Nejvyšší soud 26 Cdo 393/2026 – 32.154 Kč s příslušenstvím

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 12. 2023, č. j. 19 C 318/2022-246, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 31.404 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 750 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 9. 9. 2025, č. j. 21 Co 164/2024-300, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 11. 2025, č. j. 21 Co 164/2024-309, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen žalobci zaplatit částku 32.154 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku [výrok I odst. a)], zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení v tam specifikovaném období [výrok I odst. b)], a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které dle svého obsahu [§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] směřuje do jeho výroku I odst. a), není však podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Přípustnost dovolání je upravena v ustanovení § 237 o. s. ř., avšak podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není rozhodujícím kritériem (za splnění ostatních zákonných podmínek) jen výše částky uvedená ve výroku dovoláním napadeného rozhodnutí, ale i výše částky, pro kterou bylo vedeno řízení v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1685/2018, ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4715/2018, ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2409/2018, ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2860/2020, nebo obdobně usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018).

Dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, jehož předmětem byl dluh žalovaného za vyúčtování služeb a dluh na příspěvku za správu domu a pozemku, který v době vydání uvedeného rozhodnutí představoval částku ve výši 32.154 Kč (tedy částku nepřevyšující 50.000 Kč) s příslušenstvím, k němuž se nepřihlíží, přičemž nejde o žádnou z výjimek upravených v ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu napadá také ve výroku II. Napadá-li dovolatel tedy rovněž výrok o nákladech odvolacího řízení, činí tak zřejmě jen formálně, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc by ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).