26 Cdo 3587/2010 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3587/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 7. 2011 Spisová značka:26 Cdo 3587/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3587.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního úkonu Výpověď z nájmu bytu Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 39 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 9. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3587/2010 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a/ Ing. J. F., a b/ Ing. M. B., zastoupených JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Slavíkova 1568/23, proti žalované městské části Praha 8, se sídlem v Praze 8, Zenklova 1/35, zastoupené JUDr. Evou Kuchtovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Šimůnkova 1596/4, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 273/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2010, č. j. 25 Co 552/2009-149, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. března 2009, č. j. 13 C 273/2007-118, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 22. září 2009, č. j. 13 C 273/2007-136, zamítl žalobu o určení, že je neplatná výpověď žalované ze dne 18. června 2007 z nájmu žalobců k „bytu, P.“ (dále jen „výpověď ze dne 18. června 2007“, resp. „výpověď“ a „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. března 2010, č. j. 25 Co 552/2009-149, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s doplňujícím usnesením) změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že výpověď ze dne 18. června 2007 z nájmu žalobců k předmětnému bytu je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu. Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalovaná (pronajímatelka bytu) zastoupená advokátkou JUDr. Evou Kuchtovou dala žalobcům (manželům – společným nájemcům bytu) výpověď z nájmu předmětného bytu datovanou dnem 18. června 2007 (dále opět jen „výpověď ze dne 18. června 2007“, resp. „výpověď“), kterou žalobce a/ obdržel dne 21. června 2007 a žalobkyně b/ dne 3. července 2007. Odvolací soud – po zopakování důkazů přečtením usnesení rady městské části Praha 8 ze dne 20. prosince 2006, č. 0667/3.RMČ/2006 (dále též jen „citované usnesení“), a přílohy č. 2 Organizačního řádu úřadu městské části Praha 8 – vzal rovněž za zjištěno, že citovaným usnesením rada městské části Praha 8 schválila přílohu č. 2 Organizačního řádu úřadu městské části Praha 8, kterou s účinností od 1. ledna 2007 zmocnila vedoucího bytového odboru úřadu městské části Praha 8 mimo jiné „rozhodovat o podání výpovědí z nájmu bytů, dávat v těchto věcech pokyny právním zástupcům městské části Praha 8 a správním firmám a rozhodovat o zpětvzetí těchto výpovědí“. Vycházeje z uvedených skutkových zjištění pak učinil skutkový závěr, že výpověď ze dne 18. června 2007, o níž ve skutečnosti rozhodl vedoucí bytového odboru úřadu městské části Praha 8, byla žalobcům dána bez předchozího projednání (schválení) v radě městské části Praha 8. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že správa bytového fondu patří do samostatné působnosti městské části (§ 18 odst. 1 písm. b/ zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění účinném v době dání /doručení/ výpovědi – dále jen „zákon č. 131/2000 Sb.“) a že o záležitostech patřících do samostatné působnosti městské části rozhoduje rada městské části, pokud nejsou zákonem svěřeny zastupitelstvu nebo pokud si je zastupitelstvo nevyhradí (§ 94 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb.). V této souvislosti konstatoval, že v řízení nebylo ani tvrzeno (natož prokázáno), že by si zastupitelstvo městské části Praha 8 vyhradilo rozhodování v oblasti správy bytového fondu. Poté dovodil, že svěřuje-li zákon č. 131/2000 Sb. rozhodování v záležitostech samostatné působnosti městské části (v daném případě v záležitostech správy bytového fondu) radě městské části, nemůže být tato pravomoc platně převedena na jiný orgán (v souzené věci na vedoucího bytového odboru úřadu městské části Praha 8), jestliže to zákon výslovně nepřipouští; na rozhodování veřejnoprávních korporací jakou je i hlavní město Praha (§ 1 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb.) totiž nelze aplikovat princip „co není zakázáno, je dovoleno“. Pokud tedy zákon rozhodování v otázkách správy bytového fondu svěřuje do kompetence rady městské části, nelze to považovat pouze za její právo o takových otázkách rozhodnout, nýbrž i za její povinnost. Uzavřel, že výpověď ze dne 18. června 2007 daná žalobcům bez předchozího projednání (schválení) v radě městské části Praha 8 je proto absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání /doručení/ výpovědi – dále jen „obč. zák.“). Dodal, že absolutní neplatnost výpovědi přitom nelze zhojit ani jejím dodatečným schválením v radě městské části. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že výpověď ze dne 18. června 2007 je neplatná. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř. Vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. spatřovala jednak v tom, že odvolací soud se zabýval neplatností výpovědi z důvodu absence předchozího souhlasu rady městské části, i když žalobci v tomto směru rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nenapadli, a dále v tom, že odvolací soud zamítl její návrh na provedení důkazu „usnesením rady městské části Praha 8 ze dne 25. 03. 2009, č. Usn RMC 218/2009“, kterým rada městské části dala jednoznačně najevo vůli „dát nájemcům bytů výpověď tam, kde jsou splněny výpovědní důvody, přičemž k dání výpovědi zmocnila jinou osobu“. V této souvislosti namítla, že popsaná vůle rady městské části vyplývala již z jejího usnesení ze dne 20. prosince 2006, č. 0667/3.RMČ/2006, že tuto skutečnost odvolací soud nevzal při hodnocení provedených důkazů v úvahu a že tudíž nemá oporu v provedeném dokazování skutkový závěr, že o dání výpovědi rada městské části Praha 8 nerozhodla. Vyjádřila přesvědčení, že v daném případě rada městské části o výpovědi rozhodla právě „usnesením, kterým zmocnila k rozhodování a podávání pokynů k výpovědi z nájmu bytů vedoucího přísl. odboru v rámci organizačního řádu“; tímto usnesením totiž byla vůle rady městské části v zásadních bodech vytvořena tak, aby vedoucí příslušného odboru úřadu městské části mohl v jejích intencích jednat. Zde odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/2004. Dodala, že v neposlední řadě rada městské části „tuto svoji vůli stvrdila svým usnesením – tzv. “dodatečným souhlasem“, a to přímo v konkrétním případě“. Dovolatelka měla rovněž za to, že odvolací soud věc posoudil v rozporu s hmotným právem. V tomto ohledu mu především vytkla, že nepřipustil možnost delegace rozhodovacích pravomocí rady městské časti na jiný orgán městské části. Podle jejího mínění za situace, kdy byl zákonem č. 145/2001 Sb. s účinností od 27. dubna 2001 vypuštěn výslovný zákaz přenesení pravomocí zastupitelstva a rady městské části dříve zakotvený v § 81 odst. 2 větě druhé, § 94 odst. 1 a § 103 větě druhé zákona č. 131/2000 Sb., je v oblasti soukromoprávních vztahů, jichž se účastní městská část hlavního města Prahy, nutno vycházet ze zásady, resp. z principu „co není zakázáno, je dovoleno“ (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Pokračovala, že dává-li městská část výpověď z nájmu bytu, nevykonává tím veřejnou moc, nýbrž tak činí na základě práva, které pro ni vyplývá z postavení pronajímatele bytu; záležitosti ve věcech správy bytového fondu tudíž spadají do soukromoprávních vztahů. Z uvedeného dovozovala, že rozhodování městské části v těchto záležitostech může být naplněno i tím, že rada svým usnesením zmocní ke konkrétní rozhodovací činnosti v této oblasti jiný subjekt. Na podporu tohoto názoru odkázala rovněž na ustanovení § 68 odst. 2 písm. c/ zákona č. 131/2000 Sb., podle něhož radě hlavního města Prahy je vyhrazeno ukládat