26 Cdo 354/2004 — Nejvyšší soud

26 Cdo 354/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 1. 2005 Spisová značka:26 Cdo 354/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.354.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 354/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P. proti žalovaným 1) M. R. a 2) D. R., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 49/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2003, č. j. 13 Co 255/2003-54, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. dubna 2003, č. j. 20 C 49/2002-36, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu 4+1 s přísl., II. kategorie, v II. NP domu č. p. 582 v P. – N., K. 23“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím šestiměsíční lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. září 2003, č. j. 13 Co 255/2003-54, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že výpovědní lhůta činí tři měsíce a že žalovaní jsou povinni byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu; jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a vyšel tudíž rovněž ze skutkového zjištění, že předmětný byt byl po dobu několika let přenecháván bez písemného souhlasu žalobkyně do užívání dalších osob. Na základě uvedeného zjištění shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaní (jimž svědčí právo společného nájmu bytu manžely) přenechali byt do podnájmu jiným osobám bez písemného souhlasu žalobkyně (pronajímatelky bytu), a stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že tím došlo k naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), uplatněného žalobci ve výpovědi z nájmu bytu; proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně v tomto ohledu potvrdil. Podle jeho názoru je v naznačených souvislostech bez právního významu, zda k přenechávání bytu jiným osobám docházelo na základě písemných či ústních smluv; rovněž okolnost, že žalovanému byl vydán živnostenský list za účelem poskytování ubytovacích služeb, nemá žádný právní význam proto, že živnostenský list nelze pokládat za výslovný písemný souhlas pronajímatele s podnájmem bytu ve smyslu § 719 odst. 1 obč. zák. Citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o výpovědní lhůtě (neboť byla podle jeho názoru stanovena v rozporu s ustanovením § 710 odst. 1 obč.) a dále také – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – ve výroku o bytové náhradě. Proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, podali žalovaní dovolání, neboť mají za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Za otázky zásadního právního významu pokládají otázku, zda provozování živnosti v soukromí lze považovat za poskytování podnájmu ve smyslu občanského zákoníku, dále otázku, zda ustanovení článku 9 nájemní smlouvy ze dne 14. února 2000 podmiňovalo podání výpovědi z nájmu bytu „předchozím varováním“, poté také otázku, zda při společném nájmu bytu manžely může „být odpovědný jeden z manželů za jednání manžela druhého“, a nakonec rovněž otázku, zda žalobkyně je v dané věci aktivně věcně legitimována. V dovolání především uvedli, že podnájem bytu a poskytování ubytování podle živnostenských předpisů jsou zcela odlišné pojmy a že provozování živnosti v bytě nelze považovat za porušení zákazu podnájmu (bez písemného souhlasu pronajímatele). V případě ubytovacích služeb nejde podle dovolatelů o trvalé nerušené svobodné užívání bytu nebo jeho části, jak je tomu v případě nájmu či podnájmu bytu, kdy si nájemce či podnájemce byt sám zařizuje, využívá jej pro soukromé účely atd. Rozšiřující výklad, podle něhož by provozování živnosti v podobě poskytování ubytovacích služeb bylo podnájmem bytu, by podle názoru dovolatelů vedl k nežádoucím důsledkům; ohrozil by právo nájemců poskytnout po kratší dobu ubytování příbuzným, známým, osobám postiženým živelní pohromou apod. Z uvedených důvodů trvají žalovaní na tom, že předmětný byt nebyl (nedovoleně) podnajímán (§ 719 odst. 1 obč. zák.) a že nebyl proveden žádný důkaz svědčící pro tento závěr. Dále namítli, že jakkoliv jde v případě článku 9 platné nájemní smlouvy o neplatné ujednání, měl jim pronajímatel před podáním výpovědi z nájmu bytu (ve smyslu citovaného článku nájemní smlouvy) přece jen zaslat výstrahu. Mají také za to, že v případě společného nájmu bytu manžely nelze přivolit k výpovědi z nájmu bytu vůči tomu z manželů, který nájemní smlouvu neporušil, tj. v daném případě vůči žalované. Je-li nepochybné, že vlastníkem předmětného domu je hlavní město Praha, nemůže být žalobkyně podle jejich názoru v dané věci aktivně věcně legitimována; žalobu mohla podat toliko jménem hlavního města Prahy. Nakonec odvolacímu soudu vytkli, že „neprovedl žádné nové důkazy, ani důkazy soudu předem doručené, ani jakékoliv jiné důkazy, ani nedal účastníkům prostor takové důkazy navrhnout“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem. Uvedla, že nezpochybňuje právo nájemce poskytnout po kratší dobu ubytování v bytě známým či příbuzným; v daném případě však šlo o situaci, kdy žalovaní byt vůbec neužívali a pronajímali jej cizím osobám, včetně prostitutek. Podle jejího názoru vydání živnostenského listu místně příslušným živnostenským úřadem nelze pokládat za udělení souhlasu s přenecháním bytu do podnájmu, neboť souhlas s podnájmem vydává městská část v rámci své samostatné působnosti, zatímco vydávání živnostenského oprávnění spadá do přenesené působnosti. Jde-li o otázku zpochybněné aktivní věcné legitimace, odkázala na ustanovení § 17 vyhlášky hlavního města Prahy č. 55/2000, kterou se vydává Statut hlavního města Prahy, podle něhož městské části vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy všechna práva a povinnosti vlastníka a rozhodují o všech majetkoprávních úkonech. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu) se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené ve výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odv