26 Cdo 441/2013 — Nejvyšší soud

26 Cdo 441/2013 citace  Název judikátu:Užívání společných prostor Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 7. 2013 Spisová značka:26 Cdo 441/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.441.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Byt Dotčené předpisy:§ 688 obč. zák. ve znění od 01.11.2011 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 8. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 8.11.2013II.ÚS 3394/13JUDr. et PhDr. Stanislav Balíkodmítnuto25.3.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 441/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce I. M., bytem v O. 3, A. K. 1200/10, zastoupeného JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem se sídlem v Ostravě-Vítkovicích, Ruská 2887/101, proti žalovanému Bytovému družstvu Alberta Kučery 10, se sídlem v Ostravě-Hrabůvce, Alberta Kučery 1200/10, zastoupenému JUDr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Preslova 9, o zpřístupnění společných prostor, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 132/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. července 2012, č. j. 57 Co 196/2012-308, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 10. 2011, č. j. 23 C 132/2005-258, ve znění usnesení ze dne 6. 12. 2011, č. j. 23 C 132/2005-282, (poté, co jeho dřívější rozsudek ze dne 27. 1. 2011, č.j. 23 C 132/2005-194, jímž žalobu zamítl, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2011, č. j. 42 Co 156/2011-236) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zpřístupnění společných prostor, a to místností č. 2, 4, 15 a 14 v suterénu domu č. p. 1200, ulice A. K. 10 v O.-H. (dále jen „předmětný dům“), včetně vydání klíčů k těmto společným prostorám, současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a výši odměny ustanoveného advokáta. Zjistil, že matka žalobce B. M., s níž žalobce sdílí společnou domácnost, je nájemkyní bytu č. 27 v předmětném domě. V suterénu domu se nacházejí společné prostory, které tvoří mimo jiné i místnosti č. 2 – kolárna, č. 4 – sušárna, č. 15 – dočasný sklad a č. 14 zasedací místnost a archiv žalobce. Podle domovního řádu žalovaného se společné prostory užívají jen k účelům odpovídajícím jejich povaze a určení tak, aby nedocházelo k omezování ostatních nájemců v domě, s tím, že způsob jejich užívání stanoví členská schůze družstva. Způsob využití jednotlivých suteréních místností a dispozici s klíči od nich schválila členská schůze v roce 2003 tak, že klíče od všech společných prostor budou uloženy u pověřených osob, kde si je mohou jednotliví nájemci vyzvednout. Uzavřel, že je-li režim zapůjčování klíčů k přístupu do společných prostor schválený členskou schůzí funkční, není důvod, aby žalobce na rozdíl od ostatních nájemců disponoval klíči výlučně sám. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 7. 2012, č. j. 57 Co 196/2012-308, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a s odkazem na ustanovení § 688 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 11. 2011 (dále jen „obč. zák.“) dovodil, že povinnost žalovaného zpřístupnit společné prostory a umožnit jejich užívání nájemcům a osobám, které s nimi žijí ve společné domácnosti, je splněna tím, že jsou stanovena jasná pravidla, jak budou jednotlivé prostory užívány. Jestliže si v daném případě členové žalovaného odhlasovali, že si klíče od místností vyzvednou u určené osoby, je tímto způsobem přístup do společných prostor zajištěn. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že má zajištěn přístup do společných prostor, neboť tuto povinnost může žalovaný dle jeho názoru splnit pouze vydáním klíčů či zajištěním časově neomezeného přístupu. Uvádí, že má ve smyslu § 688 obč. zák. právo společné prostory užívat jako osoba žijící ve společné domácnosti s nájemcem bytu a žalovaný mu ve výkonu tohoto práva brání, ať již formou přímého odmítnutí vstupu, nevydáním klíčů či regulací vstupu. Poukazuje i na to, že společné prostory jsou užívány k jinému účelu, než k jakému byly zkolaudovány, např. v sušárně je kancelář s počítačem, v prádelně je umístěn sklad, kočárkárna byla zrušena. Odvolacímu soudu dále vytýká, že opomenul jeho návrh na zpřístupnění místnosti č. 14, že ohledně jeho možnosti společné prostory užívat nemají skutková zjištění oporu v provedeném dokazování, že písemné odůvodnění rozsudku je nepřesné a odlišuje se od odůvodnění ústního a že se nezabýval skutečnostmi významnými pro posouzení věci. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku ze dne 18. 10. 2011, č.j. 23 C 132/2005-258, ve znění usnesení ze dne usnesení ze dne 6. 12. 2011, č. j. 23 C 132/2005-282, stejně jako v rozsudku ze dne 27. 1. 2011, č.j. 23 C 132/2005-194, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 27. 7. 2011, č. j. 42 Co 156/2011-236, zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, jejichž řešení dovolatel zpochybnil. S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení, komu svědčí právo domáhat se přístupu do společných prostor, tedy jinak řečeno, kdo je k podání takové žaloby aktivně legitimován. Vzhledem k tomu, že tuto otázku posoud