26 Cdo 606/2012 — Nejvyšší soud

26 Cdo 606/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 4. 2013 Spisová značka:26 Cdo 606/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.606.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dobré mravy Vyklizení bytu Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 obč. zák. § 126 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 5. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 606/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána, advokáta se sídlem v Praze 1, Dušní 22, insolvenčního správce Pražského stavebního bytového družstva, IČO: 00033243, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovaným 1) J. R., a 2) T. R., oba bytem v P. 5, P. 2490, oba zastoupeni Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Vašátkova 176, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 143/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 15 Co 375/2011-141, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 15 Co 375/2011-141, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou dne 23. 2. 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního stupně) se Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO 00033243 (dále jen „dlužník“), domáhalo, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit a vyklizenou mu předat „byt – jednotku č. 2490/10 v objektu bydlení – budově vedené pod popisnými čísly 2486, 2487, 2488, 2489, 2490 a 2491, postavené na pozemcích parc. č. 2780/2, 2780/3, 2780/4, 2780/5, 2780/6 a 2780/7,zapsaných v katastru nemovitostí vedeném (poté, co jeho dřívější rozsudek ze dne 5. 11. 2009, č. j. 10 C 1/2009-58, jímž uložil žalovanému povinnost vyklidit dům č.p. 41 na pozemku č. parc. st. 49 a pozemky parc. č. st. 49 a 50, vše v k.ú. D. (dále též „předmětné nemovitosti“ nebo jen „nemovitosti“) do 60 dnů od zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, č. j. 20 Co 103/2010-87 Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, obec Praha, na LV pro katastrální území S.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Žalobu odůvodnilo zejména tím, že je vlastníkem tohoto bytu, k němuž nevznikl žalovaným platný nájem a který tak užívají bez právního důvodu Usnesením ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009 – A – 256, Městský soud v Praze zjistil (s účinky od 17. 4. 2009, 9.30 hod.) úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs; insolvenčním správcem majetkové podstaty dlužníka ustanovil advokáta JUDr. Tomáše Pelikána. Prohlášením konkursu na majetek dlužníka bylo řízení v této věci ze zákona přerušeno. Podáním ze dne 29. 9. 2009 insolvenční správce dlužníka (jeho zástupce) navrhl, aby v řízení bylo pokračováno, stal se tak účastníkem daného řízení na straně žalobce namísto dlužníka (§ 264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů). Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 4. 2011, č. j. 18 C 143/2009-96, (po té, co jeho předchozí rozsudek ze dne 5. 1. 2010, č. j. 18 C 143/2009-47, jímž uložil žalovaným povinnost vyklidit předmětnou bytovou jednotku do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010, č. j. 15 Co 259/2010-79) žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že dlužník je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník bytu, že uzavřel dne 29. 4. 1993 jako budoucí prodávající se žalovanými jako budoucími kupujícími smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o majetkovém převodu bytu reg. číslo 625, podle jejíhož dodatku ze dne 29. 11. 1995 se zavázal k převodu předmětného bytu žalovaným, a to do 12-ti měsíců ode dne, kdy bude mezi vlastníkem zastavěného pozemku hlavním městem Prahou a budoucím prodávajícím upraven právní vztah způsobem, který vyžaduje zákon č. 72/1994 Sb., že žalovaní uhradili dlužníku kupní cenu 590.128,- Kč a příslušné poplatky, což jim dlužník dne 23. 3. 1994 písemně potvrdil, předmětný byt jim předal a uzavřel s nimi nájemní smlouvu (dále jen „Nájemní smlouva“) na dobu určitou s tím, že jde o nájem bezúplatný, který počíná od podpisu smlouvy a bude ukončen vložením vlastnického práva žalovaných k předmětné jednotce a spoluvlastnického podílu na společných částech domu do katastru nemovitostí. Na základě toho soud prvního stupně dovodil, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, neboť Nájemní smlouva je vzhledem k chybějící podstatné náležitosti - ujednání o nájemném – neplatná. Dospěl však k závěru, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Za významné považoval to, že žalovaní zaplatili dlužníku budoucí kupní cenu a legitimně očekávali převod bytu do svého vlastnictví, že dlužník jim umožnil byt užívat, choval se k nim jako k „faktickým vlastníkům bytu“ a dlouhodobě je ujišťoval, že k převodu bytu dojde. Dle názoru soudu prvního stupně tak zneužil nedostatku právního titulu žalovaných k užívání bytu k řešení své insolvence. S poukazem na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 6/2009 měl za to, že konkrétním okolnostem případu odpovídá zamítnutí žaloby. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2011, č.j. 15 Co 375/2011-141, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 6 měsíců od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, ale na rozdíl od něj dovodil, že Nájemní smlouvu je třeba posoudit jako smlouvu o výpůjčce (§ 659 a násl. obč. zák.). Prohlášením konkursu vzniklo insolvenčnímu správci právo požadovat vrácení předmětu výpůjčky (§ 255 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů), které využil, v důsledku čehož pozbyli žalovaní právní titul k užívání bytu. Dále se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že požadavek žalobce na vyklizení žalovaných je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., avšak dovodil, že okolnosti případu odůvodňují určení delší než zákonné lhůty k vyklizení, nikoli zamítnutí žaloby. Vzal přitom v úvahu, že žalovaní dostatečně nedbali ochrany svých práv, jestliže se nedomáhali žalobou na nahrazení projevu vůle uzavření kupní smlouvy, a že po dobu sedmnácti let neplatili žádný ekvivalent nájemného. Poukázal i na to, že v případě zamítnutí žaloby by žalovaní mohli užívat byt časově neomezeně a bezplatně a byli by zvýhodněni oproti věřitelům dlužníka, kteří své nároky uplatnili v insolvenčním řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli „o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“)“. Namítali, že vyklizení mělo být prostřednictvím ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. vázáno na zajištění bytové náhrady (zde odkázali především na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), popřípadě žaloba měla být za použití citovaného ustanovení zamítnuta. V této souvislosti zdůraznili, že po dobu sedmnácti let dlužník jejich bydlení v bytě nijak nezpochybňoval a utvrzoval je v tom, že byt bude převeden do jejich vlastnictví. I když uhradili plnou kupní cenu, k převodu vlastnictví bytu pro překážky na straně dlužníka nedošlo. Odvolatelům nelze přičítat k tíži ani to, že se v době, kdy existující stav měli za pokojný, soudně nedomáhali svých práv, neboť byli v domnění, že jejich užívání bytu je ošetřeno písemným potvrzením o předání bytu a o zaplacení kupní ceny. V této souvislosti poukázali na rozpornou judikaturu Městského soudu v Praze ve skutkově obdobných věcech, na judikaturu Nejvyššího soudu (stanovisko sp. zn. Cpjn 6/2009) a Ústavního soudu (nález I. ÚS 3571/10). Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání za stavu, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že výkon jeho práva je v rozporu s dobrými mravy, souhlasil s jeho závěrem, že stanovení