26 Cdo 419/2000 — Nejvyšší soud

26 Cdo 419/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 12. 2000 Spisová značka:26 Cdo 419/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.419.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 419/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Hany Müllerové ve věci žalobce Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o vyklizení ubytovací jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 178/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 1999, č. j. 19 Co 481/99-68, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. září 1999, č. j. 19 Co 481/99-68, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soudu prvního stupně) ze dne 26. května 1999, č. j. 17 C 178/96-43, jímž ve výroku označeném jako I. byla žalovanému uložena povinnost "vyklidit ubytovací jednotku č. 301 (dále jen "ubytovací jednotka") v domě hotelového bydlení čp. 392 v ulici N. v P." (dále jen "předmětný dům") a předat ji žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku, výrokem označeným jako II. bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 17. září 1996, č. j. 17 C 178/96-9, kterým byl žalobci vyměřen soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč, výrokem označeným jako III. bylo žalovanému uloženo zaplatit státu na účet soudu prvního stupně soudní poplatek v částce 1.000,- Kč, a výrokem označeným jako IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a proti svému rozsudku připustil dovolání. Na základě zjištění, že předmětný dům nebyl určen kolaudačním rozhodnutím k užívání jako dům s byty, nýbrž jako dům sloužící k ubytování, odvolací soud dovodil, že takový dům, který nebyl domem obytným, nemohl ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí ve vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí, ve znění platném v době jeho rozhodování, tj. ve znění po novelách provedených zákony č. 485/1991 Sb. a č. 10/1993 Sb. (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), přejít na obec (v daném případě na město P.). Uvedenému přechodu totiž bránilo ustanovení § 59 odst. 1 v té době platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (zrušeného s účinností od 1. ledna 1992 - srov. § 878 bod č. 2. zákona č. 40/1964 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb.; dále jen "obč. zák."), na něž ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. v poznámce pod čarou odkazovalo. Poté přijal závěr, že žalobce je v dané věci aktivně věcně legitimován, neboť na základě platné smlouvy o převodu práva hospodaření k předmětnému domu, uzavřené dne 29. prosince 1995 mezi "Bytovým podnikem v P." a "Ministerstvem vnitra ČR" (dále jen "smlouva ze dne 29. prosince 1995"), mu svědčí právo hospodaření k tomuto domu. Ve vztahu k uplatněnému nároku uzavřel, že v důsledku absence rozhodnutí o přidělení obytné místnosti nevzniklo žalovanému k ubytovací jednotce právo osobního užívání jiné obytné místnosti ve smyslu § 190 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1992 zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen "o.z."). Za této situace se vztah žalovaného k ubytovací jednotce řídí smlouvou o jejím užívání ze dne 1. června 1990 (dále jen "smlouva ze dne 1. června 1990"). Byla - li uvedená smlouva (a tím i užívání ubytovací jednotky) vypovězena v souladu s jejím čl. V., je žalovaný povinen podle čl. VI. citované smlouvy ubytovací jednotku, užívanou již bez právního důvodu, vyklidit bez nároku na zajištění bytové náhrady. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, z jehož obsahové konkretizace lze dovodit, že jím napadl rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen žalobě zcela vyhovující výrok týkající se jeho povinnosti vyklidit a žalobci vyklizenou odevzdat ubytovací jednotku do 15 dnů od právní moci rozsudku. Jeho přípustnost opřel o ustanovení § 239 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), a odůvodnil je nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem; uplatnil tak dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. V rámci zmíněného dovolacího důvodu především zpochybnil právní závěr o žalobcově aktivní věcné legitimaci v dané věci. Předmětný dům byl totiž ve vlastnictví státu a ve správě "OPBH později přejmenovaného na Bytový podnik v P., který později přešel do likvidace". Přešel - li posléze předmětný dům do vlastnictví města P. a i přes tuto skutečnost Bytový podnik v P. uzavřel bez souhlasu nového vlastníka smlouvu ze dne 29. prosince 1995, není žalobce v dané věci aktivně věcně legitimován, neboť smlouva ze dne 29. prosince 1995 je bez uvedeného souhlasu neplatná. Následně v dovolání zpochybnil rovněž právní závěr, že jeho vztah k ubytovací jednotce se řídí smlouvou ze dne 1. června 1990. Namítl totiž, že k ubytovací jednotce jako obytné místnosti (srov. § 190 až § 195 o.z. a § 717 až § 718 obč. zák.) mu svědčí právo nájmu, neboť právo osobního užívání jiných obytných místností, vzniklé uzavřením dohody o odevzdání a převzetí obytné místnosti poté, co mu "ještě před 17. listopadem 1989 bylo vydáno příslušným obvodním národním výborem rozhodnutí, kterým mu byla přidělena místnost určená k trvalému bydlení s příslušenstvím", se transformovalo na právo nájmu. K zániku práva nájmu pak může dojít jen z důvodů v zákoně upravených; žalovaný má zato, že zde se analogicky ("§ 496 o.z." - správně § 853 obč. zák.) použije ustanovení týkající se vypovězení nájmu bytu, tj. ustanovení § 711 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je podle § 239 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti potvrzujícímu rozsudku (jeho části), v jehož výroku odvolací soud přípustnost dovolání vyslovil. Žalovaný nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. V dané věci je přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu o připuštění dovolání (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Tímto výrokem je současně vymezen i dovolací důvod, neboť dovolání, jehož přípustnost se opírá o ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., lze odůvodnit - vedle dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. - již jen dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., tj. nesprávným právním posouzením věci, jak rovněž žalovaný správně učinil. Navíc nevymezil - li, jako v daném případě, odvolací soud ve výroku svého rozsudku právní otázku, pro kterou připustil dovolání, je dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek, jež měly pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam a jejichž řešení bylo dovoláním alespoň zpochybněno. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry. Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1, odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o odpověď na otázku, zda žalobce je v dané věci aktivně věcně legitimován. Nejdříve však bude zapotřebí vyřešit předběžnou otázku, totiž otázku, zda lze smlouvu ze dne 29. prosince 1995 pokládat za platnou,