne 9. března 1993 byl Mgr. P. K. propuštěn ze služebního poměru příslušníka ministerstva vnitra. Manželství Mgr. P. K. a B. K. bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. dubna 1995, sp. zn. 11 C 183/93, který nabyl právní moci 10. května 1995. Dne 26. října 1995 uzavřel Mgr. P. K. manželství s žalobkyní. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. března 1998, sp. zn. 11 C 195/94, který nabyl právní moci dne 27. května 1998, zrušil právo společného nájmu předmětného bytu Mgr. P. K. a B. K. a určil, že byt bude dále užívat (jako nájemkyně) B. K. Následně B. K. (později provdaná H.) vyměnila předmětný byt se žalovanými za jejich byt v P., O. Manželství žalobkyně a Mgr. P. K. bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 23 C 13/2001, který nabyl právní moci dne 14. února 2002. Na tomto skutkovém základě se soudy obou stupňů nejdříve zabývaly posouzením, zda Mgr. P. K. a B. K. vzniklo dřívější právo společného užívání předmětného bytu manžely, následně transformované na právo společného nájmu bytu manžely. V zájmu vyřešení uvedené otázky se nejprve předběžně zabývaly posouzením charakteru předmětného bytu a dovodily, že byt nespadal do kategorie bytů vyjmenovaných v § 69 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb., neboť, jak vyplynulo zejména z dopisu ministerstva vnitra ze dne 29. dubna 1993, č. j. HT-213/54-B-93, pozbyl charakter bytu služebního a stal se „bytem obecním“ poté, co byl Mgr. P. K. propuštěn ze služebního poměru ministerstva vnitra. V návaznosti na to dospěly k závěru, že předmětný byt byl bytem ministerstva vnitra ve smyslu § 69 odst. 1 bodu 2. zákona č. 41/1964 Sb., který neměl charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace a u něhož nebyl vyloučen vznik práva dřívějšího společného užívání bytu manžely, následně transformovaného na právo společného nájmu bytu manžely. Poté dovodily, že na podkladě rozhodnutí ze dne 25. února 1988 a dohody ze dne 15. března 1988 tedy vzniklo Mgr. P. K. a B. K. právo společného užívání předmětného bytu manžely, jež se později transformovalo na právo společného nájmu bytu manžely (§ 871 odst. 1 věta druhá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák.“); přitom toto právo bylo následně zrušeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. března 1998, sp. zn. 11 C 195/94, který nabyl právní moci dne 27. května 1998, na jehož základě se stala B. K. výlučnou nájemkyní bytu (§ 705 odst. 1 obč. zák.). Vycházeje z uvedených právních názorů uzavřely, že svědčilo-li Mgr. P. K. a B. K. právo společného nájmu bytu manžely až do 27. května 1998, kdy bylo pravomocně zrušeno citovaným rozsudkem, nemohlo žalobkyni a Mgr. P. K. vzniknout uzavřením manželství (dne 26. října 1995) právo společného nájmu předmětného bytu manžely. Proto žalobu zamítly s tím podstatným odůvodněním, že žalobkyně, jíž k bytu nesvědčí nájemní právo (a existenci jiného užívacího titulu k bytu ani netvrdila), se nemůže úspěšně domáhat jeho vyklizení žalobou obdobnou žalobě vlastnické podle § 126 odst. 2 obč. zák. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Soudům obou stupňů především vytkla, že „hodnotily chybně“ důkazy specifikované v dovolání, že neprovedly některé z jí navržených důkazů a že se „nedržely závazného právního názoru Nejvyššího soudu“ vyjádřeného v jeho zrušujícím rozsudku ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 26 Cdo 4134/2007-221 (dále též jen „zrušující rozhodnutí“). Ve vztahu k právnímu posouzení věci zejména namítla, že podle rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 39/1971 platilo, že byty uvedené v § 69 odst. 1 bodu 1. zák. č. 41/1964 Sb. byly považovány za byty trvale určené k ubytování pracovníků organizace a naproti tomu byty podle § 69 odst. 1 bodu 2. citovaného zákona za takové byty považovány nebyly. Zdůraznila, že byty podle § 69 odst. 1 bodu 1. zák. č. 41/1964 Sb. byly nejenom byty nacházející se v domech výhradně určených pro ubytování příslušníků ministerstva vnitra, nýbrž i jednotlivé byty, které ministerstvo vnitra získalo ze státní bytové výstavby. Dodala, že byty, které svým charakterem nebyly byty služebními, tj. byty podle § 69 odst. 1 bodu 2. zák. č. 41/1964 Sb., pak byly situované v jiných obytných domech, jejichž uživateli byli k 1. lednu 1957 příslušníci ozbrojeného sboru ministerstva vnitra. Vyjádřila přesvědčení, že pokud předmětný byt nebyl umístěn v domě určeném výhradně k ubytování příslušníků ministerstva vnitra a ani nebyl ke dni 1. ledna 1957 užíván příslušníky ministerstva vnitra, šlo nepochybně o byt, který ministerstvo vnitra získalo ze státní bytové výstavby, v jejímž rámci byl vybudován předmětný dům. V této souvislosti podotkla, že předmětný dům byl ve vlastnictví státu a je nerozhodné, že později přešel do vlastnictví obce. Podle jejího m